Cohen-Janca, Irène: Poslední cesta

Cohen-Janca, Irène
Poslední cesta

recenze historie

Polský lékař, spisovatel, sociolog, vychovatel a ochránce dětských práv Janusz Korczak vytvořil sirotkům ve varšavském ghettu svět, kde v blížící se apokalypse ještě mohli být dětmi.

Nabídnout svůj život
Irène Cohen-Janca
: Poslední cesta: Doktor Korzcak a jeho děti. Přel. Jan Machonin, ilus. Maurizio A. C. Quarello, Petrkov, Havlíčkův Brod, 2017, 60 s.

Bylo jen otázkou času, kdy se jméno polského lékaře, spisovatele, pedagoga, filozofa výchovy, etika a publicisty Janusze Korczaka (1878 Varšava – 1942 vyhlazovací tábor Treblinka) dostane do povědomí světové veřejnosti. Po skončení druhé světové války vznikla o Korczakovi postupně řada životopisů, filmů, dokumentů, románů, divadelních her, muzikálů, historiografických prací a teologických studií. Vystoupila z nich osobnost, jejíž filantropie a vztah k bližnímu, zvláště pak k dětem, jsou dodnes výjimečné. Vzpomínáme-li například na Editu Steinovou, Maxmilána Kolbeho, Fredyho Hirsche, Přemysla Pittera, Alberta Schweitzera nebo Matku Terezu, nemůžeme Janusze Korczaka (vlastním jménem Henryka Goldszmita) opominout. Nazvat Korczaka jedním z hrdinů dvacátého století je spravedlivé a správné. Kromě lékařské a vychovatelské práce je třeba ocenit i jeho poměrně rozsáhlé dílo literární.

Francouzská autorka tuniského původu Irène Cohen-Janca (nar. 1954) a italský grafický designér a špičkový ilustrátor Maurizio A. C. Quarello (nar. 1974) se v knize Poslední cesta: Doktor Korczak a jeho děti rozhodli převyprávět – slovem a obrazem – stěžejní momenty Korczakova života od internace ve varšavském ghettu až do téměř úplného konce jeho pozemského putování. Graficky skvěle vybavený titul s černobílými, zčásti kolorovanými ilustracemi na bílém nebo barevném podkladu vychází v malém, prestižním nakladatelství Petrkov. Za citlivým překladem stojí Jan Machonin, za sazbou Jiří Trachtulec. Titul o necelých šedesáti stranách je určen dospělým i pokročilým dětským čtenářům. Je možné, že někteří z nich se s tématem už setkali: v češtině vyšla knižně životopisná disertační práce Anny Bystrzycké Korczak člověk: Filosofie výchovy Janusze Korczaka, lékaře, spisovatele, psychologa, sociologa, humanisty, filosofa, zastánce dětských práv (Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2012), k dispozici je i publikace Julia Janovského Janusz Korczak – lékař, pedagog a spisovatel (SPN, 1986), kterou z polštiny přeložila Hana Futerová. Za zmínku rovněž stojí vynikající román pro děti a mládež od Morrise Gleitzmana Kdysi, jenž byl osudem našeho protagonisty inspirován (Argo, 2016).

Co se týče vlastního Korczakova díla, v českém přetlumočení vyšel dosud jen zlomek. Celkem napsal čtyřiadvacet knih a téměř půldruhého tisíce odborných i popularizačních textů: článků, esejů, fejetonů a úvah. Některé tituly byly ještě za jeho života přeloženy do světových jazyků a staly se bestselery. Z mnoha svědectví a výpovědí víme, že byly v oblibě například i u německých čtenářů. U nás, což je zvláštní, byla Korczakovi na rozdíl od jiných evropských zemí věnována doposud spíš okrajová pozornost, vyšly Bankrot malého Jacka (L. Mazáč, 1935), Král Matýsek První (Albatros, 1987) či Jak milovat dítě: Internát a Domov sirotků: Vybrané kapitoly z díla polského lékaře a vychovatele Janusze Korczaka (MAKE*detail, 2012).

Zánik dětské republiky
Literárně-obrazové dílo Irène Cohen-Jancy a Maurizia A. C. Quarella Poslední cesta je minimalistické, drobné, doslova prosté. Příběh je vyprávěn dětmi, o něž se Korczak staral ve varšavském Domě sirotků a které byly po přesunutí do ghetta stále přemisťovány do horších a horších ubytovacích zařízení. Napínavý děj začíná dramatickými slovy „Zatkli doktora Korczaka!“ a končí tím, co se o osudu Korczakových dětí i jeho samého dozví každý zvídavý čtenář: „Vagony je všechny odvezly do tábora Treblinka na sever od Varšavy. Byla to jejich poslední cesta.“ Každá z kapitol je vlastně jedna událost vypravěčem zhuštěná do několika odstavců. Děti nepotřebují k vyjádření svých pocitů, jak Irène Cohen-Janca dobře ví, mnoho řečí. Popis hraničních situací, které v ghettu denně zažívají, si vystačí s deseti dvaceti větami. Ať už opouštějí svůj sirotčinec, „velký a krásný bílý dům v Krochmalné ulici 92 ve Varšavě“, nebo si povídají o „dětské republice“, kterou pro ně doktor Korczak vymyslel a zrealizoval, povědí o tom čtenáři opravdu to nejdůležitější. Jsou upřímné, stručné, přesné. Nerozpakuji se napsat, že Poslední cesta je svým způsobem báseň v próze, podobenství, filozofická úvaha i poselství. I když se jedná rozsahem o drobnou knihu, je to za poslední dobu jedna z nejlepších publikací o šoa, o do nebe volajícím bezpráví spáchaném na těch nejbezbrannějších a nevinných – na dětech.

Aby se dospělý člověk dozvěděl o holokaustu to podstatné, odhodlá se v určité fázi života například k četbě věhlasného vzpomínkového titulu Richarda Glazara Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1994) nebo využije jiný z mnoha informačních zdrojů, avšak pro malého čtenáře je původních i překladových knih na toto téma jako šafránu. Tklivé a v hloubce toho slova krásné kresby Maurizia A. C. Quarella děti ani dospělé nepostraší. Nenajdeme v nich nesnesitelné napětí ani tíhu, jež by nás uvrhly do neúnosného smutku a donutily knížku zavřít. Za dojemnou, místy meditativní kresbou lidí, prostředí varšavského ghetta nebo dětských her se skrývá bohatý vnitřní svět Janusze Korczaka a jím opatrovaných sirotků. Ilustrátor použil jako předlohu k některým ilustracím dobové fotografie, vytvořil tak jakýsi umělecký dokument, do něhož zcela přirozeně vložil svůj prožitek z životního osudu polského lékaře. Irène Cohen-Janca přenechala výtvarné části reflexi náboženských a mravních témat: každá z ilustrací je víc než jen otisk nějaké konkrétní události. Quarellovy emocionálně silné kresby altruistického Korczaka, jenž se stal stovkám osiřelých kluků a holek tátou, jsou vlastně výtvarná zpodobení biblických příběhů o dobru, zlu a naději. Zračí se v nich Korczakova i dětská statečnost a nesčetné příklady přátelství. Hodnoty, jimž věřil a které vyznával, dosvědčil „Pan Doktor“ tím, že se s těmi nejmenšími vydal – aniž by musel – na cestu poslední, na cestu do plynových komor v Treblince.

Ještě se zasmát, hrát si, učit se
Když se Janusz Korczak jednoho dne musel se svými sirotky přestěhovat do jiného domu, mnohem horšího než byl jeho legendární sirotčinec v Krochmalné ulici č. 92, kde se jako pediatr a dětský psycholog pokoušel aplikovat nové metody výchovy, jeden německý voják mu zabavil „vozík naložený bramborami, co jel na konci našeho průvodu“. Čekali byste, že tváří v tvář nespravedlnosti a nacistické brutalitě se Korczak se ztrátou smíří. Nesmířil. Oblékl si svou polskou důstojnickou uniformu a šel „do Blankova paláce, aby získal zpátky ten vozík s bramborami, co nám včera ukradli němečtí vojáci… Moc dobře víme, co je to Blankův palác. Je to velký dům, kde se usídlila německá policie, gestapo.“ Byl zatčen, bit, vysmíván, mučen. Vrátil se mezi děti za měsíc ve zbědovaném stavu, spíš polomrtvý. O tom, co mu na gestapu dělali, nemluvil. Když se ho některé z dětí zeptalo, jaké to bylo ve vězení, pro jejich dobro a čisté dětské srdce odpověděl: „Báječné! Moje cela byla krásná jako paláce krále Matyáše, dobře jsem spal, cvičil jsem a někdy jsem se cpal jako o posvícení!“ Za milosrdnou lží stála láska k dětem, které už na světě neměly vůbec nikoho. Viditelně ztrhaný a nemocný Korczak přesto dál neúnavně pracoval, sháněl jídlo, šaty, léky, jakoukoliv pomoc, sebemenší přilepšení. Prostředí ghetta se stávalo nesnesitelným. Přijíždělo stále víc a víc lidí. Umírající a mrtvé na ulici včetně dětí už nikdo nepočítal. Hlad a nemoci byly všudypřítomnou součástí tehdejších dní. Korczak se však nevzdal. V blížící se apokalypse vytvořil dětem svět, v němž se mohly ještě smát, hrát si, učit se.

Irène Cohen-Janca líčí Korczakův život do chvíle, kdy se přidal ke 192 dětem, které byly 5. srpna 1942 shromážděny a v dobytčích vagonech odvezeny do Treblinky. Korczak se v autorčině vyprávění nestal nějakou nadpřirozenou bytostí. Nenajdeme tu nic, co by rozmnožovalo korczakovské legendy, tradované omyly a mýty. Je to skutečný člověk, jenž všechno, co uměl, dal do služeb dobré věci. Byl realista s velkou vůlí. Miloval život a plánoval i svou poválečnou budoucnost. To mu pomáhalo zvládat každodenní starost o stovky malých dětí. Vedle moderních metod výchovy bylo třeba na prvním místě děti nasytit, obléci, léčit a ubytovat. Opustit své věrné nedokázal ani tehdy, na počátku srpna 1942.

Domnívám se, že tuto výjimečnou knihu by měl doma mít ten, kdo chce své menší i dospívající děti seznámit s dějinami holokaustu. Vyprávěný příběh je natolik živý, že vás možná přiměje otevřít tematicky související texty anebo se podívat na některý z velkých dokumentů, například Šoa francouzského režiséra a novináře Clauda Lanzmanna. I když nemám rád termín „povinná školní četba“, myslím si, že přítomná kniha by obohatila a kultivovala čtenářský svět dospívajících dětí a ukázala jim, že i na malém prostoru může vzniknout pozoruhodné literární dílo.

 

Na podobné téma:
Morris Gleitzman
: Kdysi
Jan Láníček: Ve stínu šoa
Americká židovská literatura po a o holocaustu
Ivan Lefkovits (ed.): Žiji se svou minulostí
Jan Jelínek: A kde byl Bůh...?

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.