Francouzské literární ceny 2016

Francouzské literární ceny 2016

aktualita beletrie zahraniční

Francouzská literární scéna má podzimní napětí za sebou, čtenáři se mohou vrhnout na vánoční nákupy. Prestižní literární ceny si překvapivě odnesly dvě ženy, mezi literární smetánku letos patří dva mladí spisovatelé začátečníci a v popředí stojí autoři multikulturního původu. Zlé jazyky si všímají toho, že ceny nápadně imitují žebříčky bestsellerů. Nejsledovanější Prix Goncourt putovala do rukou Leily Slimani.

Francouzské literární ceny 2016

Koncem prosince a začátkem listopadu se ve Francii rozdělovaly prestižní literární ceny. Po několika kolech nominací, jež pomáhaly nejen nasměrovat čtenáře, ale hlavně kontinuálně napínat pozornost potenciálních kupců knižních novinek letošního podzimu, tak postupně vrcholila typická mánie s cílem najít „nejlepší“ knihu. Jakkoli je to nemožný a často kritizovaný úkol.

Období po konci prázdnin francouzští nakladatelé považují za nejpříznivější pro uvedení nových titulů na trh, jež tak mohou mít šanci zúčastnit se klání o důležité ceny, které jsou zárukou zvýšení prodejů. V lednové druhé vlně vycházejí spíše knihy osvědčených autorů, u nichž se předpokládá, že podzimní mediální humbuk tolik nepotřebují, neboť si kupce najdou samy. Mezi polovinou srpna a října letos ve Francii vyšlo 560 románů, z toho 363 od francouzsky píšících autorů a 197 překladů. Celkově jsou tedy knižní žně méně výnosné, loni bylo ve stejném období vydáno 589 románů, v roce 2014 o tři procenta více a rok 2012 s 614 tituly působil ještě příznivěji. Zdá se však, že na nakladatele začíná nadprodukce dopadat: čím větší množství knih se vydá, tím víc jich končí ve stoupě, protože kupní síla a poptávka čtenářů není dostatečně silná a neprodané výtisky není kde skladovat.

Prix Femina
Jako první vyhlásila svou volbu už koncem října porota „žen“: Prix Femina vznikla v roce 1904 na protest proti z jejich pohledu misogynní ceně z dědictví bratří Goncourtů – udělované mužskou porotou a po značnou dobu výhradně spisovatelům, mužům. Porota se dodnes schází v čistě ženském složení, ale chce být objektivní. Letos se jejich vyvoleným stal Marcus Malte a jeho román Le garçon (Chlapec), vydaný malým nakladatelstvím Zulma. Porota si vysloužila uznání, protože měla odvahu ocenit knihu, jíž média nevěnovala pozornost, zato si ji našli a oblíbili čtenáři. Příběh za začátku minulého století pojednává o „divokém“, bezejmenném chlapci, který jako dítě poznal jen svou matku a chatrč, kde vyrůstal. Když se později vydává poznávat svět, vstoupí mu do cesty i válka.

Le Grand Prix du Roman de l’Académie française
Dva dny poté, 27. října, byla oznámena nositelka ceny Francouzské akademie, Le Grand Prix du Roman de l’Académie française. Stala se jí Adélaïde de Clermont-Tonnerre za román Le dernier des nôtres : une histoire d'amour interdite au temps où tout était permis (Poslední z nás: příběh zapovězené lásky z doby, kdy bylo vše dovolené) o lásce dvou mladých lidí rozdílného původu. Příběh se odehrává v New Yorku a vystupují v něm osobnosti jako Andy Warhol, Patti Smith či Bob Dylan.

Prix Médicis
2. listopadu vyřkla svůj ortel další porota. Cenu, jež tradičně putuje k nejméně komerčním titulům, získal Ivan Jablonka za román Laëtitia ou la fin des hommes. Stejně jako laureátka Goncourtovy ceny i tento autor se inspiroval zprávou z černé kroniky. Jablonka (nar. 1973) je historik a univerzitní profesor a na jeho zpracování reálné události je to znát. Podle poroty je Jablonkovo dílo cosi mezi esejem a románem, novináři mluví o výjimečné, avšak těžko zařaditelné knize, napsané s vědeckým přístupem. Novinová zpráva, která autora zaujala natolik, že na ní vybudoval svůj román, mluvila o tom, že v lednu 2011 byla osmnáctiletá Laëtitia unesena kousek od domova a nalezena až po několika týdnech, uškrcená a s mnoha bodnými ranami. Jablonka při psaní knihy pátral jako pravý detektiv: mluvil s jejími blízkými i se svědky, kteří únos viděli, sledoval soudní proces. Na událost se dívá jako na součást našich současných dějin, o to složitější, že dívka odmalička žila v těžkých podmínkách.

SlimaniPrix Goncourt
Největší pozornost se každoročně upíná k Prix Goncourt. V posledním kole nominací bojovaly čtyři tituly. Dvě ženy, Leila Slimani s románem Chanson douce (Gallimard) a Catherine Cussetová s románem L’Autre qu’on adorait (Gallimard), a dva muži – nováček na literární scéně, skladatel a rapový zpěvák s francouzsko-rwandskými kořeny Gaël Faye s románem Petit pays (Grasset) a jeho zkušenější kolega, uznávaný spisovatel Régis Jauffret s románem Cannibales (Seuil). 3. listopadu cenu získala Leila Slimani. V historii ceny, jež se uděluje už 113 let, je Slimani teprve dvanáctá žena a za posledních třicet let je druhá s marockým původem. Tím prvním byl Tahar Ben Jelloun, dnes člen goncourtovské poroty.

Leila Slimani a její Něžná píseň
Leila Slimani
(nar. 1981) se narodila v marockém Rabatu v dobře situované rodině: otec byl marocký bankéř, který vystudoval ve Francii, matka má francouzsko-alžírský původ a jako jedna z prvních žen v Maroku pracovala jako lékařka. Leila chodila na střední školu v Rabatu, v sedmnácti však odešla studovat do Francie. Podle svých slov má ráda Antona Čechova, Milana Kunderu a také Stefana Zweiga – když se ve dvaceti letech vydala po jeho stopách, navštívila Vídeň, Budapešť a také Prahu. Po studiích pracovala jako novinářka. První román, Dans le jardin de l’ogre (V obrově zahradě), vydala v roce 2014 v prestižním nakladatelství Gallimard. Jde o příběh líné novinářky, která nenávidí práci a je nymfomanka. Slimani se údajně inspirovala aférou DSK (D. Strauss-Kahn) a zkusila posedlost sexem naroubovat na ženskou hrdinku.

Román Chanson douce (v překladu Tichá či Něžná píseň, popřípadě Ukolébavka) vypráví o tom, jak si pařížský pár najme chůvu k dětem. Vybraná dáma je naprosto dokonalá, až si celou rodinu záhy podmaní. Idylický příběh ale skončí tragicky. Kniha má thrillerové nasazení, podle autorky však jde spíše o sondu do vztahových záležitostí a analýzu chování lidí z francouzských bohatých vrstev – mluví o síle předsudků, o sociální propasti, kdy hranice mezi pánem a poddaným nezmizí, ani když si hrajeme na to, že neexistují. Příběh Slimani obohacuje o své vzpomínky na život v rodném Maroku nebo o vlastní zkušenost ženského váhání mezi kariérou a péčí o děti. Ač vypravěčský hlas v hojně citované úvodní větě románu jen suše a neosobně konstatuje, že „Dítě zemřelo“, Slimani tvrdí, že nenapsala thriller, nýbrž tragicky laděnou bajku. Spisovatelka prý námět na tento román našla v černé kronice, když se dočetla o případu portorikánské chůvy, která zavraždila svěřené děti a svůj čin nedokázala vysvětlit. Kritici knihu označili za novou verzi Genetových Služek (divadelní hra z roku 1947, dodnes uváděná i u nás).

Předseda poroty Bernard Pivot si pochvaloval, že udělením ceny pětatřicetileté autorce, jež dosud publikovala pouze dva romány, se cena vrací k tomu, co jí do vínku dali zakladatelé, spisovatelé Edmond a Jules de Goncourt. Stanovili totiž, že má být udělena za objevné prozaické dílo mladému autorovi, jemuž finanční obnos, s nímž byla v začátcích spojena, umožní po dva roky žít natolik svobodně, aby se mohl volně věnovat další tvorbě.

Le Prix Goncourt des Lycéens
Od roku 1988 se pod záštitou distribučního řetězce Fnac a ministerstva školství kolotoče kolem cen každoročně účastní také dva tisíce studentů různých typů vybraných středních škol. Porota ceny Prix Goncourt jim předvybere dvanáct knih, o nichž hlasují. Letos se studentům nejvíce líbila kniha rappera nominovaného na čtyři prestižní ceny, který málem získal hlavní cenu v rámci Prix Goncourt. Gaël Faye v částečně autobiografickém románu Petit pays (Malá země), který má stejný název jako jedna ze zpěvákových písní, vypráví o šťastném dětství bratra a sestry, dětí rwandské uprchlice a Francouze, kteří se usadili v Burundi. Idylické časy ale brzy končí: genocida v Burundi začala o něco dříve než v sousední Rwandě... Ač tato cena působí jen jako vzdálená příbuzná nejprestižnějších ocenění, podle analýz profesního časopisu nakladatelů a knihkupců Livres Hebdo má v posledních letech právě „cena gymnazistů“ nejlepší dopad na prodeje. Tituly, které vyberou studenti, se po vyhlášení ceny údajně prodávají ještě lépe než slavný „Goncourt“ a „Renaudot“.

Prix Renaudot
Ve stejný den jako Prix Goncourt byla vyhlášena i historicky o dvě desítky let mladší Prix Renaudot. Putovala do rukou známé spisovatelky a autorky divadelních her, jež se hojně uvádějí i u nás: Yasmina Reza v letošním roce zaujala s románem Babylone. Šedesátiletá vypravěčka se v něm se čtenáři podělí o příběh, kdy z poměrně malicherného důvodu dojde k vraždě. Jean-Lino zkrátka už nemohl vystát sousedku, ekologickou aktivistku, která mu s řečmi o biostravě lezla na nervy. Svižně napsaný román plný jedovatého humoru nastavuje zrcadlo intelektuálům z bohaté střední vrstvy, tedy prostředí, jež si autorka ve své tvorbě bere na mušku velmi často. Reza je u nás známá jako autorka her Kumšt nebo Bůh masakru, její dva předchozí romány Zoufalství (č. 2007, překlad Zdenka Kovářová) a Adam Haberberg (č. 2011, překlad A. a E. Lukavských) vyšly česky v nakladatelství Fra.

Prix Renaudot des Lycéens
V nominacích na ceny se objevila také autorka pocházející z Moravy a dnes žijící ve Francii, Lenka Hornakova-Civade. V románu Giboulées de soleil, který napsala francouzsky a vydala v nakladatelství Alma, vypráví příběh tří žen různých generací, jež všechny vyrůstaly bez otce. Odehrává se v Československu od třicátých až po osmdesátá léta minulého století. Její knihu ocenili studenti: získala Prix Renaudot des Lycéens.

Ceny a ceny…
Následovalo ještě několik důležitých cen. 7. listopadu byla udělena Prix du Décembre, získal ji Alain Blottière za román Comment Baptiste est mort (Gallimard), o den později Prix de l’Interallié, jejímž laureátem se stal Serge Joncourt a jeho román Repose-toi sur moi (Flammarion). Ve stejný den vyhlásili Prix du Flore, jíž se těší Nina Yargekov, autorka románu Double nationalité (P.O.L.). O týden později, 14. listopadu, byl znám i držitel Prix Wepler, a to Stéphane Audeguy. Zaujal románem Histoire du lion Personne (Seuil).

Francouzi mají metály rádi: celkem se v zemi uděluje přes dva tisíce literárních cen, to znamená kolem šesti každý den…

Nejoceňovanější versus nejprodávanější
I v letošním roce novináři komentovali relativně podezřelý, ovšem výrazný vztah mezi „institucionálními“ literárními cenami a čtenářským zájmem o knihy, promítajícím se do prodejů. Umístění titulu na žebříčcích bestsellerů by teoreticky mělo zůstat stranou při rozhodování porot literárních cen, vyzdvihujících literární kvalitu. Ale realita je někdy jiná. Co přesně poroty jednotlivých cen vidí jako vrchol kvality, a čemu tedy své posvěcení v daném roce přiřknou, totiž často není zcela jasné a neměnné – definice „nejlepší“ knihy bývá poněkud vratká a zdá se, že právě hledisko poptávky čtenářů může v konečném verdiktu hrát svou roli. Možná i proto, že poroty jsou složené zejména z literárních kritiků a publicistů, ale i samotných spisovatelů. A například slavnou Prix Goncourt v poslední době ovládli autoři komerční literatury a ozývají se vyděšené hlasy, že ji budou posunovat směrem k tomu, co sami publikují a co se líbí široké mase čtenářů. To, že udělení ceny výrazně navýší prodeje titulu, je v pořádku, letos ale novináři vypozorovali, že poroty čím dál více sahají po knihách, u nichž se zájem široké čtenářské veřejnosti projevil ještě před vyhlášením ocenění.

Nejprodávanějším titulem byla letos na podzim kniha Amélie Nothombové Riquet à la Houppe (Albin Michel), moderní verze známé Perraultovy pohádky (v češtině v Hrubínově překladu jako Princ Chocholouš), jíž se během dvou měsíců prodalo 80 tisíc výtisků, aniž by aspirovala na prestižní ocenění. Velmi dobře si však vedla také prvotina mladého rappera, jenž figuroval v posledním kole nominací na Goncourtovu cenu: Gaêl Faye „prodal“ téměř 60 tisíc výtisků svého románu Petit pays, ještě než získal Prix Goncourt des lycéens a Prix du roman Fnac 2016. Další pozice žebříčku nejprodávanějších titulů obsadili autoři, kteří se v nominacích na ceny neobjevili; za překvapení lze považovat páté místo, jež patřilo pozdější „goncourtovské“ laureátce Leile Slimani.

Nečekaným dozvukem letošní přehlídky cen je to, že si žádnou z prestižních cen nakonec neodnesla největší favoritka Catherine Cussetová, jež jako jediná na začátku figurovala v nominacích na pět různých ocenění.

 

© Jovanka Šotolová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1772x

Inzerce
Inzerce