Ditrych, Břetislav: Prostě Paříž

Ditrych, Břetislav
Prostě Paříž

recenze beletrie česká

Z Montmartru přes náměstí Saint-Sulpice a malinké uličky až do zapadlých kaváren – tak podává Břetislav Ditrych obraz Paříže, ve které se mísí minulost se současností a stopy dávno mrtvých umělců s kroky žijícího autora. Sbírka textů nabízí osobní svědectví o městě, které je zdrojem inspirace umělců již několik století.

Básnické příběhy a poezie faktu
Břetislav Ditrych
: Prostě Paříž. Arsci, Praha, 2016, 98 s.

Břetislav Ditrych je sice známý hlavně díky dílům z oblasti literatury faktu – za své knihy o historii vzduchoplavby a aviatiky dostal například cenu Miroslava Ivanova či cenu Egona Erwina Kische –, v posledních deseti letech se nicméně věnuje také umělecké tvorbě. Vedle dvou prozaických textů je autorem celkem šesti básnických sbírek, z nichž poslední, Tísňové volání, vyšla v edici Polabští básníci v loňském roce.

Na pomezí takto rozmanitých textů vznikl také soubor Prostě Paříž (2016), sled momentů, pocitů a také básní připisovaných velkým osobnostem francouzské i české umělecké scény.

Texty v knize jsou podobné roztroušeným deníkovým záznamům a rozdělené do dvou hlavních částí. V první jsou pod názvem Povšechně, osobně seřazeny krátké prozaické útvary, které mohou svou zkratkovitostí a popisností připomínat obrazy, a to od drobných zátiší („kolečko camembertu, pár plátků šunky, rajčata, láhev červeného Vin de pays, modrá krabička galoisek“) až po impresionistická díla – ta mohou připomínat celkem příznačně i počtem teček: „Číslo dvacet. Letmý pohled domovnice. Voskem vonící dřevěné schody. Úzké. Zakroucené. S ozvěnou. Skřípotem. Sténáním. Dostanu dva velké klíče.“

Druhá část, Jmenovitě, namátkou, je sestavena z jednotlivých básní, jejichž autorství Ditrych vždy přisuzuje konkrétnímu umělci francouzské historie (např. S. Mallarmé) či umělcům českým, s Francií spojeným (Toyen, K. Lhoták, F. Kupka). Ditrychova umělecká tvorba se tu, doslova okrajově, prolíná také s jeho zájmem o dějiny a literaturu faktu – na okrajích stran jsou vždy uvedeny zdánlivě věcné údaje o autorovi, době a okolnostech vzniku jednotlivých textů, které literární mystifikaci dotvářejí.

Mezi oběma polovinami knihy vzniká zajímavý kontrast: zatímco prozaické texty jsou konstruovány překvapivě poeticky až snově, následná poezie používá jazyk výrazně strohý, připomínající spíše náhodnou konverzaci či úryvek dopisu. Spolu s výrazným množstvím historických a geografických údajů, a dokonce i drobných výřezů z mapy Paříže, použitých jako ilustrace, vytváří jedinečný soubor na hraně imaginace a non-fiction.

Některým z prozaických textů by se dala vytknout určitá míra klišéovitosti líčených obrazů, zde je ale na místě podotknout, že zřejmě většina těch, kteří Paříž navštívili (a zejména pak těch, kteří si ji oblíbili), tento pocit určitého poetického klišé, které město samo o sobě vyzařuje, dobře zná. Nemusí tak nutně jít o literární neobratnost, ale spíše o věrnou charakteristiku místa, podpořenou Ditrychovým vztahem k městu, do kterého se znovu a znovu vrací. Pomocí krátkých, každodenních textů ukazuje čtenáři osobitou krásu Paříže a skládá tak jí i jejím umělcům hlubokou poklonu.

 

© Anna Fremrová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 561x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce