Wohlleben, Peter: Tajná síť přírody

Wohlleben, Peter
Tajná síť přírody

recenze přírodní vědy

Kterak vlci pomáhají stromům a bobrům? Je třeba nenávidět kůrovce? Jak ohrožuje globální klimatická změna zvířata či rostliny? Oblíbený autor knih o přírodě se snaží z pohledu protřelého lesníka a nadšeného milovníka všeho živého zodpovídat otázky natolik srozumitelně, aby porozuměl skutečně každý.

Příroda v souvislostech
Peter Wohlleben
: Tajná síť přírody: Jak stromy vyrábějí mraky a žížaly regulují divoká prasata. Přel. Jana Čeřenová, Kazda, Ráječko, 2018, 208 s.

„Příroda je jako velký hodinový stroj. Vše je přehledně uspořádáno a zapadá do sebe,“ prohlašuje v úvodu své nejnovější knihy německý lesník a dnes už i úspěšný autor knih o přírodě Peter Wohlleben (nar. 1964), jehož popularita se za poslední rok přelila ze sousedního Německa i do naší kotliny, jak dosvědčuje úspěch Tajného života stromů, Citového života zvířat a několika dalších nedávno vydaných svazků.

Z citovaného úryvku i z titulu nové publikace Tajná síť přírody: Jak stromy vyrábějí mraky a žížaly regulují divoká prasata je jasně patrné, že tentokrát nepůjde jen o rostliny či zvířata, ale o vše dohromady. Autor se rozhodl naplno rozvinout, co již naťukl v předešlých svazcích, totiž že příroda není soubor jednotlivých organismů či druhů žijících ve vlastním izolovaném světě, nýbrž jedno velké společenství provázané nesčetnými svazky, které jsou navíc pro fungování ekosystému mnohdy naprosto klíčové, třebaže si jejich existenci často ani neuvědomujeme. A právě tak je potřeba na přírodu pohlížet, jestliže jí chceme porozumět, nebo ještě lépe, chceme-li ji chránit.

Napravování mýtů
Své povídaní Wohlleben zahajuje pomalu již klasickým a ekology často diskutovaným případem návratu vlků do Yellowstonského národního parku. Ti tam kdysi bývali poměrně hojní, ale vytrvalé pronásledování způsobilo, že ve dvacátých letech minulého století z parku zmizeli. Jejich vyhubení přišlo vhod místním jelenům, kteří se za nepřítomnosti svého úhlavního nepřítele začali překotně množit. To mělo neblahé důsledky pro celý park, neboť přemnožení jelenů vedlo k nadměrnému okusu některých dřevin, jež sloužily coby potrava místní populaci bobrů. Ta se v roce 1995 scvrkla dokonce na poslední aktivní kolonii, a kdo ví, jak by skončila, kdyby se ochránci nerozhodli zasáhnout a vlky do parku nezačali znovu vysazovat. Výsledek návratu vlků byl fascinující. Populace jelenů pomalu, ale jistě klesala, naopak bobrům se díky dostatku potravy začalo opět dařit a nově vytvořené tůně poskytly útočiště rozmanitým druhům ryb. Výsledkem znovuvysazení vlků tak byl růst biodiverzity v celém parku. Alespoň tak nějak zní klasická verze, i když poněkud zjednodušená, a je potěšující, že autor na toto zjednodušení upozorňuje.

Tak či onak, příklad yellowstoneských vlků báječně ukazuje, nejen jak jsou vztahy v přírodě provázané, ale i že jediný klíčový druh může udávat ráz celému ekosystému. Od amerických vlků se autor přesouvá k těm evropským, jejichž roli dnes na mnoha místech chtě nechtě přebírají myslivci, leč zdaleka ne tak dobře, jak napovídá v poslední době často skloňované přemnožování prasat. Wohlleben proto uvádí na pravou míru různé mýty panující kolem vlků a podotýká, že jsou přirozenou, ba přímo nezbytnou součástí středoevropské krajiny. Rozličné mýty se však netočí jen kolem těchto krvelačných babičkožroutů.

