Frelih, Jasmin B.: Na/pol (in Literatura)

Frelih, Jasmin B.
Na/pol (in Literatura)

recenze beletrie zahraniční

Román Na/půl se odehrává v blíže neurčené budoucnosti. Autor zdařile pracuje s mícháním rejstříků jednotlivých diskurzů, ukáže ovládání dramaturgických postupů a skvěle zdůrazní grotesknost a fabulaci v téměř kafkovském stylu. Konec textu i konec románového světa nastává v půli slova.

Svět jako složená skládanka
Jasmin B. Frelih
: Na/pol. Cankarjeva založba, Ljubljana, 2016, 344 s.

Představte si svět, nepříliš vzdálený od naší přítomnosti; svět, který je v rozkladu, jeho obyvatele, neschopné komunikace, souhrn informací, který se před očima rozpadá na polovic. Zní to povědomě? Takový rozdrobený svět a jeho pukliny, které se objevují také uprostřed naší současnosti, nám předkládá Jasmin B. Frelih (nar. 1986), který za tento svůj první román Na/půl získal ve Slovinsku cenu za nejlepší prvotinu a následně i Evropskou cenu za literaturu (2016). Posléze vydal ještě soubor povídek Ideoluze (2015) a nejnověji knihu esejů Bledá svoboda (2017). Píše rovněž eseje, kritiky a překládá.

V románu Na/půl je nám představen svět budoucnosti, v níž je děj překryt vrstvou tajemství, prachem nejasnosti, avšak tematikou známých, ale ztracených rodinných hodnot je tento svět stále ještě pevně spojený s naší současností. Stojí před námi trojdílná struktura, tři příběhy, různorodé prostory tří hlavních postav, kdysi propojených, nyní roztříštěných, ale ty rozbité dílky se překrývají, prázdno se plní až do samotného konce románu, který příběhy vzájemně propojí a pak skončí v půli, uprostřed věty.

V čase děje, tedy v budoucnosti po velké krizi, po řezu, který se ve světě stal, se ocitneme ve futuristickém městě Edo v prvním příběhu Palác palačinek. Autor zahájí narativní linii u slovinského divadelního režiséra Evana, který před vzpomínkami na nezdařenou lásku utíká do mechanické každodennosti města, kde buduje své nové představení. Před našima očima se vykresluje vize krachující, postapokalyptické společnosti cizinců v odlidštěném velkoměstě, kteří pro to, aby přežili, potřebují drogu, útěk kamkoli mimo tento svět (téměř ve stylu dekadentního splínu), aby se vyhnuli skutečnosti, že jsou hluboce osamělí a sami. Frelih krátkými, vycizelovanými větami zklidňuje počáteční chaotičnost dialogů vnějšího světa, probouzením útržků vzpomínek někdejších citů a lásky ukazuje Evana jako téměř lidského ve světě mimoběžných stínů ztracené humanity. Celek zůstane zamlžený, svět je pozastaven, na konci věty schází tečka, celistvou strukturu Frelih shodí do propasti.

Z dusné atmosféry velkoměsta se ve druhé narativní linii absurdně dysfunkční rodiny Volkových přesuneme do rurálního světa slovinské budoucnosti příběhem kolem oslavy abrahamovin politika Krase. Frelih v úvodu vzdá hold Tolstého chápání rodiny (ale současně s příběhem se ocitne daleko od jeho sociálně moralizujícího učení a pacifismu) a rozmáchlým gestem nám ukáže skoro nepřehledný zástup postav rodiny, která představuje groteskní a absurdní univerzum, které autor používá jako zrcadlo společnosti. Jsme svědky rodinné oslavy, která zároveň, jak je tomu u Slovinců zvykem, oživí staré zášti a rozpory, které groteskně vyvstávají před očima čtenáře. Frelih si umně pohrává s žánrem rodinné ságy, děj je zhuštěný, s pomocí karikatury a sarkasmu se mu podaří už odjinud známé „slovinské“ postavy podat výrazně plasticky a svěže. Autor v příběhu ukáže falešnost společenského systému, a třebaže nám příběh ve své komplexnosti na rozdíl od ostatních připadá relativně přehledný, mnoho věcí zůstává nejasných. Nedozvíme se, proč zuří válka, stejně jako nedostaneme odpověď na otázku ohledně psychologických hodů jeho postav, které v inscenované černé komedii požírají jedna druhou.

Z lidské komedie se dostáváme ve třetím dílu s názvem Poetrylitics k průsečíku politiky a poezie, v němž vidíme Frelihovu alegorickou vizi, ztělesněnou básnířkou Zojou, která naznačuje, že jen umění představuje pro společnost záchranu. Společnost, která je po Velkém řezu (pokus o uspořádání nového systému), který ukončil Velkou kakofonii (disharmonii, záplavu hlasů), sklouzla v roztříštěnost bez možnosti komunikace a ztratila společensko-morální kompas. Na úrovni stylu a prostřednictvím některých podobných postav (postava, která v lednici skladuje kočičí těla) lze rozpoznat styl Davida Fostera Wallace či Murakamiho a v jeho případě odkazy na jeho román Kafka na pobřeží. V tomto příběhu, plném rozličných nešťastných osudů se záplavou různorodých idejí, jsme svědky nejhlubších řezů a propastí; Frelihův styl je roztříštěný, lyrizovaný, velká část příběhu je věnována reflexi, dlouhým vnitřním monologům, které se zařezávají do příběhu a do světa s touhou po konkrétním zvratu, až po vyvrcholení, k němuž Frelih směřuje, aby nás vzápětí opustil.

Tři různí hrdinové si ocitnou na konci svých sil. Všem je společná jízdenka na Šev, do nárazníkové zóny, kde se jednotlivé nitky proplétají. Utíkají od reality, kterou vytváří celosvětový systém Velkého řezu, který svým obyvatelům vštěpuje stav ztracenosti, izolace jednoho od druhého. Následuje poslední kapitola X, epilog, kde se všichni tři aktéři opětovně setkají. Snad proto, aby byli znovu svázáni? Je návrat do původního světa po řezu vůbec možný? V poslední části, na řadě míst vysloveně surrealistické, vystoupí do popředí nový hlas, tvůrce, spisovatel, který prostřednictvím stále hlasitějších otázek dovede své postavy na okraj světa, k radikálnímu švu.

Spisovatel, v němž můžeme spatřovat fiktivní postavu autora, se ptá, jak uzavřít puklinu bytí a nebytí a zaplnit prázdnotu. Uděje se útěk z textu k životu, k tělesnosti, k lásce. Tři příběhy se provážou, zaplní pukliny, v téměř expresionistické výměně replik končí román Na/půl uprostřed slova ideou lásky a umění jako spasitelů lidstva. Čtenář tak získá dojem ukončenosti textu. Tento konec však nastane v půli slova, zmizením do prázdna, je zpochybněn. Je tedy autor vítěz, nebo poražený svého textu? Definitivní odpověď není, závěrečný chaos otázku záměrně nechává otevřenou.

I když konec odnímá románu něco málo z jeho přesvědčivosti už slyšenou tezí, že „krása zachrání svět“ (což ovšem může čtenář chápat také ironicky), nabízí nám Frelih vyspělý styl s pestrým rejstříkem témat, která akcentují společenské významy a jsou vázány k našemu, aktuálnímu času. Současně zdařile pracuje s mícháním rejstříků jednotlivých diskurzů, ukáže ovládání dramaturgických postupů a skvěle zdůrazní grotesknost a fabulaci v téměř kafkovském stylu. Čtenář tak vnímá široké spektrum rozličných tónů od poetického, satirického, ironického, apokalyptického až po surreálný stav chaosu. Právě tento Frelihův styl je to, co zaslouženě činí román výjimečným. Autor pomocí vršení rozdrobených střihových sekvencí událostí, které neustále přecházejí jedna v druhou, vystaví román, který sice působí chaoticky, někdy dokonce až polovičatě, a jako takový si žádá angažovaného čtenáře, nicméně ten je odměněn promyšleným jazykovým bohatstvím, které naprosto nepůsobí jako klišé. Román tak svou otevřenou strukturou ponechává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci v angažovaných otázkách chaosu, vyprázdněnosti světa, jimž není možné dát vždy konkrétní smysl, vysvětlit jej, a to až do chvíle, kdy ho autor dovede k definitivnímu konci skládanky. Musíme opustit text, abychom mohli žít, abychom uzavřeli skládanku, abychom pochopili závěr románu Na/půl.

Recenze v původním znění, v časopise Literatura

 

© Aljaž Koprivnikar
překlad © Aleš Kozár
článek vyšel v časopise Literatura
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 1255x

katalogy

štítky k článku

Inzerce