Setz, Clemens J.: Bot

Setz, Clemens J.
Bot

recenze beletrie zahraniční

Nakladatelství si zřejmě představovalo celkem klasický knižní rozhovor s mírně výstředním spisovatelem. Spisovatelem se zálibou v alikvotním zpěvu, o němž se ví, že se zajímá o matematiku a vesmír, ve světě počítačových her je jako doma, sbírá bizarní historky a píše twitterovou poezii. Tedy něco mile potrhlého, snad lehce znepokojujícího, ale v mnohokrát vyzkoušeném, osvědčeném formátu. Jenže Clemens J. Setz překvapuje každým svým počinem. Proč by knižní rozhovor s ním měl být výjimkou?

Velmi křehké vztahy s umělou inteligencí
Clemens J. Setz
: Bot. Gespräch ohne Autor. Suhrkamp, Berlin, 2018, 167 s.

Pokud můžeme věřit tomu, co Clemens J. Setz (nar. 1982) o vzniku knihy Bot. Gespräch ohne Autor (Bot. Rozhovor bez autora) sám říká, nakladatelství Suhrkamp jej oslovilo s návrhem vydat mu – po úspěšných románech, povídkovém svazku a sbírce básní – knižní rozhovor. Po několika pokusech se ale ukázalo, že autor na otázky redaktorky Angeliky Klammer zkrátka není schopen dostatečně zajímavě odpovídat. A tak nakonec vyzkoušeli „nouzové“ řešení, Setz si totiž řadu let psal deník, který už v té době čítal na 1500 stránek plných nejrůznějších úvah, poznámek a postřehů. Nedaly by se odpovědi najít tam – ve spisovatelově „outsourcované duši“?

Vytvořili tedy následující pracovní metodu: zvolit klíčové slovo z otázky redaktorky, vyhledat jej (nebo jeho synonyma) v deníkovém dokumentu pomocí Ctrl + F a příslušnou pasáž uvést jako „odpověď“. A pokud se to nepodaří, vybrat pasáž zkrátka náhodným scrollováním. Výsledek může vypadat například takhle:

„Je jedno, do jaké země tě pozvou, / vždycky ten stejný rozviklaný stolek, / stejné uspořádání lampičky, sklenice s vodou / a nepočetného publika“1 – jsou autorská čtení opravdu tak bezútěšná? Anebo literární besedy? Anebo všechno?
Jedna Italka se mě po autorském čtení zeptala, jestli bych jí nemohl dát nějaký tip, její přítel je prý úplně jako já, takový napůl autista a zabývá se divnými projekty, ale jí už se to nelíbí, tak jak by ho mohla změnit. Nevěděl jsem. (18. 5. 2015, Dublin)

Setz se ve svém experimentu netají inspirací chatboty, zejména pak robotickým portrétem spisovatele Philipa K. Dicka. Tento android dokázal díky využití obrovského množství autentických Dickových textů a publikovaných rozhovorů překvapivě koherentně konverzovat a jeho „věrohodnost“ uváděla v úžas i lidi, kteří autora znali za jeho života. Setz se tedy domnívá, že „na základě textů lze z velké části zrekonstruovat duši“.

Zároveň je jasné, že to celé bere jako hru, jejíž výsledek skvěle ladí s jeho poetikou. I ve svých románech a povídkách si totiž rád pohrává sám se sebou jako s literární postavou i jako s objektem eventuálního literárněvědného zkoumání. Kromě toho má v oblibě volné asociace a takzvané non sequitur výroky (výroky postrádající logiku a koherenci), což je přesně to, v co většinou ústí náhodně nalezené „odpovědi“ na otázky. Právě to je pro Setze typické: náhoda, míjení, zpochybňování všech a všeho, zejména vztahů – nakonec ale přece jen oproti vší pravděpodobnosti dochází k jakési komunikaci:

„A kdyby to skutečně byli andělé, kdo svět ‚udržuje v chodu‘2 …“ Líbí se vám představa užitečných nebo potměšilých bytostí, které zůstávají mimo náš dosah?
Na poště stála prázdná váha na balíky, která neustále ukazovala střídavě 0,00 kg a –0,02 kg, a já si samozřejmě představil neviditelného anděla, který před námi se svou zápornou hmotností na ploše váhy poskakuje.

Každý čtenář starších Setzových děl zná spisovatelovu fantazii, která se nezastavuje před ničím: nachází fascinující poetiku na těch nejnečekanějších místech (jako jsou třeba ruiny Fukušimy pozorované pomocí Google Street View), ale také domýšlí do konce věci, jež většina z nás radši vytěsňuje a co nejrychleji zapomíná. Právě tato ohromná citlivost a schopnost neuhýbat před sebenepříjemnější, sebepodivnější myšlenkou je možná v autorově díle tím nejcennějším. Zatímco my ostatní většinou v zájmu zachování (iluze) zdravého rozumu radši pouštíme různé zvrácenosti rychle z hlavy, Setz je důkladně zkoumá do všech důsledků. A tak třeba v souvislosti s jistými obzvlášť nechutnými pokusy na zvířatech píše: „(…) Všechny tyto experimenty mají za cíl snížení nákladů na chov těchto zvířat. – Po přečtení článku se mi znovu vrací myšlenka, že by mělo existovat jakési Souostroví Gulag našeho století o všech těchhle místech, výzkumných stanicích, laboratořích, jatkách velkochovů. A že bych ho měl napsat já. Pak by můj život nebyl úplně zbytečný. (…) Ale fakt je samozřejmě i to, že Solženicynovo dílo nevedlo ke zrušení gulagů (…) Gulagy existují pořád a je jich čím dál víc, v nových barvách a převlecích. (…)“

Autor si nikdy nepředstavoval, že by jeho deníky jednoho dne mohly být publikovány jako celek, přesto si je nepsal jen pro sebe, ale pro potenciálního čtenáře – „možná pro nějakého boha literatury nebo tak“.3  Díky tomu prý ani nebylo potřeba vybrané pasáže pro vydání upravovat. Stejně jako v jeho románech se můžeme i v zápiscích z deníku kochat Setzovým smyslem pro paradox („Při nekonečném množství paralelních vesmírů musí existovat i takový, který žádné paralelní vesmíry nemá. A to je pravděpodobně ten náš. Naprostý úlet.“) Vedle podobných ad absurdum dovedených úvah, obligátních záznamů snů, dojmů z četby a bizarních historek (jako je třeba ta o starostovi Braunau, který v 16. století přišel o život tak, že při útěku před požárem zakopl o vlastní dvoumetrový plnovous) se leccos dozvíme třeba i o Setzových cestách do Japonska, které vnímá jako úplně odlišnou realitu – sugestivně líčí, jak se v Japonsku náhle začal cítit jako v počítačové hře.

Virtuálno a počítače vůbec v jeho světě hrají důležitou roli a tvoří naprosto přirozenou součást jeho života:

Je možné navázat důvěrný vztah se strojem?
Už několik let nepoužívám žádná hesla jako ježkatedrála1 nebo NautiMyška. Od té doby mám pocit, jako bych internetu říkal mnohem míň něžností. Dřív člověk tahle malá zaříkávadla, která nikdo jiný neznal, zadával s pocitem intimní komunikace. Dnes to za něj vyřizuje automatický program, generující randomizované a komplexní řetězce znaků, které je údajně těžší hackovat, jako např. velice pohodlný 1password od AgileBits. Od té doby zmizelo ze světa jedno malé ozubené kolečko soukromé poezie, tahle kratičká tajná poselství, která člověk předával takříkajíc sám sobě, někdy i několikrát za den. Hesla se vybírala podle principu „co rád vidím, co jsem schopen si tisíckrát opakovat“. Tučňáčíploutve321. TeďŘveHlušec. Mňoukomnich. Ťululum_kočkulum. Malé samoútěchy, tajuplné a drahocenné, protože určené jedinému člověku. Hesla bývala refrénem písně provázející život. Často jsem si je v duchu přeříkával a něco se při tom vzedmulo.

Setzovo univerzum je iritující a fascinující zároveň. Při čtení mě potěšilo, že vedle nadsázky a myšlenkových experimentů z deníku vybral i několik pasáží, které seriózněji zachycují jeho názory a zkušenosti, například z nárazového zapojení do pomoci uprchlíkům na vídeňském nádraží. Zároveň kniha umožňuje dozvědět se trochu víc o pozadí některých motivů z autorovy tvorby – tak jako u mnoha dalších spisovatelů se ukazuje, že to, co zní jako naprostý výmysl, má často ke skutečnosti blíž, než by se kdo nadál.

Od začátku do konce knihu budou číst asi především fanoušci starších Setzových textů. Jinak je Bot ideální především pro náhodné otevírání ve chvílích, kdy máte náladu žasnout nad trochou precizně formulovaného, velmi chytrého podivna.

 

1. Otázka se vztahuje k úryvku básně ze Setzovy knihy Die Vogelstrausstrompetezpět
2. Motiv z románu Die Stunde zwischen Frau und Gitarrezpět
3. Uvedené citáty zazněly během autorských čtení v rámci veletrhu v Lipsku na jaře 2018.  zpět 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%čtenáři

zhlédnuto 1168x

katalogy

štítky k článku

Inzerce