Nutkavá potřeba vyprávět
Grossman, David: Přijde kůň do baru

Nutkavá potřeba vyprávět

Román Přijde kůň do baru, za nějž loni izraelský spisovatel David Grossman získal ocenění The Man Booker International Prize, uvedl letos autor osobně na veletrhu Svět knihy. Kniha svým způsobem představuje extrakt jeho dosavadní tvorby. Setkáváme se tu s Grossmanovými ústředními tématy, s jeho typickými situacemi a postavami v tak zhutnělé podobě, až četba působí klaustrofobně, nepříjemně, mrazivě. A přesně to je zjevně účelem.

David Grossman představuje spolu s Amosem OzemA. B. Jehošuou pomyslný triumvirát současné izraelské literatury, ač je v porovnání s oběma žijícími klasiky o něco mladší. Grossman se profiluje jako levicově orientovaný literát, stejně jako většina izraelských spisovatelů a intelektuálů, kromě jiného vydal reportáže z okupovaných území Judska a Samaří ha-Zman ha-cahov (Žlutý čas, 1987). V poslední době vyjádřil mj. svůj postoj vůči současné vládě, když pronesl kritickou řeč na adresu izraelského politického establishmentu na neoficiální oslavě dne památky padlých vojáků Jom ha-zikaron. Rok poté, co získal The Man Booker International Prize, obdržel letos i Izraelskou státní cenu za literaturu, nejvýznamnější domácí ocenění v oblasti kultury.

V cenami ověnčené knize Přijde kůň do baru (Sus echad nichnas le-bar) se drží svého zvyku a předkládá čtenáři v první řadě velký, osobní, propracovaný příběh. Příběh, na jehož počátku sledujeme traumatické dětství hlavního hrdiny a který se odvíjí do bolestivé přítomnosti, kdy jediným východiskem je palčivé události životaběhu překotně převyprávět. I když už publikum, které hraje roli pomyslné poroty při výslechu, nechce dál poslouchat, zjednává soudce ticho v soudní síni – klubu v Netanji, izraelském periferním městě – a křičí „Nechte ho ten příběh dovyprávět“. Je to příběh „o zločinu, který na něm byl spáchán, i o vlastním přestupku, jímž se podle sebe provinil“.

Dovík, stárnoucí, na smrt nemocný stand-up komik, přizval někdejšího kamaráda z dětství, nyní okresního soudce Avišaje Lazara, aby se přišel podívat na jeho vystoupení a řekl mu, „co viděl“. Vystačí si se stručným posudkem – „ty prý dokážeš člověka vyřídit jedinou větou“. Soudce se skutečně dostaví, aby nad Dovíkem vynesl ortel. Stejnojmenná povídka Franze Kafky, kterou hlavní hrdina přímo cituje, Grossmana zjevně inspirovala k rozpracování témat, která se objevují jak v Kafkově textu, tak v jeho vlastní dosavadní tvorbě.

Kromě odkazů na Kafkovu povídku najde Grossmanův čtenář také četné prvky povědomé už z předchozí autorovy tvorby. Dovík má nutkavou potřebu neustále vyprávět historky a příběhy. Příběhy, které mají být vtipné, ale nejsou. Obsahují takovou dávku černého humoru a politické nekorektnosti, že se z vtipu stává horor, zároveň jsou syrově osobní, namířené na publikum i proti vypravěči samému. Překotné, úmorné, manické vyprávění jako forma jakési terapie, vypořádání se s vlastní minulostí a tíživou přítomností, se objevuje už v knize Žena prchá před zprávou (Iša borachat mi-bsora), převedené do češtiny překladatelskou dvojicí Lenky BukovskéMariany Fisher, která stojí i za překladem recenzovaného titulu. Sehraný překladatelský tandem přistoupil k nejnovějšímu textu kreativně. Překladatelkám se podařilo vystihnout atmosféru stand-up komedie, s vtipy si skutečně vyhrály a text založený na rychlém střídání stylů, na vypointovaných, břitkých narážkách, slovních hříčkách a rychlých útočných postřezích a mnoha kulturně-politických odkazech vypilovaly do stejně kompaktní formy, na níž je založený originál.

Zatímco ale žena Ora, která prchá před obávanou zprávou, vypráví v Grossmanově čtenářsky vděčné knize na pozadí rozlehlé galilejské přírody spletitý příběh o kompikovaných rodinných vztazích, aby nemusela myslet na strach, který ji pronásleduje od chvíle, kdy její syn narukoval do armády, Dovík v uzavřeném prostoru zapadlého klubu v Netanje vypráví krátké skeče, které ovšem také gradují v rekapitulaci komplikovaného vztahu k otci. K vyprávění ho přitom nutí stejná touha utéct před něčím bytostně nepříjemným.

Dětského hrdinu v podobě outsidera, otloukánka, který je zcela osamělý, pohybuje se ve světě dospělých, jemuž se snaží porozumět a zachránit své nejbližší nejen jednoho před druhým, ale také před nimi samými, známe zase mj. jako Momika z Viz láska (Ajen erech: ahava). Momik, stejně jako retrospektivně vylíčený malý Dovík, patří k druhé generaci přeživších šoa. Zatímco Momik v Grossmanově postmoderním opusu postupně odkrývá povahu hrůz, které zažili jeho rodiče a prarodiče ve válečné Evropě, Dovík volí svéráznou strategii, jak uchránit maminku před sebezničujícími vzpomínkami – dělá šašky, odvádí pozornost okolí od pohledu na matku, za kterou se na jednu stranu bytostně stydí a zároveň ji pochopitelně miluje a dětskými prostředky i brání. (Otec v Kafkově Ortelu vyčítá synovi Jiřímu, že si „jásavě kráčel světem… samou radostí se stavěl na hlavu“, stejně jako Dovík, který tajně v otcově nepřítomnosti rozesmívá matku se sebevražednými sklony chůzí po rukou.)

V nezvykle krátké Grossmanově próze se kromě toho v hledišti malého vydýchaného klubu setkáváme s různými typy členů izraleské společnosti, jako by autor chtěl kulturně-politickou realitu, v níž žije a k níž se často vyjadřuje i mimo svou tvorbu, tentokrát směstnat do uzavřeného prostoru, kde atmosféra houstne čím dál víc a diváci-porotci postupně otráveni odcházejí z vystoupení – soudního líčení. Čtenář, který vydrží a zůstane jako přísedící svědek syrové obhajoby a obvinění v jednom, nepřijde zkrátka.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Lenka BukovskáMariana Fisher, Mladá fronta, Praha, 2018, 216 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Daniela Uherková,

Vynikající byla také četba mistrného románu na stanici Českého rozhlasu Vltava.