Kahuda, Václav: Vítr, tma, přítomnost

Kahuda, Václav
Vítr, tma, přítomnost

recenze beletrie česká

Že by konečně onen velký, kritický román o současnosti (nebo přesněji o nedávné minulosti), na který se tak dlouho čekalo? Nic podobného, Kahudova kniha rozhodně nepředstavuje žádnou přesně mířenou kritiku postsocialistické společnosti, ani nenabízí jasnozřivou analýzu soudobé české demokracie. Spíš jde o jakýsi velmi těžko čitelný dokument současné doby, což je ale něco podstatně odlišného.

Kahudův Bilderberg: nenávist, všeobecné spiknutí, černé světlo
Václav Kahuda
: Vítr, tma, přítomnost. Druhé město, Brno, 2014, 718 s.

Václav Kahuda se po několika letech mlčení vrátil do aktivní spisovatelské „služby“. Na poslední straně časopisu Tvar mu již nějakou dobu vychází seriál nazvaný Pracovní zápisník V. K. a nakladatelství Druhé město pak před několika měsíci vydalo román Vítr, tma, přítomnost, v němž se autor, jak se domnívá řada kritiků, pokouší zúčtovat s polistopadovým vývojem české společnosti. Že by tedy konečně onen velký, kritický román o současnosti (nebo přesněji o nedávné minulosti), na který se tak dlouho čekalo? Nic podobného, Kahudova kniha rozhodně nepředstavuje žádnou přesně mířenou kritiku postsocialistické společnosti, ani nenabízí jasnozřivou analýzu soudobé české demokracie. Spíš jde o jakýsi velmi těžko čitelný dokument současné doby, což je ale něco podstatně odlišného.

Kontinuita tvorby
Kahuda má nezaměnitelný rukopis. Jeho věty jsou napuštěny lyrickou obrazností, jež dokáže ozvláštnit vyprávění a dodat tak textu potřebnou dynamiku. V tomto směru autorův nejnovější opus drží linii s jeho staršími prózami – především s podobně rozsáhlým románem Houština, který na sebe na konci 90. let přitáhl pozornost značné části literární kritiky, jež v něm spatřovala dílo hýřící bohatstvím obraznosti. Už tehdy však mnozí zdůrazňovali, že Kahudovo psaní je poznamenáno jakýmsi sebeobžerným chrlením, které komplikuje recepci jeho textů. Román Vítr, tma, přítomnost pak bohužel tuto vypravěčskou nestřídmost posunul ještě o úroveň dál.

Pátračka
Obvyklou libůstkou prozaiků, kteří pronikli do literárního provozu na přelomu 80. a 90. let, byla divoká hra s žánrem textu. Proto nepřekvapí, že Kahuda, jehož literární začátky spadají právě do tohoto období, si neustále pohrává s žánrovými očekáváními a čtenáře své poslední knihy tak permanentně znejisťuje v tom, jaký typ textu vlastně čte. V úvodu například vypravěč/hlavní postava rozjíždí rozsáhlé pátrání po svém zmizelém dědečkovi, který se podílel na několika armádních výzkumných projektech a po druhé světové válce za podivných okolností doslova zmizel ze světa. Tento literární subjekt navštěvuje archivy, pátrá mezi pamětníky a kontaktuje své přátele, o nichž ví, že mají známosti na potřebných místech, aby mu pomohli osvětlit neznámou kapitolu z historie jeho vlastní rodiny. Při čtení první části knihy si tak člověk možná bude myslet, že právě čte román à la Selský baroko či Žítkovské bohyně, v němž se bude vypravěč systematicky nořit do minulosti a s postupujícím detektivním pátráním pomalu rozplétat nitky dávno zapomenutého příběhu, který však v konečném důsledku stále ovlivňuje podobu přítomnosti. Pravděpodobně na chvíli podlehne iluzi, že ho zřetelně autobiograficky pojatá hlavní postava bere na cestu někam do intimní sféry svého osobního světa, která sahá až ke kořenům jeho rodové identity, jejíž nahlédnutá podstata pomůže vypravěči zobecnit vlastní příběh do abstraktnějších kontur celospolečenského vývoje posledních desetiletí. Nic podobného se však samozřejmě nestane. Původní pátrání se místo toho postupně transformuje v něco úplně jiného, co by se snad dalo označit za špionážní román o zkorumpované a skrz naskrz morálně shnilé české politické, podnikatelské i intelektuální elitě polistopadového období. A namísto kostlivce uloženého někde v hlubinách rodinné skříně tak najednou z textu začínají vypadávat kostlivci zpoza „sametového“ závěsu.

Sametová lež
Obrat textu ke společenské aktuálnosti má samozřejmě svou dobově podmíněnou logiku. Již několik let totiž sledujeme pravděpodobně nezvratný proces demytizace revolučních událostí a především jejich hlavních aktérů. Žijeme v době, kdy si na jednu stranu celá Evropa s notnou dávkou nostalgie připomíná pětadvacáté výročí pádu tzv. železné opony, ale na druhou stranu také v době, kdy se v českém prostředí formuje poměrně hlasitá intelektuální opozice, jejímž cílem je zbavit ikony listopadového převratu jejich pomyslné glorioly a devalvovat tak jejich údajně neoprávněný kulturní kapitál. Jednoduše řečeno, celý polistopadový vývoj je najednou podrobován velmi kritické interpretaci a přechod z centrálně řízeného hospodářství totalitní společnosti k liberální demokracii, v níž vládnou svobodné tržní vztahy, již nemá tak jednoznačně pozitivní znaménko jako dřív. Tento pohyb se obvykle vysvětluje generační výměnou, kdy se ke slovu začínají dostávat současní třicátníci, kteří se potřebují vymezit vůči reprezentantům předcházející epochy, a také věkově starší „podvedení občané“, k nimž by se dal zařadit i Kahudův hrdina. V dalších oddílech románu tak vypravěč postupně demaskuje zákeřné, nenasytné, perverzní a jinak úchylné muže 17. listopadu, v jejichž čele samozřejmě stojí prezident Pižďuch (čti Václav Havel), jehož heslo o pravdě a lásce bylo pouze fíkovým listem, který měl zahalit mafiánské praktiky jeho kariéristických soukmenovců z disentu (podobně nenápadné přezdívky pro reálně žijící osoby použil například také Miloš Urban ve svém románovém pamfletu Paměti poslance parlamentu). Vypravěč sbírá konspirační materiál na všechny, kdo v posledních dvaceti letech měli nějaký vliv či funkci – a skoro na každého taky něco opravdu najde –, ať už kompro získá na googlu, nebo přímo od svých známých či vysloužilých rozvědčíků. Postupně se však začíná ukazovat, že všechny tyto zdánlivě nesouvisející případy politické a ekonomické korupce, lží a krádeží za bílého dne mají ve skutečnosti ještě temnější pozadí, ukryté někde v útrobách tajných služeb. Jednotlivé události, jak si brzy uvědomí i sám vypravěč, tak představují pouze jakési dílky ohromně velkého puzzle, jež ukrývá děsivý obraz mocenského aparátu, ovládajícího dění u nás již řadu desetiletí. Jednoduše řečeno: Petr Cibulka má vlastně pravdu, když tvrdí, že za vším – tedy i za událostmi roku 1989 v Praze – stojí KGB a GRU.

Paranoia
V textu se tak krok za krokem zkonkrétňuje Praha jakožto město prošpikované ruskými agenty na nejvyšších politických postech, jejichž vliv po roce 89 nebyl nijak oslaben, protože to byl vlastně Kreml, kdo tehdejší předání moci havlistům přímo režíroval. Rejdy ruských tajných služeb, jež před několika lety posloužily jako výchozí látka Michalu Vieweghovi pro psaní románu Mráz přichází z Hradu, však u Kahudy dostávají globálně planetární rozměr – a to i bez použití siderického informačního kyvadla! Ano, jsme pouze loutky v rukách mocné skupiny, jejíž záměry se dají odhadovat jenom velmi obtížně, ale jejíž cíl je jasný – koncentrovat do svých rukou co největší moc. Bilderberg jako vyšitý! Vítr, tma, přítomnost tak vlastně představuje jakýsi dokument doby, v níž mají lidé díky záplavě informací stále častěji sklon věřit různým spikleneckým teoriím a dodávat tak neuchopitelnému světu současnosti jasný smysl. Z této interpretační perspektivy, jíž např. podle nedávného výzkumu podléhá více než čtyřicet procent obyvatel Skotska, se celosvětové dění jeví jako předem naplánované a svým způsobem determinované. Jde o jakousi variantu náboženského kreacionismu, jež předpokládá inteligibilní entitu určující pohyb společenských celků na celé planetě. A právě takovému pohledu, nebo lépe řečeno vysvětlení lidského světa, podléhá také Kahudův vypravěč, což nezvratně obrací čtenářovu pozornost od společenského dění a logiky dějinných procesů k procesům, které se odehrávají přímo v jeho hlavě. Nejméně od poloviny textu lze tedy román číst jako svědectví o naprosté ztrátě soudnosti a narůstajícím šílenství vyprávěcího subjektu.

Produkt normalizace
Zdá se tedy, že základním interpretačním hlediskem textu je subjekt vypravěče. Ale kdo je vlastně ona Kahudova projekce vlastního já do textu? Stárnoucí a opuštěný spisovatel, obtloustlý samec bez valného vzdělání, znalosti jazyků, bez náboženské víry, který jako zvíře zahnané do kouta kope kolem sebe a vynáší nesmiřitelné odsudky o světě a lidech. Je to skrytý sociopat, který dokáže velmi přesně analyzovat jednání i motivace druhých, ale protože mu chybí určitá část osobnostního vybavení (skutečná empatie a soucit), všechny jeho analýzy se nakonec změní ve zlou karikaturu. Vyprávění tak vychází z centra jeho deformovaného vědomí plného temnoty, z jeho sebelítostivého a zakomplexovaného ega, napěchovaného až k prasknutí nenávistí ke všem ostatním – především k těm, kteří to na rozdíl od něj skutečně někam dotáhli. Ostatně, řadu velmi trefných sebecharakteristik vypravěče – tohoto nevábného produktu normalizace – najdeme přímo na stránkách knihy: „A co jsem já? V dětství tichý, velkohlavý chlapeček, stojící na pískovišti v magickém kruhu vyrytém v teplém suchém písku modrobíločervenou, československou botičkou. (…) Nyní, takřka padesátiletý, cítím, že ten nesilnější pocit, který byla má existence schopná vygenerovat – byla nenávist k lidem… a soucit s celým světem.“

Zvířata, panny a libido
Jeho „světonázor“ je složen z několika naprosto nesourodých paradigmat, jimž vévodí jakási sociobiologicky zakotvená představa o zvířecí podstatě člověka i lidstva jakožto celku. Všichni, nebo téměř všichni, jsou (slovy J. H. Krchovského) „zákeřná hladová klíšťata“ v džungli světa. „Jsme příšery plížící se v pralese svého nitra. A jako některé larvy předstírají, že jsou nebezpečný dospělý hmyz, tak i my předstíráme, že jsme lidé. Museli jsme se vymyslet, aby naše démonická, pravá podstata vydržela sama se sebou. Protože i příšera je bytost stvořená a žije sycena touhou po existenci.“ Své přesvědčení pak dokládá například na notoricky známých řízených experimentech, o nichž informuje snad téměř každá učebnice psychologie, v nichž výzkumné objekty byly pod příslibem institucionálního krytí ochotny pouštět do jiných lidí životu nebezpečné dávky elektrického proudu. Jediná skupina, která se podle vypravěče této logice vymyká, jsou mladé, krásné, duševně čisté a především sexuálně přitažlivé dívky. „Zestárnul jsem s potřebou vidět dívku jako jasnou hvězdu uprostřed mé hlavy.“ A nejen uprostřed hlavy, ale také v druhém řídícím centru vypravěče – tedy přímo v jeho pohlaví. Živočišnost, dlouhé chvíle kyberonanie a potoky výstřiků, detailní popisy perverzních sexuálních praktik a vůbec častá tematizace tělesnosti a tělesného prožívání je vlastně jasnou ozvěnou poetiky Kahudovy Houštiny, již bych označil, kdyby mě někdo moc nutil k přesnějšímu vymezení, za jakousi estetiku postmoderní dekadence.

Obžerství
Stejně jako hlavní hrdina trpí nezměrnou a neřízenou potřebou ostentativně sám sebe vystavovat, je i samotný román nezřízeně opulentní. Kahuda, kterého na rozdíl od Jana Rejžka v žádném případě neztotožňuji s vypravěčem/hlavní postavou, nezastavil vypravěčovo nekonečné chrlení a nechal – naprosto nefunkčně – text nabobtnat do obřích rozměrů. Jeho román tak nemá tempo ani jasný a čitelný tvar. Na konci každé z kapitol se sice objevuje pasáž jakéhosi meditativního usebrání, v níž vypravěč putuje noční krajinou, ale ani tento refrén, jímž Kahuda minimalisticky rytmizuje svou výpověď, nemůže dynamizovat celý románový kolos. Zvlášť v situaci, kdy text nemá jasnou dějovou linii, ale je neustále rozbíjen sériemi fragmentárních epizod, jejichž řazení nenese žádné stopy řádu. Při čtení tak člověk může mít pocit, že kniha by mohla začít kdekoliv a kdekoliv taky skončit, a i kdyby byly jednotlivé dějové sekvence v syžetu jinak seřazeny, vůbec nic by se nestalo, protože by se nijak nezměnilo celkové vyznění knihy.

Krutost textu
Vítr, tma, přítomnost je krutá kniha. Krutá ke světu, o němž píše, krutá k vypravěči, který ji vypráví, a krutá také ke čtenáři, který ji čte a do něhož Kahuda vylévá své „černé světlo“. Tato všeobecná krutost však nemá žádné smysluplné opodstatnění. Je to krutost neřízená, všeobjímající a esenciální. Proklamovaná vypravěčova snaha vydávat text za svědectví příštím generacím naprosto selhává. Místo svědectví o době je tak kniha bezútěšný dokument doby, literární kuriozita, či snad nefunkční prototyp románu, jenž měl projít radikální redakční úpravou. A možná také potvrzuje jistý paradox celého autorova literárního díla, totiž že Kahuda sice umí brilantně psát, ale jeho knihy se vlastně nedají číst.

 

© Aleš Merenus

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 3155x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce