Barnás, Ferenc: Devátý

Barnás, Ferenc
Devátý

recenze beletrie zahraniční

Román Devátý maďarského spisovatele Ference Barnáse (1959) se nečte snadno. Přesněji řečeno: proces čtení nepříliš rozsáhlého textu se neliší od čtení textů jiných, ale nad obsahem a způsobem jeho podání se čtenář jistě pozastaví z několika důvodů.

Jako bychom často slova vlastně ani nepotřebovali
Ferenc Barnás
: Devátý. Přel. Marta Pató, Protimluv, Ostrava, 2017, 187 s.

Ostravské nakladatelství Protimluv (a s ním spjatý stejnojmenný čtvrtletník) se již delší dobu otevírá středoevropskému literárně-kulturnímu prostoru. Na svém festivalu před dvěma lety mj. přivítal mladou maďarskou spisovatelku Tibor Noé Kiss a představil český překlad její knihy Už máš spát, prózy odehrávající se v prošedivělých kulisách beznadějné dědiny maďarské pusty. Na konci roku 2017 vydal další dílo současné maďarské literatury, tentokrát z pera o necelých 20 let staršího prozaika Ference Barnáse (který se mimochodem objeví v květnu 2018 na debatě v pražské kavárně Fra). Narodil se v roce 1959, vystudoval Univerzitu v Debrecíně a ELTE v Budapešti. Je laureátem ceny Sándora Máraiho či Ceny Tibora Déryho. Vydal zatím čtyři romány, přičemž v pořadí třetí román Devátý (A kilencedik) se kromě češtiny objevil také v překladu anglickém, francouzském či německém.

Devátý se nečte snadno. Přesněji řečeno: proces čtení nepříliš rozsáhlého textu se neliší od čtení textů jiných, ale nad obsahem a způsobem jeho podání se čtenář jistě pozastaví z několika důvodů.

Bratři a sestry, ticho a svinské komunistické časy
Jedním z nich je práce s prostorem, který román pojí právě se zmíněnou prózou Noé Kiss: přesunujeme se sice z pusty na předměstí Budapešti, i zde se však ocitáme v málo konkrétních kulisách, kde z hluku velkoměsta pouze příležitostně zaslechneme přijíždějící vlak. Největší pozornost je věnována provizornímu domku, v němž bydlí 11členná rodina, čekající na postavení „Velkého domu“. To vše je nezaujatě zprostředkováno pohledem devítiletého chlapce, v pořadí devátého z 11 sourozenců. Tím se znovu ocitáme u typických znaků moderní maďarské literatury: dětský vypravěč je jedním z atributů např. románů nobelisty Imreho Kertésze. Právě perspektiva dětského vypravěče, nespoutaný pohled na svět, činí z knihy obtížný (těžce, se smutkem či opovržením přijímaný) text. Hlavní hrdina Devátý (stejně jako ostatní členové rodiny zbavený jména, které je nahrazeno pouhou přezdívkou většinou na základě silné charakterové či vzhledové vlastnosti) veškerou okolní realitu vnímá jako samozřejmost, a tím pádem ještě zintenzivňuje čtenářův cit a jeho potřebu uvědomovat si, jak beznadějný a tíživý svět dítě prožívá. Ze špatné finanční situace v rodině se despotický Tata (otec) a submisivní, hluboce věřící Manka (matka) snaží aspoň trochu dostat tajnou domácí výrobou růženců či svatých obrázků nebo posíláním malých dětí do kostela, kde ministrují při pohřbech. Za to vše navíc hrozí tresty ze strany totalitního (kádárovského) režimu v Maďarsku po roce 1968. Před postavením „Velkého domu“ se musí všechny děti tísnit na několika málo postelích v provizorním domečku. Devátého ale nikdy nenapadne, že by si měl na cokoli stěžovat, maximálně „občas věřím, že když jdeme domů společně, vyplní se mi, co si přeju, aby bylo doma“ (s. 36). V rodině spolu navzájem nemluví, protože není o čem, sem tam si otec vylije vztek, když některé z dětí váže růžence příliš pomalu.

„Po obědě si pak každý dělá, co chce. Většina z nás si jde lehnout a užíváme si, že po nás nikdo nic nechce. Občas jeden z nás něco prohodí, a buď na to odpovíme, nebo ne. Fakt je, že opravdickou odpověď si jen málokdy necháme od cesty. Kdybychom všichni kromě Chůvičky a Faráře neměli nějakou řečovou vadu, bylo by to možná jinak, ale takhle je to dost pochopitelné. Jako bychom často slova vlastně ani nepotřebovali.“ (s. 49)

Ve škole je Devátý obětí šikany právě pro své rodinné poměry, také pro vadu řeči, kterou trpí. Nemá kamarády, je tichý, má problémy při hodině čtení, a pokud vůbec dospěje k nějakému kontaktu s jinými dětmi, je to většinou jen ve snu, kde např. zabíjí své nepřátele z řad spolužáků. Vše popisuje stručně a v rámci svých možností objektivně, ať už vzpomíná na příhodu, při níž ztratil část svého prstu, nebo na den, kdy se mu oběsil spolužák – prostě to tak je.

„Rád bych ve škole vykládal, jak pokračujeme se stavbou Velkého domu, ale stále ještě s nikým nemluvím nebo mluvím jen tehdy, je-li to opravdu nutné.“ (s. 88)

Zase máme topinky a čaj
Pokud v životě Devátého něco hlouběji zaměstnává jeho city, je to jídlo. Ano, zase mají topinky a čaj, ale topinky znovu s rozkoší sní a černého čaje vypije tři hrnky, protože jídlo jako jediné příjemně narušuje stále stejný běh každodennosti. Se závistí pozoruje ve školní lavici spolužačku Dunaiovou, která má v tašce na svačinu připraven obložený chléb; pravidelně se zastavuje v hospodě, obchodě či trafice, kde pozoruje vystavené pečivo, uzeniny, čokolády a miňonky a nasává jejich vůni. Ihned zde také utratí ubohé peníze, k nimž se po výpomoci v kostele dostane. „Na světě existuje jen málo tak dobrých věcí jako je vůně trafiky, to je můj názor.“ (s. 78)

Takoví, jako my, by se neměli nechávat naživu
Každodenní přežívání nakonec vrcholí v předposlední kapitole: poté, co poprvé ukradne peníze z kabelky milované učitelky, se spolu s Devátého zhroucením hroutí i jazyk a kompozice románu. Mechanické zaznamenávání, které, jak správně podotýká v doslovu Jan M. Heller, se podobá modernistické technice proudu vědomí, je kulminací všeho, co malý chlapec zakusil. Logicky jde s ukradenými penězi do obchodu s laskominami, jež pak v zoufalé snaze získat aspoň nějaké kamarády rozdává na ulici ostatním dětem. Možná si poprvé ve svém krátkém životě připouští svou osamělost a mrzutost veškerého počínání, uvědomuje si nevyslyšené modlitby, nadává Bohu nebo si představuje otce ležícího v rakvi na pohřbu. Nezbývá mu ale nic jiného než obnovit nebo přebudovat v doslovu zmiňovanou „rozlomenou skořápku omezeného dětského vnímání“.

„[…] bylo to jako jindy, když jsem myslel na to, že takoví, jako jsme my, by se neměli nechávat naživu […] kdybych měl kamaráda, zeptal bych se ho, co mám dělat, sám sobě nic nevěřím.“ (s. 153).

Jeden, dva, tři, čtyři…
Román je kompozičně rozdělen do devíti kapitol, nazvaných prostě čísly, která ale neodkazují k jednotlivým sourozencům ani nereprezentují určité dny. Tak „složitý“ proces zaznamenávání každodennosti nepřipadá u chlapce v úvahu. Poslední, devátá kapitola, snad předznamenává lepší budoucnost dětského světa, ani o tom nás ale Devátý s určitostí neinformuje.

Pozornost zasluhuje autorský styl i překlad Marty Pató, jež společně věrně napodobují dětský pohled na svět zprostředkovaný monotónním vyprávěním, aniž by jím byl čtenář přesycen. V správné chvíli pak nastává zmiňovaný kolaps, nastupují vulgarismy a mluvený jazyk, ve finále znovu vystřídaný jazykem spisovným a „strohým“. Možná na dvou třech místech se v textu objeví výraz obecné češtiny, tato skutečnost je ale přinejmenším zanedbatelná. Když jsem před dvěma lety v dvojčísle revue Protimluv 1–2/2016 objevil ukázku z první kapitoly překládaného románu, mou pozornost upoutal právě zvláštní jazyk – věcný, a přitom tajemný. Po přečtení knihy tajemnost nahradilo rozčarování, avšak nikoli v záporném slova smyslu, spíše rozčarování z toho, že se nejedná o milou dětskou prózu. Obzvlášť oceňuji překlad přezdívek postav – Ponožka, Chůvička, Houpy (sourozenci), Manka (maminka). Hezké, smím-li toto slovo v souvislosti s Devátým vůbec užít.

„Nemůžu totiž oči bez přestání mhouřit. Chůvička nebo Manka se často najednou otočí, v tu chvíli je rychle pevně zavřu a jen podle sluchu sleduju, co se kolem děje. Ale to není to nejhorší. Nejhorší je, že vidím i se zavřenýma očima. Většinou to, na co jsem se naposledy díval, někdy i něco jiného. S tím zavíráním očí si nemůžu být jistý, že vidím opravdu to, na co se zrovna dívám.“ (s. 29)

Na obálce s typickým „protimluvským“ akcentem na modrou barvu se na mě z fotografie Martina Popeláře zubí malý chlapec vykukující zpod neurčité „konstrukce“ (kolejnice? střecha domu? základy na staveništi?). Zavírám oči a počítám do devíti…

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1158x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce