David Grossman představuje spolu s Amosem Ozem a A. B. Jehošuou pomyslný triumvirát současné izraelské literatury, ač je v porovnání s oběma žijícími klasiky o něco mladší. Grossman se profiluje jako levicově orientovaný literát, stejně jako většina izraelských spisovatelů a intelektuálů, kromě jiného vydal reportáže z okupovaných území Judska a Samaří ha-Zman ha-cahov (Žlutý čas, 1987). V poslední době vyjádřil mj. svůj postoj vůči současné vládě, když pronesl kritickou řeč na adresu izraelského politického establishmentu na neoficiální oslavě dne památky padlých vojáků Jom ha-zikaron. Rok poté, co získal The Man Booker International Prize, obdržel letos i Izraelskou státní cenu za literaturu, nejvýznamnější domácí ocenění v oblasti kultury.

V cenami ověnčené knize Přijde kůň do baru (Sus echad nichnas le-bar) se drží svého zvyku a předkládá čtenáři v první řadě velký, osobní, propracovaný příběh. Příběh, na jehož počátku sledujeme traumatické dětství hlavního hrdiny a který se odvíjí do bolestivé přítomnosti, kdy jediným východiskem je palčivé události životaběhu překotně převyprávět. I když už publikum, které hraje roli pomyslné poroty při výslechu, nechce dál poslouchat, zjednává soudce ticho v soudní síni – klubu v Netanji, izraelském periferním městě – a křičí „Nechte ho ten příběh dovyprávět“. Je to příběh „o zločinu, který na něm byl spáchán, i o vlastním přestupku, jímž se podle sebe provinil“.

Dovík, stárnoucí, na smrt nemocný stand-up komik, přizval někdejšího kamaráda z dětství, nyní okresního soudce Avišaje Lazara, aby se přišel podívat na jeho vystoupení a řekl mu, „co viděl“. Vystačí si se stručným posudkem – „ty prý dokážeš člověka vyřídit jedinou větou“. Soudce se skutečně dostaví, aby nad Dovíkem vynesl ortel. Stejnojmenná povídka Franze Kafky, kterou hlavní hrdina přímo cituje, Grossmana zjevně inspirovala k rozpracování témat, která se objevují jak v Kafkově textu, tak v jeho vlastní dosavadní tvorbě.

Kromě odkazů na Kafkovu povídku najde Grossmanův čtenář také četné prvky povědomé už z předchozí autorovy tvorby. Dovík má nutkavou potřebu neustále vyprávět historky a příběhy. Příběhy, které mají být vtipné, ale nejsou. Obsahují takovou dávku černého humoru a politické nekorektnosti, že se z vtipu stává horor, zároveň jsou syrově osobní, namířené na publikum i proti vypravěči samému. Překotné, úmorné, manické vyprávění jako forma jakési terapie, vypořádání se s vlastní minulostí a tíživou přítomností, se objevuje už v knize Žena prchá před zprávou (Iša borachat mi-bsora), převedené do češtiny překladatelskou dvojicí Lenky Bukovské a Mariany Fisher, která stojí i za překladem recenzovaného titulu. Sehraný překladatelský tandem přistoupil k nejnovějšímu textu kreativně. Překladatelkám se podařilo vystihnout atmosféru stand-up komedie, s vtipy si skutečně vyhrály a text založený na rychlém střídání stylů, na vypointovaných, břitkých narážkách, slovních hříčkách a rychlých útočných postřezích a mnoha kulturně-politických odkazech vypilovaly do stejně kompaktní formy, na níž je založený originál.

Zatímco ale žena Ora, která prchá před obávanou zprávou, vypráví v Grossmanově čtenářsky vděčné knize na pozadí rozlehlé galilejské přírody spletitý příběh o kompikovaných rodinných vztazích, aby nemusela myslet na strach, který ji pronásleduje od chvíle, kdy její syn narukoval do armády, Dovík v uzavřeném prostoru zapadlého klubu v Netanje vypráví krátké skeče, které ovšem také gradují v rekapitulaci komplikovaného vztahu k otci. K vyprávění ho přitom nutí stejná touha utéct před něčím bytostně nepříjemným.

Dětského hrdinu v podobě outsidera, otloukánka, který je zcela osamělý, pohybuje se ve světě dospělých, jemuž se snaží porozumět a zachránit své nejbližší nejen jednoho před druhým, ale také před nimi samými, známe zase mj. jako Momika z Viz láska (Ajen erech: ahava). Momik, stejně jako retrospektivně vylíčený malý Dovík, patří k druhé generaci přeživších šoa. Zatímco Momik v Grossmanově postmoderním opusu postupně odkrývá povahu hrůz, které zažili jeho rodiče a prarodiče ve válečné Evropě, Dovík volí svéráznou strategii, jak uchránit maminku před sebezničujícími vzpomínkami – dělá šašky, odvádí pozornost okolí od pohledu na matku, za kterou se na jednu stranu bytostně stydí a zároveň ji pochopitelně miluje a dětskými prostředky i brání. (Otec v Kafkově Ortelu vyčítá synovi Jiřímu, že si „jásavě kráčel světem… samou radostí se stavěl na hlavu“, stejně jako Dovík, který tajně v otcově nepřítomnosti rozesmívá matku se sebevražednými sklony chůzí po rukou.)

V nezvykle krátké Grossmanově próze se kromě toho v hledišti malého vydýchaného klubu setkáváme s různými typy členů izraleské společnosti, jako by autor chtěl kulturně-politickou realitu, v níž žije a k níž se často vyjadřuje i mimo svou tvorbu, tentokrát směstnat do uzavřeného prostoru, kde atmosféra houstne čím dál víc a diváci-porotci postupně otráveni odcházejí z vystoupení – soudního líčení. Čtenář, který vydrží a zůstane jako přísedící svědek syrové obhajoby a obvinění v jednom, nepřijde zkrátka.