Chaloupka, Jan: Závod míru aneb Tour Východu

Chaloupka, Jan
Závod míru aneb Tour Východu

recenze kultura

Dospělí, děti i mládež Závod míru milovali. Projížděl jejich městy, četli o něm v časopisech, snažili se napodobovat své idoly. Poutavé vylíčení dějin významné sportovní události kromě úžasných výkonů zmiňuje také nepěkné činy socialistických sportovních svazů a činovníků či podnikatelů raného kapitalismu.

Opravdu závod míru?
Jan Chaloupka
: Závod míru aneb Tour Východu. XYZ, Praha, 2018, 320 s.

Není neobvyklé, že kniha o dějinách sportu umí vyprávět velké historické události stejně jako odborná monografie. Kniha novináře Jana Chaloupky Závod míru aneb Tour Východu je toho důkazem. Nikterak výpravná, spíš skromná publikace o počátcích i konci slavného etapového závodu si od první do poslední stránky uchovává reportážní živost a čtenáře rozhodně nudit nebude.

Začíná stylově, prologem, v němž se autor snaží svému druhému „já“ vysvětlit, proč by se o Závodu míru mělo psát, když o něm do dnešní doby, u nás i v cizině, bylo napsáno nepřeberné množství textů a natočena řada dokumentů. Za všechny jmenujme tituly O žlutý trikot od Jiřího Holuba a Zdeňka Paula (STN, 1964), Jan Veselý: Život v pelotonu od Josefa Pondělíka (Naše vojsko, 1968) či Závod míru: O cyklistech z nejkrásnějšího pelotonu světa autorů Jiřího Černého, Ladislava Sosenky a Jaroslava Staňka (Olympia, Šport, 1987). Opomenout nelze ani ikonická vyprávění novináře a spisovatele Oty Pavla Plná bedna šampaňského (Olympia, 1967), z nichž Jan Chaloupka příležitostně recipuje a cituje. Pavlem zaznamenané vzpomínky nejlepších cyklistů té doby, zvláště legendy české silniční a dráhové cyklistiky Jana Veselého, ostatně patří v žánru sportovní literatury dodnes k tomu nejlepšímu.

Už jedou!
O něco víc než třicet kapitol pokrývá kompletní historii Závodu míru, který byl vždy tak trochu ve stínu politických zájmů. To se Jan Chaloupka snaží částečně napravit, a to jak prostřednictvím svých reflexí, tak rozhovorů s některými zainteresovanými závodníky a sportovními činovníky a řadou tematických citací. Nepochybně tím pomohl hlavně renomé samotných jezdců, pro něž byl Závod míru skutečně jakousi východní Tour de France a kteří výkonnostně nezaostávali za zahraničními, zvláště západními kolegy.

Dospělí, ale hlavně děti a mládež Závod míru milovali. Projížděl jejich městy, četli o něm v časopisech, snažili se napodobovat své sportovní idoly a vzory. Kniha ovšem pravdivě pojmenovává také ideologický rozměr celého závodu a místy naprosto nemravné a zločinné jednání sportovních svazů a komunistických aparátčíků vůči sportovcům, kteří z rozličných důvodů závod vzdali nebo nepodali očekávaný – a po sovětském vzoru nadlidský – výkon. Najdeme tu i zajímavý popis Závodu míru z roku 1986, který startoval v Kyjevě krátce po výbuchu Černobylské jaderné elektrárny. Nejde ale jen o komunistickou ideologii. Jan Chaloupka rovněž připomíná běžnou zákulisní politiku týmů, pořadatelů, sponzorů a po roce 1989 i všelijakých podnikatelů, kteří se vynořili z komunistického přítmí, převlékli kabáty a využili svých kontaktů pro pohádkové zbohatnutí, a to i na úkor samotného sportu. Peníze, jak vidno z mnoha autorových vyprávění, ovlivňovaly závody (a někdy závodníky) vždycky až na prvním místě.

V menší míře se zmiňuje doping a unfair chování na trati, které bylo podle zúčastněných někdy až jakousi vyhlášenou válkou jedněch proti druhým. Tato Chaloupkova reflexe (a odvaha nahlédnout do zákulisí) je jeden z nejsilnějších prvků knihy. Myslím si, že by z ní mohla vzniknout samostatná, i když nepříliš veselá a povzbudivá publikace. Leitmotivem jeho vyprávění a vzpomínek coby sportovního žurnalisty i člena ředitelské posádky doprovodného vozu jsou však především cyklisté a jejich sportovní vítězství a pády. V knize se objevuje bezpočet osobností světové cyklistiky i ti, na jejichž jména si dnes vzpomene jen erudovaný historik sportu nebo výborný sportovní novinář.

I díky občasnému setkávání tehdejší amatérské a profesionální cyklistiky (amatérský rozměr vrcholovému sportu v takzvaném východním bloku je však třeba chápat jako převlečený profesionalismus) se v Chaloupkově vzpomínání objevují na nejslavnějších závodech světa, na různých distancích a v různých dobách závodníci, jejichž jména by mohla být čtenáři přinejmenším povědomá. Z našich a slovenských jezdců: Veselý, Novosad, Smolík, Kubr, Křivka, Nachtigal, Novák, Růžička, Kubias, Doležel, Bartoníček, Fiala, Moravec, Henke, Škoda, Hrazdíra, Vávra, Kreuziger st., Jurčo, Jursa, Svorada, Holeček, Regec, Padrnos a mnozí další. Ze zahraničních, kteří Závod míru jezdili anebo s cyklisty východního bloku závodili v jiných podnicích: Schur, Suchoručenkov, Morozov, Szurkowski, Szozda, Pikkuus, Ludwig, Zagretdinov, Barinov, Ovion, Gusjatnikov, Indurain, Jimenez, Hinault, Simon, LeMond, Gomez i legendární Merckx.

Kapitalismus na kluzkých galuskách
Chaloupkovo nasazení pro věc je ryze sportovní. Cyklistiku má rád a v mnoha rolích s ní strávil několik desítek let. Nepíše knižní memoáry a styl má, tak jako Ota Pavel, civilní. Nelibuje si v epitetech, oslavných textech a tam, kde je to třeba, bez uzardění pojmenovává světlé i stinné stránky amatérské a profesionální cyklistiky. To platí zvláště pro závěr knihy, kde je autor hloubavější, ne však úplně adresný. Vystupuje tak za limity pojednávaného tématu a v kapitole Sport a olympismus: Amatéři, profesionálové a o politice vůbec se zabývá novodobými porevolučními poměry, za nichž se dramaticky proměnil nejen sport, ale i celá společnost. České pojetí kapitalismu ovlivnilo i pořádání, respektive krach dříve tradičních závodů, včetně Závodu míru, a ovlivňuje závody i roku 2018.

Řadu věcí podává Jan Chaloupka s notnou dávkou ironie a humoru a nečiní si, alespoň doufám, nárok na politologickou hloubku svých komentářů. Místy je nekompromisní a tvrdý – to tam, kde najednou „rudá barva vyletěla z módy“ a ze soudruhů se stali „nezávislí odboráři“. Místy se mi však zdá, že spojuje nespojitelné, anebo to činí příliš násilně a řekl bych se zbytečně velkým spurterským vsazením. V podkapitole Pod krycími jmény hurá ke korýtkům píše: „Ve společné věci se tak spojili disidenti se svými už zapomenutými nepřáteli, nenáviděnými bolševiky, a ojedinělý a v historii dosud nevídaný jev dostal své příjemně znějící jméno.“

Někdy jeho expozé míjejí klíčové téma přímo obloukem. Ne že by společenské a politické změny neměly zásadní vliv na přeorganizování sportovních svazů a zvláště financování sportu, ale jak tyhle povšechné monology, v nichž se objevuje i Evropská unie, souvisejí se Závodem míru, netuším. Myslím si, že některé ze závěrečných kapitol součástí jinak dobré knihy být nemusely. Z diplomatických důvodů tu chybějí jména staronových činovníků a politiků, které na sportu zajímaly spíš jen peníze a snaha zajistit se, bez práce a odpovědnosti, za pár měsíců či týdnů do konce života. Upřímně řečeno, rád bych ta jména viděla napsána černé na bílém, a nepochybně bych nebyl sám. „Dotáhli to pánové daleko. Hodně daleko. Zatímco národ s nadšením hltal slova z Hradu o pravdě a lásce, taky jak pokořit zlobu s nenávistí a bůh ví s čím ještě, oni v podhradí vymysleli raketové zrození kapitalistických pořádků a náhle se rodících boháčů.“ Tak nevím, Hrad, to je prezident Václav Havel. Podhradí, Klaus, Zeman a tehdejší politická reprezentace? Představuju si konstrukci silničního kola a v ní dvě komíhající se kola na galuskách. V sedle jezdec, trať, start a cíl. Zakomponovat do toho Václava Havla mi nepřijde nejšťastnější. Nebyl konec Závodu míru přece jen z mnoha důvodů nevyhnutelný?

Picassova holubice odletěla
Závěr knihy naštěstí zase navazuje na původní autorův úmysl. Klade totiž otázku, zda „musel Závod míru vypadnout z kolotoče prominentů a jestli přežije společenské otřesy“. Troufám si říct, že co jezdec, to jiné přesvědčení, argumenty, pohled. Osobní historie závodníků se tu úzce prolíná s velkými dějinnými okamžiky. Jít ve stopách výše zmíněných cyklistů znamená všímat si dramatické historie druhé půle 20. století.

Souhlasím s autorovými povzdechy nad téměř úplným vymizením středisek amatérské cyklistiky, která by podporovala malé a mladé cyklisty, a to zvlášť finančně. Nemám k ruce statistická data, ale řekl bych, že počet amatérských závodů konaných na území České republiky je dnes násobně menší než před rokem 1989. Ze vzpomínek amatérských cyklistů vyplývá, že nebyla sobota a neděle, od ledna do prosince, kdy by se v každém menším městě nekonaly nějaké cyklistické závody. To, že naprostá většina cyklistů, kteří po roce 1989 udělali ve světě kariéru, za to vděčí hlavně rodičům a mecenášům, a ne státu, není žádné tajemství. Idea Závodu míru, symbolicky zobrazovaná s Picassovou holubicí míru, je v jejím původním smyslu pryč a patrně se jen tak nevrátí. Na osudech cyklistů, o nichž Chaloupka poučeně píše, je patrné, že i díky sportu, jemuž obětovali velkou část svého života, a ohromné dřině, byli někteří z nich citlivější v otázkách svobody a naplnění vlastního života.

Ostatně cyklistika je v tréninku a v závodě dodnes symbolem vnější svobody a překonání vzdáleností a limitů, které se třebas ještě včera zdály nepřekonatelné. Absolutní a někdy víc než komická nedostatkovost všeho před rokem 1989, navíc charakterizovaná nízkou kvalitou, korupcí a výměnným obchodem, se samozřejmě týkala i sportovního vybavení. Je tedy otázka, co nám vlastně Závod míru zanechal, jak vstoupil do obecných dějin nejen evropských národů a na co bychom vůbec mohli navazovat. Jak oddělit pozitivní vzpomínky závodníků a diváků od reality komunistického tábora? Na některé tyto otázky sám autor odpovídá, jiné nechává nezodpovězené.

Křísit?
Z Chaloupkovy knihy si (i coby amatérský cyklista) beru jako inspiraci především tyto skutečnosti: sportovní nasazení špičkových cyklistů a u některých i následování hodné mravní postoje, ochotu vystoupit z individuality a pomáhat ostatním, úsilí při překonávání těžkých tréninkových a životních podmínek, pohyb v krajině a zájem o její ochranu a zušlechťování, potřebu demokratické výchovy mládeže, která by už nebyla zatížena všelijakými ideologiemi, solidaritu se slabšími a chudšími, ocenění lidské práce, pěstování sportovního kamarádství, poznání chvíle, kdy je třeba odejít a následně zúročit své sportovní a trenérské zkušenosti, uvědomění si – tak, jak jsme to viděli na Janu Veselém – že ani cyklistika, která se člověku stane součástí života, nemusí být jeho absolutním smyslem.

Nevelká fotografická příloha na konci knihy zanechává dojem, že snímků mohlo být klidně trojnásob. Knihu, kterou by neměli opominout cyklističtí pamětníci, historici sportu a sportovní novináři, bych rád viděl ve velkorysejším typografickém zpracování. Publikace o Tour Východu se čte paradoxně velmi pomalu. Živé příběhy vtahují čtenáře do dávných sportovních soubojů a jen tak ho nepustí dál. Tři sta stran dobře plynoucího textu vám zabere mnoho večerů. Rád bych si přečetl komentáře těch, o nichž Jan Chaloupka píše, ať už jde o Čechy, Slováky, Poláky, Rusy, Holanďany, nebo Francouze. Na tradičních setkáních mistrů silniční a dráhové cyklistiky a cyklokrosu se na Závod míru bude jistě často vzpomínat. Přes všechny těžkosti života za železnou oponou byla cyklistika přece jen jedna z příležitostí, jak přemoci tíhu socialistické šedi i „péči“ tehdejšího režimu „o blaho“ lidí.

Buď jak buď, po přečtení vás možná napadne stejná otázka. Jak by asi vypadal Závod míru, pokud by vůbec vznikl, kdyby nedošlo k tragickému rozdělení světa a kultur a mohli se ho účastnit i závodníci svobodných zemí? Uspěly by největší československé, polské či sovětské hvězdy na podnicích velké trojkoruny, Gira, Tour a Vuelty? Nejsou osudy těch, kteří se nakonec dostali k profesionálům a zajížděli dobré výsledky, důkazem, že se cyklisté sovětského bloku mohli stát šampiony ikonických závodů? Je třeba Závod míru křísit, anebo jde o koncept, který je pro Mezinárodní cyklistickou federaci (UCI), týmy i samotné jezdce dávno mrtvý? Chaloupkova zajímavá kniha k takovému tázání přímo vybízí. A nakonec, víte, že například za slavným jezdcem Antonínem Bartoníčkem se ještě dnes můžete vypravit do Plzně a zeptat se ho, co pro něj Závod míru, a zvláště etapy projíždějící jeho rodištěm, Karlovými Vary, znamenal a znamená?

 

Na podobné téma:
Tomáš Macek
: Příběhy Staré dámy
Lionel Birnie, Ellis Bacon (eds.): Silnice je naše
Jean-Jacques Sempé: Raoul Taburin
Jan Králík: Za ohradou snů
Rudolf Lukeš, Pavel Žiška: Já mám kolo, ty máš kolo

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Zdeněk A. Eminger, 21.08.2018 08:26
Chaloupka, Jan: Závod míru aneb Tour Východu
Souhlasím s vámi. Vložil jsem podobný prožitek do těchto vět: "Někdy jeho expozé míjejí klíčové téma přímo obloukem. Ne že by společenské a politické změny neměly zásadní vliv na přeorganizování sportovních svazů a zvláště financování sportu, ale jak tyhle povšechné monology, v nichž se objevuje... i Evropská unie, souvisejí se Závodem míru, netuším. Myslím si, že některé ze závěrečných kapitol součástí jinak dobré knihy být nemusely."
Vložil: Karel Huněk, 20.08.2018 12:42
Chaloupka, Jan: Závod míru aneb Tour Východu
Děkuji za informaci. Čtyřicet let jsem žil v domnění, že Závod míru je totéž co Tour de France.
Vložil: Antonín Šrajer, 18.08.2018 17:42
Chaloupka, Jan: Závod míru aneb Tour Východu
Koupil jsem si tuto knihu s obrovským nadšením. Závod míru je moje srdeční záležitost a mrzí mne, že jako takový už není. Kdybych měl ty potřebné peníze, neváhal bych a pomohl bych mu se narodit podruhé. I já si myslím, že Závod míru by byl čtvrtým podnikem Grand Tour (vedle TdF, Gira, Vuelty). A teď... ke knize. Od začátku jsem ji hltal se všemi skvělými informacemi a postřehy. Bohužel zhruba od druhé třetiny knihy jsem začal listy jen obracet a obracet a obracet aniž bych je četl. Proč? Protože se autor knihy dopustil stejné fatální chyby, kterou několikrát v knize odsuzoval. Začal matlat do sportu politiku. A to takovým způsobem, s kterým nemohu souhlasit a který se mi vůbec nelíbí. Spatlal všechno dohromady, vyjevil zřejmě nějaké svoje křivdy z minulosti a pomluvil kde koho. Druhá třetina knihy Závod míru nepotká ani na vteřinku. Za to víme kdo je v podnikání a politice hajzl, darebák, zloděj, podvodník, nenasyta ..... škoda :-(. Je mi líto, že to po autorovy někdo nečetl ještě před vydáním a upozornil by ho na to. Knihu to celou degradovalo. Tak si aspoň ještě na konci prohlédnu ty fotky, když už nejsou v zásobě další zážitky ze Závodu míru.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1272x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce