Kahuda, Václav: Bytost

Kahuda, Václav
Bytost

recenze beletrie česká

Nový román Václava Kahudy Bytost tematicky do značné míry navazuje na jeho předchozí rozsáhlý román Vítr, tma, přítomnost. Přesto se jedná o zásadně odlišný text, neboť autor tentokrát nepopisuje přítomnost, ale zaměřuje se na svéráznou predikci naší blízké budoucnosti roku 2080.

Stvoření pro lepší zítřky
Václav Kahuda
: Bytost. Druhé město, Brno, 2017, 248 s.

Václav Kahuda patří mezi nejoriginálnější současné české autory. Což je tvrzení, které zároveň vyjadřuje, jak je obtížné přijmout jeho prózy a rozšifrovat jejich nejednoznačný význam. Všechny Kahudovy knihy tvoří osobité a svérázné světy – vstoupit do nich znamená zcela se podřídit sebestřednému vypravěči. Je ovšem třeba poznamenat, že nejnovější autorova próza Bytost (Druhé město, 2017) spadá spolu s rozsáhlým románem Vítr, tma, přítomnost (Druhé město, 2014) do nového tvůrčího období, které Kahuda započal po více než patnácti letech spisovatelské nečinnosti. Sám autor k tomu v rozhovoru pro Liberaturu uvedl, že mu po dokončení románu Houština (Petrov, 2001) chyběla látka, kterou by měl potřebu literárně zpracovat, a bylo tedy třeba opět něco „nažít“. Soudě dle rozsahu předchozí knihy i rázu obou knih toho autor nažil dost. Jak Vítr, tma, přítomnost, tak Bytost totiž obsahují množství osobně laděné, intimní či deníkově stylizované prózy, kterou Kahuda čtenáři podává skrze vypravěče vykazujícího v obou případech autobiografické rysy.

Krása nového světa
Z hlediska tohoto autobiografického ladění by bylo možné Bytost považovat za text navazující na předchozí dílo Vítr, tma, přítomnost. Právě kvůli zmíněným podobnostem však čtenáře zřejmě překvapí, že se přitom jedná o sci-fi román. Jeho děj je situovaný do roku 2080, tedy relativně blízké budoucnosti Země, jejíž populace je redukovaná vinou globální krize a následné řady válek. Text tímto základním rozvržením sice spadá do kategorie postapokalyptických dystopií, jedná se však překvapivě spíše o svéráznou utopii. Nelze totiž říci, že by na tom lidstvo bylo hůř, spíš naopak. Zbytky osídleného světa jsou roztroušené v malých aglomeracích a lidé jako by zmoudřeli. Všeobecný postoj směřuje k volnému sdílení dat, vzájemné toleranci a zřejmě k jakési variantě trvale udržitelného rozvoje. Nejde však o žádnou pozitivní verzi „krásného nového světa“ zbavenou cynismu a ironie. Kahudovy romány klamou tělem a unikají jednoznačnému uchopení. Autor volně proplouvá mezi žánry a míchá témata v širokém rozpětí (podrobněji to bude popsáno níže). Přesto dosahuje celkem konzistentní beletristické výpovědi. Svorníkem je zde totiž autorova, respektive vypravěčova mysl, v níž se různorodosti asociativně propojují a tvoří tak volnou síť, kterou se proplétá hlavní téma související s onou bytostí v názvu knihy. Text jako celek tedy prezentuje specificky nahlíženou zkušenost autorova alter ega, včetně jeho specificky zidealizované vize světa.

Duch technologií
Přestože je mnohý čtenář zvyklý si postapokalyptické dystopie spojovat s drsnými světy, jaké zná z dobrodružnějších variant na způsob filmové série Šílený Max (Mad Max) či z počítačových her Fallout, případně z vážněji míněných děl, jako je třeba Cesta Cormaca McCarthyho, Kahudův fikční svět je jim na hony vzdálený a jeho Bytost rozhodně nepřipomíná žádnou velkou dobrodružnou jízdu ani horor. Postarší hrdina, veterán, jeden z mála doposud žijících pamětníků dřívější éry a následné krize, se po většinu děje s oblibou vznáší ve své obytné a dopravní kapsli, čte si během osamělých večerů množství elektronických knih z všeobecně přístupného a otevřeného archivu veškerých kulturních písemností, chatuje s podivínskými přáteli žijícími na vzdálených místech globální mapy, navštěvuje různá místa a oddává se meditativním úvahám nad osobní i obecnou historií, nad podstatou zla a šílenství i nad fyzikální povahou vesmíru. Bytost obsahuje několik různorodých žánrových rovin, neboť politicko-sociální utopie v sobě zároveň skrývá jakési biblické podobenství, čtenářský deník a literární memoáry protagonisty, v nichž vzpomíná zejména na období svého mládí v komunistickém Československu. Čtenář v knize nalezne zmínky a citace z různých knih i filmů, které vypravěče z nejrůznějších příčin oslovily, i jejich reflexe. Zároveň jsou zde i prvky typické pro kyberpunk či hard sci-fi: lidé se běžně vylepšují technologickými implantáty či podpůrnými exoskelety a využívají genetické inženýrství, které je ovšem po zkušenostech z období divokých experimentů přísně regulované zákonem. Kahudův román přitom ale nepůsobí technofobně. V jeho knize naopak nacházíme soulad života a technologií; jako by vším prostupoval stejný duch. Trochu na způsob japonského šintoismu – vše je součástí „živého světa“, který je hoden obdivu. Co se týká světa vědy, kromě zmínek o publikaci o teorii strun je hrdina zejména velmi zaujat knihou Rogera Penrose Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl (Mladá fronta, 1999), z níž dokonce cituje delší pasáže. Penrosova kniha se týká kontroverzní teorie, jíž se slovutný vědec přes převažující kritiku a odmítání svých kolegů už delší dobu drží. Její podstatou je, že mozek díky vlastnostem mikrotubulí de facto funguje jako kvantový počítač a na základě toho by mohla existovat možnost, že mysl je kvantově provázaná s okolním vesmírem, a tedy že vědomí je fenomén, který má globální, nikoli lokální povahu. Každý vědomý tvor by tak byl součástí celku na základnější rovině, než jakou si zřejmě uvědomuje. Nutno podotknout, že tato teorie nestojí v knize jen tak sama o sobě, nýbrž má jistou spojitost s tím, co tvoří hlavní téma, které se ovšem jasněji projeví teprve v poslední části knihy. Právě z hlediska hlavního tématu, jež má co do činění s onou bytostí v názvu, má příběh eschatologický rozměr. Ten se však netýká křesťanského spasitele, byť je zde analogie celkem zřejmá. Naopak, Kahudův román je svým zaměřením jakémukoli institucionalizovanému náboženství značně vzdálený.

Bytost proti Občanské válce
Čtenáře sledujícího současnou světovou literaturu může také zaujmout značná tematická a koncepční podobnost s novelou Dánská občanská válka 2018–24 od Kaspara Collinga Nielsena. U obou knih se příběh odehrává v blízké budoucnosti, kdy se společnost probrala z konfliktu či krize celosvětového rozsahu, a jejich hrdinové jsou přeživší, kteří vzpomínají na svá jinošská léta v někdejším světě před katastrofickým zlomem a vnější svět vnímají poněkud odtažitě. Oba jsou dlouhověcí a oba k prodloužení života využívají podpůrné technologie. A konečně, v případě obou knih tvoří jejich podstatnou část vnořené příběhy. Na rozdíl od Kahudy je ovšem Nielsenův román didaktický, což při jeho tezovitosti nepůsobí příliš přesvědčivě. Dánská občanská válka popisuje poněkud přehnaně hrůznou reakci na současnou západní společnost s jejím kapitalistickým systémem volného trhu, který zvýhodňuje větší a silnější hráče. U Kahudy není krize jasně spojená s konkrétní příčinou, která by jí dávala jednoznačný společenskokritický význam. Fakt, že si za ni lidstvo mohlo zřejmě samo a že je na tom poté paradoxně po většině stránek lépe, tvoří spíše pozadí pro niternější výpověď. Nielsen dále značně nedomyslel řadu prvků svého světa, který proto působí neautenticky. Kahuda naopak zmiňuje konstitutivní prvky jen do té míry, aby si čtenář dokázal udělat představu, a řadu věcí nechá na jeho (žánrové) obeznámenosti, přičemž se mu celkem daří působit s přijatelnou věrohodností. Vnořená „dekameronovská“ vyprávění mají u Nielsena udržet jakýsi étos toho, že nejpodstatnější je vnímat svět ve sdílených příbězích. V Bytosti vnořená vyprávění mnohem úžeji souvisí s vnitřním životem protagonisty – kromě jeho čtenářských či diváckých zážitků se ještě týkají zmiňovaných biografických reminiscencí a vzpomínek na většinou poměrně bizarní zážitky jeho přátel či známých. Teze, že příběhy jsou nutnou složkou života, bez níž se civilizace hroutí (s dosti podobnou ideou mimochodem sepsal svůj román Generace A také americký spisovatel Douglas Coupland), je tedy u Kahudy přítomna implicitně a není tak hystericky stavěna na odiv. Velký prostor je věnován psychiatrickým roztodivnostem: vyšinutým mentálním stavům, schizofrenii, obsedantně-kompulzivním neurózám, sexuálním mániím a úchylkám, intelektuálním zvláštnostem. Kahuda se v těchto místech projevuje jako zdatný vypravěč hrabalovského typu, jenž předvádí, že cesty, kterými se ubírá život, jsou nevyzpytatelné, nejlépe však postižitelné skrze jisté extrémy.

Vzpomínky na hvězdný prach
Právě vzpomínková rovina zaujímá v knize největší podíl. Hrdina na sklonku životního běhu rekapituluje a hodnotí jisté klíčové momenty své minulosti, přičemž jeho záměrem je zanechat odkaz. Téma odkazu je v knize dvojznačné. Jednak jde o odkaz v podobě vzpomínek na minulost, s nimiž nelze již udělat nic jiného než je zachytit pro jejich svědeckou hodnotu. Jednak jde o záměr předat budoucnosti sám sebe ve formě, která se bude moci dále autonomně utvářet. V přirozeném běhu věcí bývá tou formou prostě genetický potomek, jehož lze vyrobit (zejména) tradičním způsobem. V Bytosti je ono předání poněkud komplikovanější a čtenář se k němu dostane až ve zmiňované závěrečné části. Každopádně jde o příběh tematizující životní předěl, kdy je situace doslova těhotná potenciálem nějaké zásadní, revoluční změny. V tomto ohledu se proměna, jež je neurčitě a tajemně naznačována vlastně již od počátku, netýká pouze hlavního hrdiny, ale zřejmě celé civilizace jako nositele ohně pokroku. Kahuda ostatně v podobném duchu zkomponoval i svůj předchozí román Vítr, tma, přítomnost. V rámci značně subjektivizovaného hlediska v něm spojil významnější historické události a fakta se značným množstvím osobních i intimních postřehů, které se týkají jeho podobně autobiograficky laděného protagonisty. Vzniká tím zvláštní poetika, v níž obecnější události tvořící základy autorova fikčního světa i samotná linie příběhu plynou spolu s řekou osobních postřehů, poznámek, reflexí, v jakémsi až grafomanském proudu slov. Čtenář je musí z oné řeky vychytávat, aniž by bylo zcela zřejmé, nakolik se vzájemně podporují. Vítr, tma, přítomnost i Bytost pak vrcholí v obdobně fantastické scéně, v níž se docela nečekaně odhaluje skrytá povaha reality. V mnoha ohledech se tedy jedná o podobná díla, přestože každé rozšiřuje meze odlišného žánru (Vítr, tma, přítomnost je jakýsi paranoidní román se špionážně-konspirační zápletkou).

Jak již bylo zmíněno, Kahudův text svojí osobitostí ztěžuje posuzování, zda se jedná spíše o sebestřednou autorskou manýru, v níž veškerá výpověď začíná a končí u autorova alter ega, nebo o niternou výpověď odvážně vsazenou do neotřelého rámce, který ji posouvá k nastolení závažných a obecněji platných témat. Výsledné rozhodnutí bude zřejmě odviset od toho, nakolik čtenář přijme autorovu osobnost s jejím svérázem a svévolí. Jinak řečeno, nakolik čtenář přijme autorovo rozprostírající se ego, neboť je zřejmé, že Kahuda je ten typ autora, vůči němuž je obtížné zaujmout emocionálně neutrální postoj. Ať již ovšem bude názor toho či onoho čtenáře jakýkoli, vždy staví Bytost do dobrého světla přinejmenším v tom, že jde o román, jakých nevzniká mnoho. Jeho jedinečnost spočívá v experimentování – čtenářská nejistota má totiž v jeho případě potenciál (re)formovat osobní estetická měřítka i intelektuální schémata.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1490x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce