Janeček, Petr: Mýtus o pérákovi (in Respekt)

Janeček, Petr
Mýtus o pérákovi (in Respekt)

recenze literární věda

Mají Češi svou obdobu Supermana? Mnoho kandidátů není. Jedním může být legendární Pérák, jehož historii a současnost důkladně představuje etnolog Janeček.

Od péráka k Pérákovi
Petr Janeček
: Mýtus o pérákovi: Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou. Argo, Praha, 2017, 360 s.

Etnolog Petr Janeček (nar. 1978) se proslavil výzkumy soudobého folkloru, který zachytil například v několika dílech Černé sanitky a dalších textech o jevech, v nichž se odráží humor i strach a katarze, ale i lechtivá témata a společenské nálady moderního člověka. Kromě příběhů o autě, jež unáší děti, či o žravých škvorech ve svých soupisech městských legend pojednává také o nebezpečném vzývání Krvavé Mary nebo o tajemném Slender Manovi, po jehož spatření opovážlivci hrozí oběšení. Další postavou z ranku moderních mýtů je Pérák, jehož historii a současnost autor obsáhle a poučeně představuje v nejnovější knize.

Ze zloděje hrdinou
Autor tvrdí, že český Pérák je svébytná zdejší verze mezinárodně rozšířeného vyprávění. To vzniklo ve druhé třetině devatenáctého století v předměstské dělnické kultuře Velké Británie spojením folklorních vyprávění, například démonologických pověstí a duchařských povídek, dobových kulturních praktik (jako vydávání se za „číhající přízraky“) a popkulturních textů. Na základě toho všeho se postupně zrodil viktoriánský fantom nazývaný nejčastěji Spring-heeled Jack, který od začátku dvacátého století inspiroval řadu podobných postav.

Jeho výskyt soustřeďuje na významná historická období daného národa: v českých zemích na druhou světovou válku, stejně jako v Rusku, kde se přidává i říjnová revoluce, v Německu pak na jeho poválečné budování. Narativy o pérákovi je tedy možné vnímat jako „lidový“ komentář ke klíčovým okamžikům národních dějin, nicméně později byl Pérák vsazován i do jiných historických období.

Na rozdíl od amerických superhrdinů typu Supermana nevznikl Pérák z komiksu, naopak podle ústně předávaných zkazek byl natočen film a až poté vstoupil do komiksu. Zatímco Superman má celkem jasně vysledovatelný původ, známe jeho skutečné autory i fiktivní rodiče i planetu, z níž k nám přišel, o Pérákovi v tomto ohledu nevíme skoro nic: jeho podstata je unikavá a nekonkrétní. (Kromě Stančíkovy novely, kde je titulní Pérák židovského původu). Superman je figura jednoznačně kladná, jejíž profil je však v pozdějších dílech problematizován. Je to sice pořád stejný „klaďas“, ale nějak to neumí vysvětlit veřejnosti, policii a dalším, kterým pomáhá.

U Péráka byl postup do jisté míry opačný: původně šlo o nejednoznačnou postavu zloděje a voyera, o „ambivalentní protektorátní monstrum“, které se chovalo nevypočitatelně. V tom se stal příkladem svobodného jednání v době útlaku. A odtud byl už jen kousek k představě, že tento fantom, který se v prostředí utlačovatelské režimu pohybuje zcela volně, nespoutaně, je v podstatě jeho nepřítel. Teprve postupně se tak transformoval v hrdinného bojovníka proti nacistům, superhrdinu globální komiksové estetiky. (Posun autor signalizuje i gramaticky: rozlišuje obecného „péráka“ a konkrétního Péráka s příběhem.) Ale najdeme ovšem i podobnosti. Jestliže byl Superman vlastně seslán z nebe na zem, jeden z péráckých příběhů, publikovaný v září 1945 v Lidových novinách, končí naopak jakýmsi nanebevstoupením hrdiny: „Ztratil vládu nad pérovanými botami a nakonec vyletěl na Měsíc.“

V průběhu času se Pérákovi měnili protivníci, kniha tak ve zkratce shrnuje naše nedávné dějiny, respektive postihuje běsy, s nimiž se Češi vyrovnávali: od nacistů přes sovětské invazní jednotky z roku 1968 až k dnešním „popíračům“ zločinů, k nimž docházelo v koncentračním táboře Lety. „Hrůzy Osvětimi doteď páchnou v Letech – a to doslova: na místě dnes stojí prasečák. Složili byste hnůj v Terezíně nebo výkaly v Lidicích? Vracím se, protože je mi z toho zle,“ hlásá Pérák současnosti ze samolepek hnutí Antifa. Na nich ose objevuje jako resuscitovaná figura.

Blanické strašidlo
Janeček zná zahraniční odbornou literaturu a má pečlivě nastudované domácí prameny. Ostatně kniha je i malou antologií textů o Pérákovi a představuje také řadu dalších uměleckých děl, která Péráka zachycovala nebo se jím nechala inspirovat. Od filmů jako Brdečkův a Trnkův Pérák a SS či Čechurův a Šalamounův Maxipes Fík přes beletrii až ke komiksům, v nichž mají zvláštní místo ty od Ondřeje Neffa. Zajímavé ovšem je, že porevoluční snaha o jeho nové uvedení do tohoto média spíše neuspěla.

Kniha zkoumá i to, v čem Pérák navazuje na starší domácí mýty, a nachází v jeho příběhu skoro identická témata: ochranu nespravedlivě utlačovaných v čase útlaku jako v případě Golema, návrat spravedlnosti do rukou národa a odboj proti cizí nadvládě jako v mýtech o Blaníku a spravedlivých panovnících a ušlechtilých zbojnících. Upomíná i na postavy Pérákovi příbuzné (Foglarův Široko) a zmiňuje jeho domácího předchůdce (takzvané podskalské strašidlo, které v roce 1874 několik týdnů poutalo pozornost Pražanů).

K tomu etnolog Janeček klade i otázky, jak badatelsky zacházet s podobnými kolektivně sdílenými představami, a zmiňuje se v této souvislosti dokonce o jakémsi „duchařském obratu“ společenských věd. To v knize slouží i jako způsob, jak materiál intelektuálně ozvláštnit – a nutno říct, že to se mu povedlo možná až příliš.

Péráka totiž bezesporu interpretuje nápaditě a několika způsoby: jako produkt davové psychózy a lokální paniky, jako mytologické zachycení sexuální agrese i jako příběh, který skuteční lidé vědomě napodobovali – v Rusku existoval gang, který proslul využíváním fám o skákajících fantomech ke krytí kriminálních aktivit. A nakonec je Pérák podle Janečka i symbol unikavosti, bytost se konstantně pohybuje na rozhraní: obyčejného a mimořádného, světla a tmy, města a venkova i chůze a létání.

K významům, jež se na původní jádro nabalily, se autor spirálovitě vrací – což pro ty, které neodrazují antropologické a sociologické teorie a příslušná terminologie, může z knihy činit fascinující dobrodružství. Ale pro faktografičtěji zaměřeného čtenáře se text může stát také labyrintem, či dokonce příliš rozbujelým rétorickým intelektuálským cvičením. Což vede k otázkám, nakolik se mohou domácí nakladatelství věnovat redakční práci i práci s autorem, potažmo proč tu nevzniká víc non-fiction prací, ve kterých by si odbornost a podnětnost nepřekážely s čtivostí, jež je ovšem relativní. Přeskočit tuto propast je úkol hodný Péráka.

 

Na podobné téma:
KomiksFest! revue 03/2009

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise Respekt
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Respektu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.