Pilátová, Markéta: Kůže

Pilátová, Markéta
Kůže

článek beletrie česká

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.

Kůže

Není jednoduché si ji po dvou zimních měsících v Čechách na sebe navléct. Jde to ztuha. Vždycky je o několik čísel větší nebo menší a ze začátku nikdy dobře nesedí. Ale už na letišti v São Paulu, když má brazilské letadlo do Campo Grande zpoždění a já se dávám přirozeně do řeči s úplně neznámou ženou a tykám jí, cítím, jak mi nová kůže přilne na tělo a jemně překóduje mozek na jiné způsoby. Žena mi taky tyká a chvíli se vybavujeme o ničem a pak na sebe šťastně zapomeneme. A kůže sedí na pevno, jakmile si dám první horké brazilské kafe z automatu, které by žádná snobská kavárna v mrazivých Čechách nedokázala vyrobit, ani kdyby si nechala přivézt celou brazilskou kávovou plantáž ve vakuovaném balení. Když si pak uvědomím, že zítra jedu do práce na kole, v klobouku proti slunci, že v noci musím vystihnout ten pravý okamžik, kdy vypnout klimatizaci, abych se neprobudila zmražená nebo naopak uvařená vedrem, že je potřeba zkontrolovat, jestli jsou ve staré moskytiéře velké, nebo malé díry, a že si proboha nesmím zapomenout vzít pilulku vitamínu B, která působí jako repelent… Všechny tyhle praktické, tropické starosti jsou v nové kůži všední a banální.

Česká kůže je sbalená v pražském bytě do úhledného balíčku (dle metody Marie Kondo) a čeká na prosinec. Vrátím se, vybalím ji a navléknu. Budu to já a nebudu.

Tohle není vyprávění schizofreničky, je to realita české krajanské učitelky, která jezdí do Brazílie za prací. Vlastnit tyhle dvě kůže je nezbytné. Díky nim nesrovnávám – neříkám, tohle by Brazilci dělali jinak, tohle by Češi nikdy nedopustili, proboha, jak můžou vydržet takový mráz, a naopak ježiš, jak můžou něco dělat v takovém hicu. Jedna kůže nezpochybňuje druhou, ale obě chrání moji duši. Bylo těžké si je opatřit. Jsou k mání na černém trhu a platí se za ně životem odžitým mimo teplo domova. Nikdy je neprodám. Občas je ale půjčuju – v mých knihách jsou obě. Můžete si je zkusit. Třeba vám budou sedět.

 

Další sloupky:

Bianca Bellová: O inspiraci
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Sloup nultý
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok

 

© Markéta Pilátová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1217x

Inzerce