Vodňanská, Jitka: Voda, která hoří

Vodňanská, Jitka
Voda, která hoří

recenze sociologie

Memoárů významné české psychoterapeutky se ihned po vydání chopil bulvár a úporně exploatoval pár citátů o některých autorčiných vztazích. Byla by však chyba kvůli tomu poutavé svědectví mnohostranné ženy minout.

Přitakání, odpuštění, smíření
Jitka Vodňanská
: Voda, která hoří. Torst, Praha 2018

Od mumií k budhismu. Takto stručně by se dala shrnout životní dráha psychoterapeutky a supervizorky Jitky Vodňanské (nar. 1944), již zachytila ve své životopisné knize Voda, která hoří. Ta si získala pozornost i bulvárních médií, protože v ní autorka nevynechává ani svůj vztah s Václavem Havlem. Publikace je ale silné svědectví o tom, že redukovat tuto pozoruhodnou bytost na to, že byla v jisté době Havlovou oficiální milenkou, by byla velká křivda a drastické zploštění jejího příběhu.

V hlubší rovině řád
Vodňanská vyrůstala v jižních Čechách, nicméně její vývoj zásadně ovlivnily příbuzné z matčiny rodinné větve, původem z Ukrajiny. Ty popisuje tak trochu jako čarodějnice či šamanky otevřené nadpřirozenu, světu elementálů a andělů. Vystudovala lékařskou antropologii, leč záhy přešla od zkoumání lebek k živým lidem: věnovala se psychologii a stala se blízkou spolupracovnicí zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály (1916–2007). Po roce 1989 byla málem zvolena poslankyní za ODA, ale ke kandidatuře do Senátu se už přesvědčit nenechala. Na duchovní rovině ji její profese zcela neuspokojovala, a proto hledala i další cesty. Mimo jiné tu křesťanskou, s níž se sice neztotožnila, nicméně symbol kříže jako jakési ochranné znamení zřejmě – pro jistotu – podle rozhovoru z roku 2013 občas používá nadále. Mimořádný duchovní zážitek, vyvolaný holotropním dýcháním během psychoterapeutického výcviku, který sama vedla, ji posléze přeorientoval na cestu k buddhismu. Intenzivně se pak věnovala přísným meditacím, stala se žačkou a spolupracovnicí malajského buddhistického mnicha Sujivy. Dnes působí nejen v oblasti psychoterapie, ale i jako lektorka sebezkušenostních psychospirituálních výcviků a učitelka buddhistické meditace vipassana.

Životem Jitky Vodňanské prošlo několik mužů: od blíže nespecifikovaného Ivana Krause (nejde o stejnojmenného spisovatele) přes výtvarníka Karla Trinkewitze až k jejímu jedinému manželovi, divadelníku a zpěváku Janu Vodňanskému (ze soužití před rozvodem cituje některé jeho výroky, například „Nejsem stvořený pro to, abych vynášel koš“). O Václavu Havlovi se pak autorka rozepisuje zeširoka a hojně cituje i z dochovaných dopisů: zmiňuje interrupci, jíž pak litovala; návrh Olgy Havlové na život v komunitě ve třech; milencovu žárlivost a absolutní, nesplnitelné nároky i pozdní doznání, že když ji definitivně ztratil, pochopil, „čím pro něj byla“.

Vodňanská se obecněji zamýšlí nad tehdejší jedinečnou atmosférou tolerantnosti k občasné promiskuitě (či tomu, co se dnes nazývá polyamorie), která může zpětně působit nepochopitelně – nebo čistě „literárně“. Autorka to vysvětluje kontrastem mezi disidentským světem, v němž mělo chápání lidského utrpení širokou „náruč“, a sférou brutální státní mocí s jejími sadistickými vyšetřovateli. Z tohoto hlediska bylo podle Vodňanské více „normální“ to první. Na okraj dodejme, že kupříkladu Michael Žantovský atmosféru volnomyšlenkářského společenství se střídáním manželek vysvětloval méně vznosně: omezeným kontaktem s vnějším světem a jeho sexuálními příležitostmi. Z obecnějšího pohledu pak v takto vykresleném obraze jistě chybí každodenní život průměrného občana, který navlečený do uniformy nikoho nemlátil obuškem, ale ani nepatřil k oněm mláceným. Ovšem Vodňanská nepsala obecnou zprávu o české společnosti, ale pouze své vzpomínky, jejichž spolehlivost hned v úvodu relativizuje poznámkami o tom, že mysl je „potvora“, protože nasvítí jen to, co se jí zrovna hodí.

Coby odbornice na lidskou duši autorka přináší nevšední psychologické portréty lidí ve svém okolí (například její otec se prý vedle její mnohovrstevnaté, „panožkaté“ matky vytvaroval do „kulatého, částečně rezignovaného člověka“). Přičemž nepředstírá, že by psychologové měli díky své profesi ve svých vlastních vztazích větší pořádek než ostatní. O zmíněném Skálovi, jehož zakladatelskou autoritu plně uctívá, podotýká, že se sám jako otec a hlava vlastní rodiny „příliš nevyznamenal“. A sama u sebe zase s pobavením líčí scénu, kdy byla po týdnu stráveném s terapeutickou komunitou nad tématem „matky“ zaskočená návštěvou své mámy a ze situace zjevně vyplývalo, že respektování sociálních hranic v jejich vztahu ne úplně funguje. Někdy se autorka může jevit jako poněkud chaotická a živelná. „K solidní, spořádané daňové poradkyni mám daleko,“ říká, a také samotnou psychoterapii vnímá jako umění. Na hlubší rovině nicméně uznává význam jistých hranic a řádu. Při léčbě alkoholiků, ale i jinde.

I když se otevřeně vrací k některým křivdám z minulosti, snad i formou této knihy se až na drobné výjimky pokouší o odpuštění a smír.

A na umyvadle vymáčknutá pasta
V knize se střídá množství stylistických a myšlenkových poloh. Neobsahuje žádné tělesné intimnosti o autorčiných partnerech, vypravěčské postřehy spíš vytvářejí atmosféru – například že její babička měla opravdová „prsiska“, takže nemohla jezdit s nikým na motorce, neb by se už nevešla na sedadlo. Proti tomu stojí pasáže, které na někoho mohou působit až frázovitě: „Věřím ve změnu. V růst a zásadní transformaci. Hledám po všech čertech přesahy někam Tam.“ Nicméně toto vyprávění má vnitřní sílu přesvědčující o tom, že v tomto případě jde snad o více než jen o hezké, a prázdné proklamace. Navíc autorce naštěstí nechybí sympatická sebereflexe a odstup, s nimiž třeba suše konstatuje, že po návratu ze svých asijských meditačních cest někdy jen sedí v letadle a prostě „nablble“ je. A i když exaltovaně jásá nad tím, jak ji například v Barmě zachvacuje „nebetyčná radost a láska“, je to doplněno četnými důkazy tělesného nepohodlí, s nímž jsou tamní pobyty spojeny: ještě stále žije na zemi ve svém křehkém těle, a nikoli v ráji jako guru, jako supermanka zbavená všech běd. Ostatně životní realitu zná sama dobře i ze své profesní praxe. Působivě líčí, jak se počátky velkých rodinných dramat a smrtelných manželských nenávistí mohou rodit v takových detailech, jako je způsob vymačkávání pasty, ukládání mýdla nebo počet trhaných lístků záchodového papíru…

Kniha představuje poutavé svědectví mnohostranné ženy, které jeden z jejích partnerů dával více různých jmen, aby zachytil množství jejích vícero „podosobností“. Člověka, který během svého života poznal řadu významných osobností z různých prostředí, i když každopádně převládali disidenti: mezi její obdivovatele a učitele patřil filosof Zdeněk Neubauer, mezi blízké přátele Tomáš Halík. Těmi všemi se inspirovala, ale nikdy neustrnula v pozici něčí žákyně ani vyznavačky jedné jediné doktríny. I když si prošla některými těžkými obdobími, dokázala v sobě vždy najít životaschopnost a odvahu hledat a poznávat nové cesty. Jestliže leckterý čtenář bude k její inklinaci k esoterickým kyvadélkům, poletujícím andělům a vůbec duchovnímu synkretismu zdrženlivý, vášnivé hledačství jí upřít nemůže. Ani snahu přijímat skutečnost ve vší její protikladnosti a šíři, nikoli bolestínsky a ukřivděně, ale s gestem přitakání, přijetí, odpuštění a smíření. V duchu výroku Friedricha Nietzscheho, který rád cituje i zmíněný Tomáš Halík: „To že byl život? Nuže – ještě jednou!“

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Miloslav Bartoš, 04.08.2018 22:59
Vodňanská, Jitka: Voda, která hoří
Kniha se mi moc líbila hlavně proto , že otevřela oči mnohým vyznavačům Havla. Silně oslabena jeho gloriola . Můj závěr : Snad konečně se bude pražské letiště opět nazývat PRAHA RUZYŇ.
Vložil: , 01.08.2018 21:44
Vodňanská, Jitka: Voda, která hoří
Vložil: Tomimo, 26.07.2018 21:07
Vodňanská, Jitka: Voda, která hoří
Strhujicí sebereflexe, inteligentní čtení. Díky!
Vložil: Kamila Vodnanska, 21.07.2018 19:45
Vodňanská, Jitka: Voda, která hoří
Nedá se to přečíst. Nudný text o sebestředné ženě, ve které zájem o budhismus nezanechal stopy. Žádná sebereflexe, nic pozitivního. Osoba chce na sebe ukázat, že taky před 30 nebo 40 lety měla něco s VH. Olgy jí líto nebylo ani za mák, šla za svým cílem, ale karma ji dostihla. Je směšná. Směšná a zoufalá... ve své snaze zanechat po sobě nějakou stopu, když vlastně pořádně nic neumí. Ztráta času a peněz.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.