Flaišman, Jiří: Česká knižnice

Flaišman, Jiří
Česká knižnice

rozhovor literární věda

Ediční řada Česká knižnice pomalu uzavírá první stovku svazků, přichází tedy čas bilancování. Předseda redakční rady se ohlíží za minulými dvaceti lety, ale představuje také tituly chystané na rok 2018.

Česká knižnice: sto svazků jako důležitý mezník

iLiteratura: Nedávno uplynulo dvacet let od vzniku České knižnice, zároveň se blíží vydání jejího stého svazku. Jak byste těch dvacet let shrnul, je ediční řada tím, čím chtěla být na začátku?
Jiří Flaišman: Myslím si, že Česká knižnice v dnešní době je tím, čím chtěla na počátku být. Je to u nás jediná ediční řada, která systematicky a podle jasně stanovených kritérií vydává krásnou českou literaturu od jejích počátků po dnešek, přičemž přináší solidní, kriticky připravené edice. Výběr autorů, respektive jednotlivých děl pak probíhá na základě širší odborné debaty literárních historiků a editorů, kteří se snaží zohlednit výsledky dosavadního výzkumu a reflexe toho, jak byli autoři recipováni v minulosti i dnes. Tím Česká knižnice upozorňuje na to, co bychom vznešeně mohli nazvat hodnotami naší literatury.

iLiteratura: Původní myšlenka zakladatelů a kritéria výběru titulů se tedy nezměnila?
Jiří Flaišman: V zásadě nezměnila. Naše řada typově navazuje na různé edice z minulosti, jako byla Národní knihovna, Odkaz z nakladatelství Československý spisovatel nebo Národní klenotnice, která dominovala ve čtyřicátých letech dvacátého století. Těm zase předcházely podobně koncipované edice soukromých nakladatelů už za první republiky a samozřejmě i dříve. Tendence sestavovat ediční řady tak, aby se udržovalo povědomí o základních dílech české literatury, je tu tedy dlouhodobě. Snažíme se, aby se výběr rozšiřoval o další texty, které jsou v současnosti v hledáčku odborného publika i čtenářů: aby se mezi „Babičky, Máje a Kytice“ vřazovaly tituly jako Topolova Sestra. V katalogu zjistíte, že nejmladší autoři zatím pocházejí z generace narozené kolem druhé světové války, úplně „nejmladší“ autor, kterého Česká knižnice publikovala, je – pokud se nepletu – Jiří Gruša, zde se tedy otevírá velký prostor pro celou řadu dalších „mladších“ básníků i prozaiků, které by bylo možné přiřadit k „provařeným“ autorům jako například Nezval, Biebl a další.

iLiteratura: Platí, že právě Sestra bude onen jubilejní stý titul?
Jiří Flaišman: Je to tak, vyjde v roce 2019. Pro nás je to významný okamžik, příležitost zformulovat, čím chce Česká knižnice být v dalších sto svazcích – když se pohybujeme v horizontu příštích zhruba dvaceti let.

Němčina a jidiš v České knižnici?
iLiteratura
: Využijete té příležitosti pro propagaci, chystáte nějakou oslavu?
Jiří Flaišman: Jistě se nějaké oslavné akce k této příležitosti uskuteční, avšak důležitý impuls je to pro nás především dovnitř. Chystáme se v rámci redakční rady připravit nový koncepční materiál a předložit jej vědecké radě, kterou tvoří přibližně patnáct odborníků z řad akademické obce. Cítíme potřebu vytvořit novou verzi výhledového edičního plánu. Kolegové z různých disciplín upozorňují, že by se Knižnice neměla držet jen českého jazykového prostředí, ale otevřít se i dalším textům, které vznikaly ve zdejším prostoru, ať už v latině, ale třeba i v němčině či jidiš.

iLiteratura: To je předpokládám předmětem velkých diskusí.
Jiří Flaišman: Samozřejmě, protože na druhou stranu nemá smysl dávat si za cíl třeba zmapovat kompletně pražskou německou literaturu. Takže vyvstává otázka, jak se k tomu v České knižnici, která má přirozená kapacitní omezení, postavit.
Kromě už zmiňovaného cíle zmapovat odkaz generace našich otců nebo dědů – tj. autory jako namátkou Brousek, Kabeš, Šiktanc, Wernisch, Zábrana, abych začal u básníků – má Česká knižnice také evidentní dluhy z předchozích období. Jde sice o autory mnohokrát vydané, ale jejichž současné edice neexistují, takže je potřeba je nově uchopit. Jednoho dne tedy jistě dojde na Březinu, z devatenáctého století dejme tomu na Kollára – tato velká jména chybějí. Stejně tak na zásadní díla staré literatury, Dalimilem počínaje a například životopisem Karla IV. konče. V souvislosti s bilancováním okolo stého svazku tedy musíme zhodnotit, co se povedlo, co ne, a také se zabývat tím, jak udělat program edice dostatečně pružný. Na začátku vytvořili zakladatelé edice – Miroslav Červenka, Mojmír Otruba, Dušan Karpatský, Vladimír Justl a další – určitý rozvrh, ale mezi reálně vydanými tituly najdete i takové, které původně v plánu nebyly. Teď například vyšlo ve dvou svazcích dílo Ladislava Nováka, díky čemuž může být za deset let pohled na něj úplně jiný, než byl do dneška. Je tedy potřeba reagovat a vědět, že výhledový plán není nic posvátného.

iLiteratura: Jak konkrétně probíhá práce na titulu před vydáním?
Jiří Flaišman: Uvedu jeden z modelových příkladů. Někdo z redakční nebo vědecké rady vytipuje editora, nejlépe někoho, kdo se dílem daného autora zabýval interpretačně a má nějaké editorské zkušenosti. Chceme-li tohoto autora vydávat, požádáme, aby byl vypracován ediční návrh, ten je postoupen vědecké radě, kde se o něm debatuje a přihlíží se ke všem možným kritériím; zvažuje se mimo jiné, co z díla daného autora vydat. Česká knižnice má totiž ambici vydaným svazkem (ovšem třeba v případě Nezvala to byly svazky tři) autora saturovat – přinést texty, které ho reprezentují. Při přípravě svazku se vyhodnocuje úroveň dosavadního edičního zpracování, problematika textu, a tedy jaké by edice měla mít parametry atd. Pak obvykle vzniká jedna nebo dvě opravené verze edičního návrhu a začne se pracovat. Editor má k ruce vědeckého redaktora, konzultanta, se kterým řeší odborné věci. Tituly se začínají připravovat zhruba tři roky před vydáním.
Práce na svazcích může být velmi různorodá – přinášíme „čtenářské edice kriticky ověřeného textu“, ale v tom, co který editor s textem dělá, jsou velké rozdíly. Babička, kterou zpracoval kolega Robert Adam, třeba mohla do velké míry převzít text z vydání ustaveného před šedesáti lety (i když i zde proběhla výrazná jazyková úprava textu) a akcent mohl být ve svazku položen na historický komentář doktorky Janáčkové. Nebylo nutné se tam zabývat textovými proměnami, různými verzemi apod. U jiných svazků je ale situace úplně jiná: když třeba kolega Michal Kosák připravoval rané básně Emila Juliše, potýkal se se základním problémem shromáždění dochovaných pramenů, s různočtením, s popisem vývoje textů atd. Každý text potřebuje v určitou chvíli něco jiného.
Kritické ověření textu probíhá pokaždé, na tom je ostatně Česká knižnice postavená a díky tomu také stále usiluje o naplnění svého kréda: přinášet důvěryhodné texty. Když se navíc podíváme na její spolupracovníky za celých těch dvacet let, je to solidní seznam odborníků.

iLiteratura: Co se týče výběru titulů, roli hraje také koncept komponovaných ročníků, je to tak?
Jiří Flaišman: Ano, toho se Česká knižnice drží od počátku, je to její politika vůči čtenářskému trhu: každý rok by měly vycházet tituly z různých období a žánrů. V současnosti je to pět svazků ročně, přičemž jeden pokaždé zastupuje starou literaturu, jeden literaturu devatenáctého století, dále tam bývá poezie a próza století dvacátého, občas drama. Pátý svazek v posledních letech tvoří vždy reedice některého staršího, dnes už rozebraného titulu z Nakladatelství Lidové noviny, kde edice vycházela, než se jí ujalo nakladatelství Host. To znamená, že předchozí vydání se přehlédne a nově se upraví. V reedici už takto vyšla Babička, Mácha, Komenský, Erben, Život svaté Kateřiny… Letos bude na řadě Josef Kainar, potom Jiráskovy Staré pověsti české.

Dostupnost, propagace, popularizace
iLiteratura: Vycházejí tituly v různých nákladech podle toho, jaký zájem čtenářů se očekává? Překvapil vás v tomto ohledu některý titul?
Jiří Flaišman: Ano, náklady jsou různé. U některých titulů se dá úspěch předpokládat: legendy o českých světcích nebo Komenský, hodně úspěšný byl i zmiňovaný Kainar. Pro mě osobně byl na druhou stranu překvapivý třeba úspěch Františka Hrubína.

iLiteratura: Problém dostupnosti titulů mohou částečně řešit e-knihy – v poslední době vycházejí svazky České knižnice také v elektronické verzi. Máte v plánu postupně převést do této podoby i starší svazky?
Jiří Flaišman: Možné je to v případě titulů vydaných v Hostu. U svazků z Nakladatelství Lidové noviny by se to rovnalo vlastně elektronicky publikované reedici, což je v plánu, ale nepatří to k té úplně aktuální položce. Zakladatelé Knižnice, třeba takový Miroslav Červenka, snili o průběžné dostupnosti všech vydaných titulů edice v každém lepším knihkupectví. Obávám se ale, že tento sen zůstane jen snem.

iLiteratura: Souvisí se zmiňovaným stým svazkem také plánovaná změna grafické úpravy edice?
Jiří Flaišman: Ano, na této změně se shodli všichni partneři, kteří se na vydávání České knižnice podílejí – tedy Nadační fond České knižnice, Ústav pro českou literaturu AV ČR a nakladatelství Host. Edice od svého založení vystřídala celkem tři vizuální podoby, takže se domníváme, že modernizace grafiky může řadě jedině prospět.

iLiteratura: Chystáte také větší oživení internetových stránek?
Jiří Flaišman: Internetové stránky jsou v současnosti ve vývoji a spousta věcí se ještě musí dodělat. Život České knižnice se samozřejmě netočí kolem jejích internetových stránek… Propagace a popularizace jsou důležité, pro mě osobně nejsou ale tím nejdůležitějším: můj – možná naivní – optimismus spočívá v tom, že takovéto projekty mají význam z dlouhodobého hlediska. O žádnou okamžitou zpětnou vazbu se tu nehraje. Přínos vyjde najevo časem, přes všechny drobné omyly, kterým se žádné velké projekty nevyhnou. Vím to i jako editor, který s takovými věcmi pracuje – tedy žije vlastně z toho, co udělaly už generace před ním.
A samozřejmě je nutné nepřetržitě podnikat onen donkichotský boj a do omrzení opakovat, že třeba Babičku je lepší číst ve vydání z České knižnice než staženou odněkud z internetu. Zdůrazňovat hodnotu ediční práce je totéž jako vysvětlovat, proč si raději přečíst článek od seriózního novináře v médiu, kde existuje nějaká redakční koncepce a kde je pravděpodobné, že si autor ověřil fakta, než číst kdejaký blábol na nějakém blogu.

iLiteratura: Nově vydáváte k některým dílům také řadu výukových materiálů Seminář České knižnice. Jak se to osvědčuje?
Jiří Flaišman: Seminář České knižnice je podnik stojící na aktivitě kolegy Roberta Kolára, je to snaha navázat na starší publikace, které se věnovaly popisu a výkladu literárních děl, jako byl kdysi Slovník básnických knih. V tuto chvíli je vydáno jedenáct sešitů, dají se stáhnout z našich stránek. Odezvu mají dobrou, Robert je propaguje mezi středoškolskými učiteli i jinde, sám je bývalý středoškolský učitel a problematiku studuje, takže má přehled, co je pro studenty a učitele potřebné. Je to ovšem záležitost dlouhodobější a setrvalejší práce. Myšlenka spočívá v tom, že by materiály měly být k dispozici především učitelům gymnázií – kdo chce ve čtvrtém ročníku se studenty v rámci literárního semináře probrat nějaký titul, má možnost si brožurku stáhnout a využít ji. Zajímavé to bude ve chvíli, kdy titulů bude větší výběr.

iLiteratura: Můžete představit tituly České knižnice chystané na rok 2018?
Jiří Flaišman: Po minulém roce, kdy vyšly dva mimořádně lukrativní svazky – Kryštof Harant, dosud nikdy nevydaný takto v úplnosti, a dramata Václava Havla –, má tento rok zajímavou strukturu. Ze staré literatury vyjde svazek Jana Husa, který edičně připravuje Jakub Sichálek. Řeší v něm problematickou věc: co Hus a literatura, co Hus a česky psané texty. Je to pokus na poměrně malém prostoru představit Husovo psaní, hezký záměr. Z devatenáctého století vyjdou Klicperovy hry, svazek je pozoruhodný tím, že neobsahuje nejznámější kusy, které se stále hrají, ale zaměřuje se naopak na méně proslavená díla včetně jedné německy napsané hry, která ve svazku bude dvojjazyčně. Svazek chce hlavně ukázat škálu typů dramat, které Klicpera psal. Ze století dvacátého tam bude Egon Hostovský, představený dvěma romány ze dvou tvůrčích období. Poezii reprezentuje Karel Havlíček Borovský, jeho básně doplní ještě Obrazy z Rus. V reedici vyjde zmiňovaný Kainar, kterého je důležité vydat znovu.

 

© Marie Voslářová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1310x

Inzerce
Inzerce