Mornštajnová, Alena: Strašidýlko Stráša

Mornštajnová, Alena
Strašidýlko Stráša

recenze dětská

Hrdina první dětské knihy Aleny Mornštajnové je strašidlo. Jenže se bojí všeho, co si jen dovedete představit – tmy, hlasitých zvuků, dokonce i vlastního jména. Když ho někdo osloví, honem se běží schovat. A protože je takový strašpytel, všichni mu přezdívají Stráša. Teď ale bude muset Stráša překonat sám sebe, aby zachránil ztracenou kamarádku kočku Luisu.

Kdo se bojí, nesmí do města
Alena Mornštajnová
: Strašidýlko Stráša. Albatros, Praha, 2018, 64 s.

Spojení jmen Aleny Mornštajnové a Galiny Miklínové bude pro čtenáře, který sleduje českou literaturu určenou dětem i dospělým, jistě velmi atraktivní. První jmenovaná, překladatelka a spisovatelka Alena Mornštajnová (nar. 1963), debutovala v roce 2013 a od té doby českou prózu pravidelně zásobuje čtenářsky úspěšnými tituly – po Slepé mapě (2013) následoval Hotýlek (2015) a jedna z čtenářsky nejoblíbenějších knih loňského roku Hana (2017). Strašidýlko Stráša je její první kniha pro děti. Autorka často zdůrazňuje, že nejdůležitějším aspektem literární tvorby je pro ni příběh, což je pro psaní dětských knih celkem dobré východisko.

Přátelské sevření
Galina Miklínová je naproti tomu na poli tvorby pro děti zkušená hráčka. Na kontě má celou řadu knižních ilustrací v čele se slavnými Lichožrouty; za zmínku stojí třeba knížka na nočník Vombat Jirka, vytvořená společně s Evou Papouškovou – jednoduchý a vtipný příběh pro nejmenší děti. Postavičky i zvířata si v podání Galiny Miklínové drží svůj nezaměnitelný vzhled, v knize Aleny Mornštajnové se navíc pohybují v pevně ukotvených kulisách. Hradební zeď z obálky se v různých barevných provedeních a s všemožnými nápisy a malůvkami táhne celou knihou jako proměňující se divadelní jeviště i jako jednotící prvek. Komunikace mezi textem a ilustracemi tak beze zbytku funguje, výtvarné provedení jako by text drželo v příjemném přátelském sevření.

Zasvěcování do jazyka
Malý Stráša žije s maminkou Bílou paní, tatínkem Bezhlavým rytířem a rodinou pana kastelána na hradě. Přestože rád sleduje zástupy dětí proudící na pravidelné prohlídky, jeho jediným lidským kamarádem je kastelánův syn Matěj. Dál už se přátelí jen s černou kočkou Luisou, která se na hrad přestěhovala od Strášovy babičky Žanety po tom, co stará čarodějnice vyměnila lesní samotu za městský byt. Jenže jednoho dne se Luisa nevrátí domů a Stráša je díky shodě okolností a nové kamarádce Helence nucen sebrat odvahu, opustit bezpečí hradu a vydat se do města.

Kromě toho, že je Stráša lekavý a že ho spousta věcí děsí, je také velmi nezkušený, co se lidského světa týče. Ač ho to velmi mrzí, nechodí do školy, a tak mu děti musí spoustu věcí vysvětlovat. Postava zasvěcovaného nováčka je celkem běžná v literatuře, kde je nutné čtenáře seznámit s fungováním jiného světa, než na jaký je zvyklý. V tomto případě autorka nepoučeného Strášu nápaditě využívá ve vztahu k jazyku a komunikaci, zejména s ohledem na užívání různých frází. Vzhledem k tomu, že kniha je určená pro děti od 6 let (tedy pro ty, které se učí číst), to může mít dvojí efekt. Strášovo doslovné chápání běžně užívaných frází děti jednak upozorňuje na způsoby užívání jazyka, jednak vyvolává úsměv, když čtenář danou frázi zná. Stráša se například diví, jak by mohla bábovka bodnout, když bábovky nebodají, nebo „jak se dá řemeslo pověsit na hřebík, když nemá žádné očko“.

Dnešním dětem naproti
Jazykově kulturní kontext, na který se Alena Mornštajnová soustřeďuje, se však neomezuje pouze na různé slovní hříčky, na rovině dějové se dotýká i témat lidové slovesnosti. Hlavním podezřelým se totiž stává Ládin Houbelík – ten má podle malých pátračů kvůli své chorobné pověrčivosti největší zájem na tom, aby černá kočka zmizela. Kromě různých přirovnání a pořekadel se tak mladým čtenářům přibližují i klasické pověry, jako například, že pátek 13. je nešťastný den, šlápnutí na kanál nosí smůlu, vstávání pravou nohou či kominík naopak štěstí.

V pohledu na svět si přitom text drží současnou perspektivu. Daří se to i díky drobným humorným narážkám na dnešní způsob života, například když Strášova maminka jede na třídenní školení Bílých paní do Českého Krumlova nebo když tatínek Bezhlavý rytíř poznamená, že v televizi hlásí deštivé léto. Zápletka Strašidýlka Stráši je veskrze jednoduchá, celý text ale dětskému čtenáři nenásilně přibližuje jeho vlastní, mnohdy zatím nepoznanou jazykovou kulturu, a to formou, která bude děti i rodiče bavit. V recenzích na knihy Aleny Mornštajnové se někdy hovoří o tom, že talent čtivě psát může být u titulů krásné literatury (pro dospělé) zrádný. U Stráši to myslím nehrozí, díky autorčiným schopnostem působí mile, chytře a velmi svěže.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 0 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku  

zhlédnuto 1071x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce