Cusset, Catherine: L’autre qu’on adorait

Cusset, Catherine
L’autre qu’on adorait

recenze beletrie zahraniční

Thomas šťastnými chvilkami probíhá s pocitem, že to je přece celý on a není třeba se nad tím pozastavovat, zatímco protivenství v něm rezonují a množí se donekonečna. Považuje se tak trochu za Proustova méně šťastného dvojníka, není ale jisté, jestli na to má nárok; podobně se můžeme ptát, jak moc se Proustovým kvalitám přibližuje či vzdaluje autorka.

Portrét nešťastného přítele
Catherine Cusset
: L’autre qu’on adorait. Gallimard, Paris, 2016, 304 s.

L’autre qu’on adorait, titul převzatý z písně Léa Ferrého, znamená přibližně „ten, jehož jsme zbožňovali“. Zbožňován byl hlavní hrdina Thomas Bulot, inteligentní, vášnivý, pro život nadšený a obletovaný ženami i přáteli. Hned v úvodu knihy ale spáchal sebevraždu. Jak se tyto dvě skutečnosti mohou prolnout, po tom pátrá autorka, vypravěčka a Thomasova přítelkyně v jedné osobě. Zároveň s tím zkoumá další možnosti autofikce.

Francouzka Catherine Cusset napsala více než desítku románů, z nichž některé (včetně L’autre qu’on adorait) byly nominovány na prestižní ocenění. Za Skvělou budoucnost (česky vyšlo v roce 2011 v nakl. Jota) získala v roce 2008 cenu Goncourt des lycéens. Ve svých knihách se inspiruje skutečnými události, zvláště ze svého okolí. Přes dvacet let už žije ve Spojených státech a mezi lety 1997 a 1999 pobývala také v Praze.

Zběsilá křivka života
Thomasův příběh, sledovaný od jeho sedmnácti do devětatřiceti let, tedy do smrti, má podobu prudkých vzletů a propadů. Po neúspěšné snaze dostat se na prestižní vysokou školu v rodné Francii pronikne Thomas až do New Yorku na Columbia University a Spojené státy se stanou jeho novým domovem. Po studiích musí jako vyučující francouzské literatury a filmové vědy stále znovu hledat místo; často oslní, ale někdy až příliš, takže se budoucí kolegové proti němu postaví jako proti nebezpečnému konkurentovi, jindy zase vadí jeho pokulhávající publikační činnost, kterou nezakryje ani jinak bohatý životopis. Podobně je tomu ve vztazích: okouzlit ženu není pro Thomase problém, ani sblížit se s ní a doufat ve společný život, přesto to s partnerkami končí fiaskem. Thomasovi chybí trpělivost a hlavně dlouhodobá vyrovnanost: nadšení se střídá s návaly vzteku, s ochablostí a depresivními stavy. Většina jeho přátel už má dávno rodinu a stálé zaměstnání, jen Thomas je nezakotvený, finančně se ocitl hlouběji než na dně a psychicky je na tom ještě hůř. Nevidí žádné možnosti pro budoucnost, a tak se rozhodne svou budoucnost škrtnout.

Ke konci knihy se dozvídáme zdůvodnění Thomasových psychických potíží, také on sám jim krátce před smrtí konečně přijde na kloub. Toto prozření ovšem nevede k zázračné záchraně. Snad proto, že k němu došlo tak pozdě, nebo proto, že Thomasovi blízcí (rodina a velký zástup přátel) jsou v kritických chvílích daleko, někteří na jiném světadíle, a on je tak vlastně zoufale sám. Každopádně psyché není vše: zbývá toho ještě mnoho, s čím je třeba se vypořádat. Společenské uznání, profesní rozvoj, požitky lákající k utrácení a v neposlední řadě peníze nutné k holému přežití. Nic z toho Thomas nezískává tak, jak by si představoval. Prostě ve svém životě neuspěje.

Zbožňované ty
V době, kdy Thomas (což je změněné jméno skutečné postavy) maturuje, je Catherine jeho milenkou, potom je pojí poněkud komplikované, přesto však hluboké přátelství a společný odpor k průměrnosti. Ona ovšem v profesním i rodinném životě „uspěla“. A i když Thomasem vědomě neopovrhuje, ukáže se, že jeho život vnímá právě jako sérii neúspěchů – jako vždy mu dá přečíst připravovanou knihu, tentokrát o přátelích, kde se svou obvyklou upřímností prezentuje i jeho. Thomas je zděšen povrchní karikaturou vlastní osoby a ohradí se: „Víš, Catherine, lidé přece jen mají vnitřní život“ (s. 177). Autorka tak vykládá karty na stůl – odhaluje svá slabá místa a zároveň prozrazuje, o co se tentokrát upřímně snaží: proniknout do vnitřního života, nevnímat Thomase jako jednu z postaviček svého společenského panoptika, ale jako hlavní postavu jeho vlastního života.

To, jak je text postaven, tedy fiktivně veden tak, jako by autorka, vypravěčka a Thomasova přítelkyně celou dobu ke své hlavní postavě promlouvala, se projevuje důvěrným tónem, osobním oslovováním hrdiny. Toto neustálé „ty“ možná působí uměle, když autorka popisuje i Thomasovy myšlenky a dobu, kdy se vůbec nestýkali, přesto celkově vyvolává kýžený dojem blízkosti. Catherine Cusset se dlouhodobě a otevřeně hlásí k žánru tzv. autofikce: její tvorba je do značné míry autobiografická, přitom si ale ponechává i fikční rozměr a nedává čtenáři přesné vodítko, aby se orientoval v tom, kde realita končí a nastupují motivy smyšlené. V tomto románu tento postup rozšiřuje o další – formální – prvek, který nahlodává tradiční románové vyprávění: celý text vypráví ve druhé osobě, jako by s hlavním hrdinou vedla dlouhý monolog.

Dokud si čtenář nesestaví celistvý obraz postavy, možná pro něj bude ubíjející číst o dalších a dalších životních peripetiích, směřujících nezvratně k předem ohlášené tragédii. Hlavní (anti)hrdina si většinu neštěstí způsobuje sám, je nezodpovědný, nenasytný a až příliš věří ve vlastní výjimečnost. O jeho pozitivních stránkách se naproti tomu dozvídáme spíše zkratkovitě, je nám řečeno, že je zábavný, zajímavý, má vždy po ruce důvtipnou odpověď, čemuž můžeme a nemusíme věřit. S trochou snahy se ale i zde dá najít celkový záměr. Thomas šťastnými chvilkami probíhá s pocitem, že to je přece celý on a není třeba se nad tím pozastavovat, zatímco protivenství na něj drtivě dopadají, dlouho v něm rezonují a neberou konce.

Hledání ztraceného Prousta
Další významnou postavou románu (nebo snad románové biografie) je Marcel Proust. Thomas si jeho dílo vybral jako téma své disertační práce, ale nepojí ho s ním jen vědecký zájem. Vzhlíží k němu a obdivuje ho jako svého dvojníka. Nachází mnohé vzájemné paralely, za hlavní rozdíl ale považuje (a zdá se, že autorka s ním) finanční situaci: nevadilo, že Proust nadlouho propadal malomyslnosti a nečinnosti, stále měl pohodlně z čeho žít a ve chvílích činorodosti se místo zajišťování obživy mohl věnovat svému velkému dílu. Není ovšem poněkud nadnesené srovnávat se s Proustem jen na základě toho, že také trpíme výkyvy psychiky a výjimečnou citlivostí? Ať už k tomu měl, či neměl pádné důvody, Thomas totiž žádné velké dílo nevytvořil.

Thomas zároveň vyčte vypravěčce Catherine, že ve své předchozí knize psala přímo antiproustovsky: řadila události za sebou, klouzala po povrchu, nepokoušela se ponořit do vědomí postavy. V návaznosti na tuto autokritickou epizodu (zdůrazňující zároveň opět autorčino zařazení do proudu autofikce) je v románu patrná – někdy až příliš patrná – snaha minulý neúspěch napravit, a tak se téměř utápíme ve spleti Thomasových myšlenek a tužeb, nezadržitelně s ním padáme do propasti, milujeme ho, i když ho máme plné zuby. Právě tak je to s četbou románu: nejde o estetickou lahůdku, ale o solidní porci poctivě napsaného textu, který před nás staví realistický vnitřní i vnější portrét jednoho života uprostřed neúprosného světa.

 

© Anna Melicharová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   40%čtenáři

zhlédnuto 1482x

katalogy

štítky k článku

Inzerce