Probert, John Llewellyn; Jones, Stephen: Lovecraftova družina

Probert, John Llewellyn; Jones, Stephen
Lovecraftova družina

recenze fantasy

S kostelem Všech svatých patrně není něco v pořádku: minimálně počet odvážlivců, kteří přišli při jeho návštěvě o život či rozum, je na takové místo poněkud nevšední. Pestrá směsice dobrodruhů se však přesto vydává, aby kostelu jeho starobylé tajemství vyrvala.

Mystérium prokletého kostela
John Llewellyn Probert
, Stephen Jones: Lovecraftova družina: Horor u Všech svatých. Přel. Lucie Horáková, XYZ, Praha, 2017, 416 s.

„Liga pro ochranu lidí? Co to jako má být?“ „Vím, že budete mít problém to skousnout. Lidé nám někdy říkají ‚Lovecraftova družina‘ a nejjednodušší vysvětlení zní, že mé oddělení svět chrání před samotným peklem.“ Tolik slova Boba Chamberse, forenzního patologa washingtonského Útvaru pro vyšetřování Cthulhu a hlavního hrdiny příběhu, jejž mají na svědomí dva britští tvůrci, kteří platí na poli hororového žánru za zasloužilé harcovníky (alespoň dle jejich životopisů). Tím prvním a zároveň hlavním autorem románu je u nás dosud víceméně neznámý John Llewellyn Probert (nar. 1967). Druhé jméno, Stephen Jones (nar. 1953), už může být našinci povědomější díky jeho editorskému počinu, antologii Kniha hrůzy (Laser-books, 2012). Jones je zároveň duchovním otcem nové, úderně pojmenované knižní série Lovecraftova družina (The Lovecraft Squad), která se má zaobírat neobyčejnými případy Ligy pro ochranu lidí a jejímž úvodním svazkem je právě Horor u Všech svatých.

Začátek románu nás přivádí na ztichlé staveniště, které si za cíl svých her vybrali dva nezbední školáci. Nebýt jich, žádný případ by vlastně nebyl. Chlapci totiž v rozmočené hlíně natrefí na velmi staré lidské kosti, a jak se brzy ukáže, nejsou to ostatky jen tak ledajaké. Nejenže ležely na místě, kde kdysi stával dům samotného H. G. Wellse, ale navíc se zdá, že na lidi, kteří s nimi přijdou do kontaktu, mají nadmíru neblahý vliv. Nezbývá proto než požádat o pomoc odborníka z nejpovolanějších: Boba Chamberse, který magickou moc kostí brzy pozná na vlastní kůži. Záhy se k němu připojí mladá reportérka Karen Stepworthová, která v podivném nálezu vytuší znamenitou příležitost k rychlému kariérnímu posunu, a oxfordská historička Rosalie Cruttendenová, jež má za úkol přeložit podivné svitky objevené spolu s kostmi. Informace v nich obsažené odkazují na dávno uzavřený a odsvěcený kostel Všech svatých, jehož historie je stejně tajemná jako krvavá. Jistý bulvární plátek se tedy rozhodne do kostela vyslat nesourodou expedici, která má během čtyř dní a nocí tajemství místa odhalit a jejímiž členy jsou vedle zmíněné trojice ještě kněz (napravený alkoholik), stereotypně lovec duchů a dva šťastní výherci novinové soutěže. Od prvních chvil se ukazuje, že pověst kostela nebyla úplně nezasloužená.

V první řadě je nutno podotknout, že ačkoli název odkazuje na proslulého hororového klasika H. P. Lovecrafta (což je zaručený magnet na čtenáře), nejedná se o příběh, který by se s jeho dílem nějak zásadně prolínal nebo na něj navazoval. Spíše jde o fanouškovskou poctu mistrovi, na jehož vliv sem tam upomíná přítomnost prastarých božstev, nějaké to chapadlo, ojedinělá zmínka o Cthulhu, Alhazredově Necronomiconu či bájném městě Chorazin. Alespoň potěší, že to je svět, v němž Lovecraft „musel předstírat, že je to [jeho díla] fikce, jinak by to nikdy nemohl vydat“. To je zhruba všechno a trochu zamrzí, že zmíněná příslušnost jedné z postav k Lovecraftově družině zůstává v knize v podstatě nevyužita; zdá se, že kdyby byl Chambers členem společenství svobodných zednářů, věděl by toho o temných silách víceméně stejně. Podobně postrádáme Lovecraftovo nepopsatelné a nevylíčitelně hrůzné, protože Horor u Všech svatých se naopak vyznačuje velmi detailními popisy všelijakých hrůzností a odporností. Což rozhodně není kritika, neboť právě naturalistické popisy uhnívajících tkání, vyvržených vnitřností, kroutících se červů a chlístajících tělesných tekutin jsou jednou z předností svazku. V poděkování pak tvůrci podotýkají, že román není poctou jenom Lovecraftovi, nýbrž stejně tak i Luciovi Fulcimu a dalším velikánům italského osmdesátkového hororového braku, a je nutno uznat, že v tomto ohledu výsledek funguje velmi dobře.

Pochvalu zasluhuje rovněž Probertova velmi bohatá představivost či odkazy na tradiční kánon evropské literatury, což vyvažuje tu a tam trochu prkenné dialogy, prapodivnou logiku postav či naopak jejich až úchvatnou schopnost šmahem vyřešit každou zapeklitou situaci. Někdy ovšem působí autorova snaha o fantaskní popis běžných skutečností až kýčovitě, kupříkladu: „… viděl teď nad sebou měsíc, zdeformovanou klaunskou tvář nabarvenou stříbrem, umazanou od inkoustové temnoty oblaku, jež (sic!) zakrýval jeho dolní polovinu jako chirurgická maska pro nemrtvé“. Ještě lepší zážitek nabídne hned úvod knihy, kde se ze tmy stává nebezpečná tkanina, z bagrů a rypadel spící velikáni z kovu a skla a žlutá barva rypadla je jako spálený infikovaný okr. A v podobném duchu pokračuje celý odstavec. Obdobných pasáží je v knize naštěstí poskrovnu.

Po formální stránce je trochu škoda, že se nakladatelství rozhodlo připravit vlastní obálku, které sice není úplně špatná, ale té originální, kterou v poděkování vyzdvihuje i Stephen Jones a jež mnohem lépe vystihuje charakter či žánr svazku, se nevyrovná. V souvislosti s obálkou se nabízí ještě jedna zajímavost. V anotaci na zadní straně si totiž můžeme přečíst, že příběh se odehrává v roce 1990, jenomže hned na první stránce se čtenář dozví, že ve skutečnosti se jedná o rok 1994. Jak je to možné? Že by další záhada kostela Všech svatých? Tentokrát ne, při troše pátrání lze dohledat, že v originální anotaci je uvedeno „1990s“, tedy v 90. letech 20. století. Nutno však podotknout, že i s ohledem na celou knihu se jedná o odpustitelnou chybičku, která se prostě někdy vloudí a spíš pobaví.

Výsledné dojmy z Hororu u Všech svatých jsou trochu ambivalentní. Na jedné straně potěší velmi zajímavé prostředí a autorova obrazotvornost, co se týče již zmíněného líčení všelijakých šťavnatých nechutností, na té druhé toho kniha o mnoho víc nenabízí. Postavy hlavních hrdinů jsou kapku ploché (zejména pak jejich místy unylé dialogy), a jestliže už se nějaká psychologie objeví, tvůrci ji nechají ležet ladem (vyloženě škoda je to u onoho odborníka na nadpřirozeno a kněze). Nutno dodat, že u podobného typu literatury je to pro výsledné hodnocení spíše vedlejší kritérium. Pokud jde o děj, ten se od první do poslední stránky žene vpřed docela zběsilým tempem, bohužel se v neměnném rytmu prožene i kolem rozuzlení, které tak vyzní trochu do ztracena a působí až odbytě. A to už se v hodnocení projevit musí. Jedinou, byť chabou omluvou či vysvětlením může být, že si tvůrci nechtěli vystřílet všechny náboje a nechali si něco do dalších pokračování (a slova v poděkování tomu nasvědčují). Každopádně druhý díl, The Lovecraft Squad: Waiting, už je pár měsíců na světě, třetí se patrně chystá, a s trochu štěstí se tedy v budoucnu možná dočkáme i jejich českého překladu a přesvědčíme se sami, jak to nakonec bude.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 942x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce