Eurípidés: Trójanky

Eurípidés
Trójanky

recenze beletrie zahraniční

Zlínská inscenace Euripidových Trójanek v režii Jana Antonína Pitínského nabízí zajímavé aktualizace a smršť režisérských asociací. Bohužel příliš nedrží pohromadě.

Trója volá Zlín
Euripidés
: Trójanky. Přel. Rudolf Mertlík, Eva Stehlíková, Jiří Klier, Helena Kurzová, Jaroslav Král, dramaturgie Vladimír Fekar, režie Jan Antonín Pitínský, Městské divadlo Zlín, premiéra 10. 3. 2018, 180 min.

Už mnoho let s jistým znepokojením sleduji, jak se množí inscenace Euripidových Trójanek, kdykoli mezinárodní situace jaksi zhoustne a krajem jde strach. Letos (a to máme za sebou jen polovinu roku) jsme mohli vidět tuhle hru hned čtyřikrát – dvě inscenace na mezinárodním festivalu Encounter,1 jedny sice pražské, ale anglicky hovořící Trójanky2 a jedny opulentní Trójanky („divadelní matiné s antikou“) v podání zlínského divadla, které je vyvezlo na brněnský Divadelní svět.3 Ty přitáhly pozornost především tím, že šlo o kompozici vytvořenou ze tří Euripidových tragédií (Trójanky, Hekabé a Andromaché), což není nápad nikterak nový. Na stejném principu hrál kdysi Karel Kříž své Pokořitele Tróje.4 Dnešní tvůrce by mělo varovat, že ačkoli tenkrát jak kritika, tak obecenstvo bylo na straně inscenace, nedokázali v Labyrintu dlouho hrát celou trilogii a nabízeli (z různých důvodů) jen určité části. Téměř prázdná hudební scéna Městského divadla v Brně, na níž jsem inscenaci zhlédla, skýtala neveselý obraz. Jistým vysvětlením a případnou omluvou by mohlo být, že publikum bylo už vyčerpáno dlouhým trváním festivalu i úmorným vedrem… Dalo se ovšem předpokládat, že pro diváky bude určitým doporučením jméno režiséra, neboť Jan Antonín Pitínský, který ve Zlíně inscenoval některé ze svých nejlepších režií, je miláčkem obecenstva a navíc jej předchází pověst, že „má antiku rád“ (na jeho kontě je inscenace Oidipa krále,5 ve Zlíně inscenoval Aischylovu Oresteiu 6, za antiku se kupodivu běžně pokládá i Hippodamie, secesní melodram Vrchlického a Fibicha, který měl právem obzvláštní úspěch), takže se dá předpokládat, že má pro inscenování své důvody…

Úderné heslo dramaturgické úpravy (Zlín volá Tróju), jejímž vůdčím duchem byl Vladimír Fekar, od prvního okamžiku zaujalo. Také otevření hry jako mírové konference v Tróji, na níž vítězní vojevůdci pronášejí humanistické tlachy o novém uspořádání světa a přitom si rozdělují kořist, se jevilo jako docela dobrý nápad… Problém je v tom, že ačkoli se taková interpretace Euripidových her nabízí, hry samotné k tomu příliš materiálu nedávají. V úvodních Trójankách7 jsou role mužů potlačeny (jediný Talthybios má své vlastní téma) a hlavní part patří trójským ženám, z jejichž chóru se postupně vydělují tři z nejdůležitějších obětí války – královna Hekabé, její dcera Kassandra a Andromaché, žena jejího syna Hektóra. Upravovatelé ovšem skutečný chór odstranili, takže zmizel důležitý činitel, který hudebně spojoval jednotlivé epizody hry. Tím hru ještě více fragmentarizovali, takže divákovi v paměti uvíznou spíš jednotlivé situace, z nichž nejzávažnější by měl být agón Hekaby a Heleny a pohřbívání Astyanakta, nástup řeckých papalášů v komických kostýmech a absurdní aranžování květináčů v hale ornamentálně vyzdobené projekcemi, kde se koná údajná mírová konference.

Pokud zvolený princip lze užít v první části kompozice, v druhé části, situované do jakéhosi prázdného postindustriálního (?) prostoru, nemůže fungovat, protože hlavním tématem hry je pomsta Hekabé na králi Polyméstorovi, který zabil jejího syna Polydóra, aby se zmocnil trójského zlata. K tomu se druží ještě další tragédie: Řekové usmrtí u Achilleova hrobu Hekabinu dceru Polyxenu, kterou se Hekabé marně snažila zachránit. Královna, hluboce zraněná a vykořeněná, je připravena spojit se i se svými nepřáteli, aby dosáhla svého. Velký výkon Heleny Čermákové, nepochybně první tragédky české scény, a neschopnost režie realizovat tragédii v její ambivalenci však způsobily, že divák chápe Hekabin čin jako morálně ospravedlnitelný.8 A to je trochu rána pod pás.

Ve třetí části9 je ovšem zásadně porušena logika narace. Hra, která se sice také zabývá osudy Trójanek, ale jde v ní přednostně o vztahy jednotlivých postav, korunované žárlivostí, je zasazena na fantastickou snovou scénu s dvanácti klavíry. Tvrzení dramaturgie, že „klavíry v Andromaše znamenají jakýsi zástupný znak kultivované evropské kultury, jako opozitum vůči té barbarské“, lze jen stěží verifikovat, protože při vší snaze v této části žádnou kultivovanost není možné nalézt. Ve všech tragédiích jde o vraždu nevinné oběti (Astyanax, Polyxena, Polydóros, dva synové Polyméstorovi, syn Andromachy a Neoptolema), jen v posledním dílu se to jaksi nepodaří… Navíc, děje přetížené mytologickými motivy jsou pro diváka daleko za hranicí vnímatelnosti. Je ovšem otázka, zda má smysl takové příběhy hrát, pokud nejsme s to je překódovat tak, aby divák dokázal dešifrovat jejich smysl. Nestačilo realizovat jen Trójanky nebo je spojit pouze s Hekubou a Andromaché si ponechat pro jinou příležitost? Nebo je tu ještě jednodušší otázka: proč dramaturg na základě těchto tragédií nenapsal raději novou hru, která by více odpovídala záměrům tvůrců?10

Jan Antonín Pitínský je bytostný eklektik, takže nemá smysl pokoušet se dešifrovat jednotlivosti, které jsou pro něj zřejmě zajímavější než celek inscenace. Tak je tomu nepochybně i pro část diváků, kteří zasypávají inscenaci nadšenými výkřiky („Vizuální báseň! Naprosté nadšení. V podstatě jednoduchá, ale účinná scénografie, extravagantní a poutavé kostýmy, celkově nápaditý a skvělý koncept“11 ) a mají shovívavý vztah k těm, kteří bůhvíproč opouštějí o přestávce divadlo.12 Ti možná nevěděli, na co jdou, a odchovaní lehčím repertoárem, který chce především bavit, se nudili – nebo prostě nevydrželi neuvěřitelně bohatou smršť asociací, kterými Pitínský zahlcuje své režie tak, že v proudu jeho bezbřehé fantazie v poslední době zcela mizí inscenovaný autor. V případě řecké tragédie k tomu přistupuje ještě dezorientovanost, kterou způsobuje malá (nebo spíše dnes už nijaká) znalost řecké mytologie. Domnívám se, že v tomto případě divadlo neosvědčilo ani základní vstřícnost, bez níž je takovýto podnik odsouzen k brzkému nezdaru. Typický je výrok neznámého diváka, který se upřímně snažil se v inscenaci zorientovat. Prohlásil za nejpochopitelnější „tu scénu na zlínské zastávce“. Neotřásl se však odporem, což mne nutí považovat tuto inscenaci za zbytečnou… Je vidět, že se nás problémy světa pořád ještě netýkají.

 

1. Euripides: Trojan Women. Představení studentů z britské Royal Academy of Dramatic Art na Setkání / Encounter Brno 2018, 19. 4. 2018.
Euripides – Hanoch Levin: The Lost Women of Troy. Izraelští studenti z Yoram Loewenstein acting School na Setkání / Encounter Brno 2018, 19. 4. 2018.zpět 
2. Euripidés: Trójanky (spolu s Troilem a Kressidou). Prague Shakespeare Company 30. 4. 2018 ve Stavovském divadle.zpět 
3. Euripidés: Trójanky (Trójanky, Hekabé, Andromaché). Divadlo pracujících Zlín 10. 3. 2018. Představení na Divadelním světě BRNO 27. 5. 2018 (Hudební scéna Městského divadla).zpět 
4. Euripidés: Pokořitelé Tróje (Trójanky, Hekabé, Andromaché, Kyklóp). Divadlo Labyrint, Praha, 13. 4. 1994. zpět 
5. Sofoklés: Oidipús král. Ha-Divadlo Brno 7. 11. 1998. Přes osobní výhrady označila jsem tuto inscenaci za událost devadesátých let (Co je nám po Hekubě. Brkola 2012, s. 189–192).zpět 
6. Aischylos: Oresteia. Městské divadlo Zlín 28. 4. 2012 a 2. 5. 2012.zpět 
7. Tři vybrané hry spojuje téma osudu válečných obětí, ale žádnou trilogii netvořily. Naproti tomu Trójanky, které byly napsány po ostudném vyvraždění ostrova Mélu a hrány nejspíše v roce 415 př. n. l. s tragédiemi Alexandros a Palamédés, tvořily opravdovou „trójskou trilogii“,o níž bohužel nic bližšího nevíme. zpět 
8. Zajímavé je, že ke stejnému posunu došlo i v Pokořitelích Tróje, kde Věra Galatíková jako Hekabé „přehrála“ všechny své spoluhráče a jevila se jako morální vítěz, což ovšem patrně nebylo zamýšleno.zpět 
9. Mimochodem Andromaché je zřejmě ze všech her nejstarší. zpět 
10. Ten návrh není od věci, Vladimír Fekar přece napsal a režíroval hru Andromaché (Divadélko v klubu, Studio Z, Zlín, prem. 9. 5. 2004).zpět 
11. www.i-divadlo.cz/divadlo/mestske-divadlo-zlin/trojanky zpět 
12. Podle Ivy Mikulové (Pitínského zpodobnění antických mýtů ve Zlíně, krith: kritické theatrum 31. 5. 2018) na repríze šest týdnů po premiéře čítalo obecenstvo na dvě stovky diváků, přičemž se po přestávce toto číslo zredukovalo přibližně na polovinu.zpět 

 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

78%čtenáři

zhlédnuto 1483x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce