Carrasco, Jesús (in A2)

Carrasco, Jesús (in A2)

rozhovor beletrie zahraniční

O románové turistice, o poutech k rodnému místu i o rozporu mezi autorským přáním a čtenářským očekáváním se v rozhovoru s Annou Tkáčovou rozpovídal španělský prozaik Jesús Carrasco. Ve svých románech řeší vztah k zemi – ve všech významech tohoto slova. Do Prahy zavítal na pozvání Institutu Cervantes v rámci Týdne španělsky psané literatury.

Nepíšu, jak chci, ale jak můžu. S Jesúsem Carrascem nejen o Extremaduře

Anna Tkáčová: Jak se změnil váš život – změnil-li se –, poté co jste se po vydání prvního románu Na útěku téměř přes noc stal slavným a světově známým? Vyměnil jste klid Extremadury za ruch Sevilly, žijete přímo v rušném centru na pěší zóně. Máte klid a soustředění na psaní?
Jesús Carrasco: Ano, Sevilla je rušné město, jako ostatně celé Španělsko. Ve Španělsku si moc nevyberete. Ale Sevilla je obzvláště rušná. Teď jsem však dostal stipendium a mám to štěstí, že mohu pracovat ve skotském Edinburghu. Ne že by tam nebyl rušný život, ale nikdo mě tam nezná. V Seville mě lidé po vydání románu Na útěku poznávali a zastavovali na ulici. Každý se chtěl se mnou přátelit, musel jsem přijímat pozvání na různé akce, veřejná čtení. To v Edinburghu odpadá. Ale život v Seville mě naučil soustředit se a využívat každou minutu, takže jsem teď velmi výkonný. Pět šest hodin denně si vyhrazuji na psaní za každých okolností. Ale máte pravdu, že Extremadura je klidné území, takové zastrčené a stranou všeho.

Anna Tkáčová: Mám dojem, že extremadurští spisovatelé mají silné pouto ke své zemi a jsou velkými extremadurskými patrioty: Luis Landero, Mario Martín, vy osobně. Čím to je? Tím, že Extremadura si stále uchovává svou autenticitu a nostalgii minulých dob?
Jesús Carrasco: Takhle zobecnit se to asi nedá. Ale můj vztah k Extremaduře je velmi silný. Je to prostor, kde mám kořeny, kde jsem se narodil a odkud pochází moje rodina. Je to prostor, kde se odehrály všechny významné rodinné události a příběhy. Extremadura mě formovala a zčásti ze mě udělala spisovatele. Všechny příběhy, které mi vyprávěla maminka, pocházejí z Extremadury. Je to také oblast, která si uchovává hodně rurálního v porovnání s ostatními autonomiemi, kde jsou velká města jako Madrid, Barcelona nebo Bilbao, jež na sebe soustřeďují život celého autonomního společenství, zatímco v Extremaduře je jen několik měst, která však nemůžeme považovat za velká. Extremadura je autonomní společenství, kde je velké množství malých obcí, rozsáhlá pole a rozlehlá území s čistou přírodou. To všechno přetrvává dodnes a někteří lidé zdejšímu životu dávají přednost. V obcích dosud můžete spatřit osly, stále se používají k přepravě nákladu. Když přijedu do obce, kde žije moje matka, běžně se mi stane, že potkám člověka, který vede osla s nákladem. Tím vším chci říct, že spojení člověka se zemí, s půdou, celý rurální život vytváří velmi silná pouta k určitému místu a ta jsou zde patrnější než v jiných oblastech. To je můj dojem ze země, k níž mám niterný vztah.

Anna Tkáčová: Ve Španělsku jsou populární trasy po místech různých románů. Například trasa vypůjčená z románu Kacíř od Miguela Delibese ve Valladolidu, po stopách Pérez-Revertova kapitána Alatrista v Madridu, trasa po stopách dona Quijota a další. Vám by se nelíbila trasa po místech z románu Na útěku?
Jesús Carrasco: Ale ona už existuje! Dokonce s průvodcem! Pořádají se výpravy po nejvýznamnějších a rozeznatelných místech románu. Ve vesnici, kde se román odehrává, dokonce jednu novou ulici pojmenovali „Intemperie“ (název románu v originále – pozn. překl.). Ulici, kde existuje octárna. Podle románu. Nemyslete. V okolí Badajozu, v okolí obce, kde žije moje matka, už existuje i trasa po místech z románu Neviditelný v zahradě. Román je totiž na rozdíl od toho prvního zasazen do konkrétních míst, a po nich trasa vede. A přicházejí tam i cizinci, kteří mou knihu četli.

Anna Tkáčová: Vaše knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Pro překlad knihy Neznámý v zahradě jste dokonce pro překladatele vytvořil speciální blog, kde mohli pokládat otázky, pokud si s něčím nevěděli rady. Taková věc nebývá obvyklá. Co vás vedlo k založení blogu?
Jesús Carrasco: Byl to uzavřený blog přístupný pouze překladatelům. Vznikl na základě zkušenosti při překladu prvního románu. Ten byl přeložen do dvaceti pěti jazyků. Hodně a rád jsem s překladateli spolupracoval, mnohé z nich jsem poznal osobně a stali se mými přáteli. Jejich dotazy se však velmi často opakovaly. Při druhém románu jsem přemýšlel, jak jim usnadnit práci a sobě čas. Tak jsem vytvořil blog a doplnil jej i mnoha nákresy a popisy předmětů, o nichž jsem se domníval, že v jejich zemích neexistují. Třeba zemědělské stroje, které jsou vlastní jen Extremaduře. Domníval jsem se, že takové předměty pak překladatel lépe zasadí do kulturního kontextu své země. Vím, že překladatelská práce je velmi obtížná, a považuji za privilegium, že se mé knihy překládají. Sám pro sebe si překládám z angličtiny, ale spíš proto, že je to dobrý prostředek, jak se naučit cizímu jazyku. Vím tedy, že překladatelská práce je velmi náročná. Proto jsem se snažil tímto svým příspěvkem překladatelům jejich namáhavou práci usnadnit.

Anna Tkáčová: V románu Neznámý v zahradě se objevují aluze na nejhrůznější evropské události 20. století: koncentrační tábory, španělskou občanskou válku, španělský kolonialismus v Africe. Je tam scéna, která odkazuje k masakru v býčí aréně v roce 1936 v Badajozu. Můžete tuto skutečnou historickou událost přiblížit?
Jesús Carrasco: Jde o událost, která se vztahuje ke španělské občanské válce. Mám k tomu krveprolití přímý vztah. Můj dědeček z otcovy strany zemřel hned první den. V srpnu 1936. Po bitvě u Badajozu, když do města vtrhla frankistická povstalecká vojska, bylo zabito ke čtyřem tisícům republikánských obránců. Přesná čísla se nikdy nepodařilo prokázat. Nahnali je do býčí arény a tam je postříleli. Mezi zastřelenými byl i můj dědeček. Je pohřben v masovém hrobě na neznámém místě. Ani jsem ho nepoznal, protože jsem se narodil až dlouho potom. Je to zásadní událost, v životě mě poznamenala. Prostřednictvím mého otce. Často mi vyprávěl o tom, jak těžce nesl, že přišel o otce, kterého nestačil pořádně poznat, protože zemřel předčasně násilnou smrtí. Taková vyprávění vás poznamenají. Můj otec by byl úplně jiný, kdyby nepřišel o otce. A já bych také byl jiný, kdybych neznal tato vyprávění, přímá svědectví. Máme v kastilštině jedno velmi pravdivé přísloví: „Každá válka trvá sto let“. Válka vždycky poznamená tři generace. Já jsem ještě z generace, která události občanské války vnímá velmi silně, a mám o válce jasnou představu. Mým dcerám už válka moc neříká, už je nijak silně neovlivňuje.

Anna Tkáčová: Opakovaně říkáte, že románem Neznámý v zahradě jste chtěl poukázat na vztah člověka k rodné hroudě, zemi jako takové, a na to, co znamená v lidském životě. Na jedné straně tu je její drancování, na druhé cosi, bez čeho člověk nemůže žít plnohodnotný život. Čtenáři ale román vnímají spíše jako alegorii evropského 20. století. Nemrzí vás, že jste se se čtenářem trochu minul?
Jesús Carrasco: Nemohu přece čtenáře obvinit z nepochopení. Je to především moje chyba. Asi jsem své záměry špatně vysvětlil, nedokázal jsem jasně podat to, co jsem knihou chtěl vyprávět. Ale to se při psaní běžně stává. Někdy prostě nejde psát, jak člověk chce: píše, jak může. Někteří čtenáři skutečně knihu četli tak, že se soustředili na lidské postavy. Chtěl jsem ale psát o něčem jiném. O hlubokém vztahu člověka k půdě. Tento vztah jsem chtěl zkoumat ze všech úhlů pohledu. Takže jsem hledal zápletku, která by mi tento celistvý pohled umožnila. Chtěl jsem zahrnout všechno, co se zemí souvisí: země jako půda, země jako vlast, kořeny, rodina, jazyk, klima, identita, všechno. Vztah člověka k zemi (půdě) je velmi intimní. A všechno, co se v knize děje, vychází z této intimní zkušenosti. Ale je běžné, že každý čtenář přistupuje k určité knize po svém. Každá kniha má přece několik vrstev. I můj první román někteří četli jako příběh pronásledování, jiní jako western, jiní jako žánrový obrázek nebo jako příběh trpícího dítěte. Každý čtenář má k četbě svůj vlastní kód. Nemůžu po čtenáři chtít, aby při četbě mé knihy cítil totéž, co já jsem cítil při jejím psaní. Nemohu po čtenáři chtít, aby knihu četl podle mého přání.

 

© Anna Tkáčová
rozhovor vyšel ve zkrácené verzi v časopisu A2, 1/2018.
na iLiteratura.cz ho se souhlasem autorky publikujeme v plném znění

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 925x

Inzerce