Jedněmi z hojně diskutovaných živočichů byli v nedávných letech také kůrovci, zejména pak lýkožrout smrkový, který sužoval německé lesy, stejně jako ty české, a podobně na obou stranách hranice rozděloval i společnost. Nepřekvapí autorovo rezolutní stanovisko, že kůrovec je stejně důležitá součást přírodního dění jako každý jiný organismus a problémy, které se s ním pojí, jsou v první řadě důsledkem nerozumného lesního hospodaření. Za normálních okolností kůrovec totiž napadá pouze staré a oslabené stromy, a provádí tak jakousi přirozenou probírku lesního porostu. Máte-li však monokulturu obdobně starých (a přestárlých) jedinců, na průšvih je zaděláno.

Od mravenců po člověka
Další kapitoly překypují úžasnými příklady vzájemných vztahů mezi živočichy a rostlinami. Čtenář se mimo jiné dozví, proč mají mravenci rádi výkaly mšic, co je pravdy na reputaci mravenců coby „zdravotní policie“ lesa nebo proč moderní středoevropská krajina napomáhá přemnožování srnců. Dojde i na mršiny a představení těch, pro které jsou primárním zdrojem obživy. Na příkladu lososů, již se vracejí do rodných řek a potoků, autor zase ukazuje význam koloběhu dusíku, potažmo i dalších živin v přírodě a probírá pozitiva i negativa, která s sebou přináší využívání umělých hnojiv. Tajná síť přírody se vrací i k některým námětům, jež zazněly v předešlých svazcích, například vztahu mezi stromy a houbami či rozsáhlé síti, „Wood-Wide-Web“, jejímž prostřednictvím spolu stromy komunikují.

Jedním ze stěžejních témat, jež se proplétá celým svazkem, jsou dopady našeho chování na různé organismy. Na jedné straně mohou být očividné jako světelné znečištění, které negativně ovlivňuje život všelijakých nočních organismů, kupříkladu můr (vzpomeňte si na houfy nočních motýlů ustavičně kroužících kolem pouličních lamp, jejichž záři si pletou s měsíčním svitem). Na té druhé stojí méně nápadné vlivy, které se navíc leckdy tváří bohulibě. Opakovaně zmiňovaným příkladem je v tomto ohledu zimní přikrmování zvěře, jež Wohlleben považuje za podstatný zásah do přírodního dění, jenž může mít značné negativní následky: od přemnožování zvěře (a souvisejících škod na úrodě) po snadnější přenos nemocí mezi jedinci, kteří se potkávají u krmelišť.

V souvislosti s působením člověka autor zmiňuje i naši skoro až iracionální honbu za druhovou pestrostí. Tyto snahy totiž podle něj mnohdy představují jen nákladné a nesmyslné zásahy, jež vedou spíše k nastolování nerovnováhy a k nepřirozenému uspořádaní ekologických poměrů v ekosystému. Nehledě na to, že upřednostňováním jednoho druhu může trpět druh jiný, byť třeba ne tak populární. Námět vlivu člověka na přírodu autor neopustí v zásadě až do konce knihy, ač v některých kapitolách rezonuje méně než v jiných. Na přetřes v této souvislosti samozřejmě přichází též globální změna klimatu, která je dle jeho mínění nebezpečná zejména kvůli rychlosti, jíž probíhá. Autor se rovněž dotkne otázky, jaký podíl má na změně klimatu oxid uhličitý, který je v první řadě (a je nutné si to uvědomit) nezastupitelná molekula v životě veškerých rostlin a potažmo všech ostatních organismů a jehož občas až fanatická ostrakizace je poněkud zbytečná.

V samém závěru se autor pouští ještě do jedné nesmírně populární otázky „Odkud pocházejí bílí lidé?“ a věnuje se zejména problému, do jaké míry se na naší evoluci, nebo přinejmenším genofondu našeho druhu podepsali neandrtálci, k nimž Wohlleben očividně chová velký obdiv. Uvádí, že jednou z upomínek na neandrtálce jsou kupříkladu modré oči, což ovšem nemusí být tak docela pravda. Sice se uvádí, že neandrtálci modré oči mít mohli, ale podle několik let staré studie lze modrookost Evropanů datovat ke společnému předkovi, jenž žil před asi šesti až deseti tisíci lety a modré oči měl díky nové, unikátní genetické mutaci. (Navíc patřil k druhu Homo sapiens: koneckonců v té době už neandrtálci ani nežili.)

Trochu jiná popularizace
Své čtenáře Peter Wohlleben rozhodně nezklame. V Tajné síti přírody opět nabízí velmi zajímavý, v jistém smyslu neotřelý pohled na přírodu jako takovou. Neotřelý v tom smyslu, že na rozdíl od mnoha popularizátorů výraznou měrou čerpá z vlastních zkušeností, což se projevuje tím, že kniha nepojednává o exotické zvířeně či tropické květeně, ale o organismech, s nimiž se setkáváme dnes a denně. V málokterém populárním textu si totiž můžete vychutnávat zasvěcené a fascinující povídání o něčem tak „obyčejném“, jako je buk nebo žížala.

Wohlleben se ale od „klasických“ popularizátorů liší i v jiných ohledech. Jak už jsme si mohli všimnout v předešlých svazcích, jeho knihy jsou prošpikované různými antropomorfismy, zkrátka polidšťováním všeho od potemníků po semínka břízy, čemuž se leckteří jiní autoři zuby nehty brání. Krom toho, že text někdy působí až jakýmsi pohádkovým dojmem, je dále výrazně protkán osobními historkami a subjektivními dojmy či pocity, které autor nijak nezastírá. Přesto skutečnost (povětšinou) nijak zásadně nezkresluje a klíčové problémy se snaží doprovodit i odkazy na primární vědeckou literaturu. Nicméně v tomto ohledu by měl ještě trochu přidat, jelikož občas není příliš zřejmé, zda se jedná o jeho dohady založené na pocitech, či o podložená fakta. Tento styl je každopádně přínosný v tom smyslu, že závažná ekologická či biologická témata obecně přiblíží i čtenáři, který by se k nim jinak jen stěží dostal, neboť odborná popularizace ve stylu časopisů jako Živa či Vesmír je povětšinou určena poučeným laikům a pro mnoho nezasvěcených čtenářů může být zkrátka „nudná“.

Nutno dodat, že i tentokrát autor při každé možné příležitosti šije do trofejemi posedlých myslivců, jež s oblibou hází do jednoho pytle, či nechápavých lesníků, kteří se nedrží jeho zásad, a minimálně na některé čtenáře by mohl svým stylem působit poněkud arogantně. Trochu agresivně se jeví také jeho přísné dělení mezi divokou a kulturně ovlivněnou krajinou a s tím související nekompromisní názor na ochranářské zasahování do přírodního dění, s nímž by mnozí odborníci jistě nesouhlasili.

Trochu závažnější problém lze spatřit ve Wohllebenově setrvalé tendenci klouzat od jednoho tématu k druhému, od jedné myšlenky k jiné, a nedostat se pod povrch. Rozhodně nelze tvrdit, že by text postrádal logickou provázanost, ale občas chybí delší zastavení na jednom místě, které by umožnilo probrat některé zásadní otázky do větší hloubky a snad si i ujasnit, jaké je hlavní poslání dané kapitoly. Někdy tak sice kapitola nabídne spoustu zajímavých (ač souvisejících) jednotlivostí, navíc prokládaných všudypřítomnými historkami ze života, ale neposkytne nějaké výraznější poselství (nebo ho dostatečně rozmělní či skryje), které by si mohl čtenář odnést a zapamatovat.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1686x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce