Wette, Wolfram: Rotmistr Anton Schmid

Wette, Wolfram
Rotmistr Anton Schmid

recenze historie

Jména jako Oskar Schindler, Raoul Wallenberg či Nicholas Winton znějí minimálně povědomě snad skutečně každému. K záchraně Židů v bezprostředním ohrožení života se však za války odhodlali i další, dnes méně známí hrdinové, a mnozí za to zaplatili cenu nejvyšší. Jedním z nich byl rotmistr wehrmachtu Anton Schmid. Co o něm vlastně dnes víme a jak odlišit fakta od pozdějších smyšlenek?

Příběh z doby, kdy zachovat si soucit bylo znamením nejvyšší odvahy
Wolfram Wette
: Rotmistr Anton Schmid: Hrdina humanity a zachránce Židů. Přel. Daniela Petříčková, Prostor, Praha, 2018, 320 s.

Dějiny lidstva jsou plné událostí, které před dnešního člověka kladou otázku, jak by se v dané chvíli zachoval on sám; obzvláště bohaté bylo v tomto ohledu 20. století ve středo- a východoevropském prostoru. Je určitým paradoxem, že v obecném povědomí se přitom udržují znalosti spíše o negativních postavách – pachatelích válečných zločinů, kolaborantech a podobných jedincích. Naopak o kladných hrdinech, kteří se postavili zlu a čelili mu často s nasazením vlastního života, se až na výjimky ví obvykle jen v jejich rodišti a místě jejich působení. To lze do určité míry snad odůvodnit tím, že takoví jedinci byli obvykle buď bez větší publicity popraveni či zavražděni, a pokud se jim podařilo přežít, obvykle sami o svých zásluhách příliš nemluvili. O mnohých mužích i ženách, kteří projevili statečnost v době, kdy většinová společnost sklopila hlavy či hleděla stranou, se tak veřejnost dozvídá s notným zpožděním, nezřídka v okamžiku, kdy jsou tito lidé na sklonku života, nebo dokonce již po smrti.

Do výše nastíněného schématu zapadá i jméno rotmistra wehrmachtu Antona Schmida, který zachránil život dnes již stěží určitelnému počtu židovských obyvatel Vilniusu, kam byl přidělen. Za svou činnost byl v dubnu 1942 odsouzen k smrti a popraven; památka na jeho odvážné činy tak dlouho žila jen ve svědectvích jím zachráněných pamětníků. Čeští čtenáři měli možnost se s jeho jménem setkat již v práci amerického historika Timothyho Snydera Černá zem, nyní se na tuzemský trh dostává monografie Rotmistr Anton Schmid: Hrdina humanity a zachránce Židů od německého vojenského historika Wolframa Wetteho (nar. 1940). Autorovo jméno také není českým čtenářům úplně neznámé, v roce 2006 u nás vyšla jeho práce Wehrmacht: Obrazy nepřítele, vyhlazovací válka a legendy, zabývající se účastí wehrmachtu na vyhlazovací válce na východní frontě, tedy tématem, který s osudem Antona Schmida do značné míry souvisí.

Není náhoda, že recenzovaná kniha není v předchozím odstavci označena jako životopis. Konkrétních životopisných údajů je dnes o životě Antona Schmida známo sotva tolik, že by vystačily na standardní slovníkové heslo. To platí zejména o vídeňské části Schmidova života, která zabrala 39 z jeho celkových 42 let. Nad rámec stručných matričních a jiných úředních záznamů je známo v podstatě jen to, že již v této době měl Schmid dobré vztahy se svými židovskými sousedy, na čemž nic nezměnil ani anšlus v březnu 1938. Pramenná základna se poněkud zlepšuje poté, co byl Schmid povolán ke službě do wehrmachtu. Avšak ani v tomto případě nejsou dostupné prameny uspokojivé, neboť většina z nich se vlivem vývoje situace na východní frontě ztratila (včetně soudních protokolů a samotného rozsudku smrti). O činnosti směřující k záchraně Židů pak logicky žádné soudobé písemné prameny neexistují, badatelé i veřejnost jsou odkázáni na později sepsané vzpomínky zachráněných osob, což je ovšem typ pramene, ke kterému je z mnoha důvodů nutné přistupovat krajně obezřetně. Jak uvádí sám Wette hned v úvodní části knihy, postupně se kolem Schmida nahromadilo množství výmyslů, pozitivních (kdy mu jsou přičítány i skutky, k nimž došlo ještě před jeho přidělením do Vilniusu) i negativních (údajně měl za pomoc Židům požadovat peněžní odměnu, což není pravda), a ty je třeba od života skutečného Antona Schmida odlišovat.

Spíše než o životopise lze v tomto případě hovořit o případové studii zabývající se hned několika tématy: situace Židů v obsazených oblastech východní Evropy, míra informovanosti o těchto poměrech mezi vojáky wehrmachtu, polemika s tradiční omluvou „Nedalo se nic dělat“, německý poválečný přístup k popraveným hrdinům protinacistického odboje.

Šok, který Anton Schmid zažil po příchodu do Vilniusu, musel být hrozivý. Dnešní čtenář obeznámený alespoň povšechně s tématem tuší, co se ve městě a jeho okolí dělo, Antona Schmida ale žádná četba nemohla na nic podobného připravit. Jako doklad hrůz odehrávajících se v okupované Litvě lze uvést skutečnost, že pro řadu místních Židů bylo jejich největším přáním dokázat se dostat do ghetta ve Varšavě, kde (alespoň podle kusých informací, které si do Vilniusu našly cestu) byla šance na přežití přeci jen vyšší. Za této situace Anton Schmid nezaváhal, když jej zoufalí Židé žádali o pomoc, a začal pro ně shánět falešné doklady a později i organizovat tajné cesty nákladními auty pryč z Vilniusu. Je možná poněkud překvapivé, že vše nasvědčuje tomu, že Anton Schmid se začal angažovat až poté, co se na něj Židé obrátili, a nejednal z vlastní iniciativy, to však morální hodnotu jeho činů nesnižuje ani v nejmenším.

Wette uvádí ve stručnosti i další případy jednotlivých vojáků, kteří nějakým způsobem osobně pomohli zachránit Židy v okupované východní Evropě, přičemž ne vždy byli vojáci v případě odhalení potrestáni smrtí. Sám Schmid v dopisech zaslaných z vězení manželce a dceři vyjadřuje údiv nad tím, že mu nakonec byl vyměřen nejvyšší trest. Protože však, jak už bylo zmíněno, se protokoly ani jiné záznamy ze soudního jednání nedochovaly (byly-li ovšem vůbec vedeny), není možné zjistit, jakým způsobem byl přísný rozsudek odůvodněn. Podobně dokázal Wette najít příklady vojáků, kteří výslovně odmítli vykonat rozkaz střílet na neozbrojené civilisty, aniž museli čelit kázeňským či ještě horším opatřením. Uvedené příklady každopádně minimálně zčásti vyvracejí oblíbenou obhajobu, že „šlo o zločiny SS a místních kolaborantů, vojáci o ničem nevěděli“ a „takové byly rozkazy, odmítnutí by byla sebevražda“, byť samozřejmě uvedené příklady v řádu jednotek nemohou představovat jednoznačný důkaz, že opravdu každý ze statisíců vojáků o zločinech na obsazených územích něco věděl.

Autor kritizuje i poválečný přístup německých úřadů, kdy vdova a dcera po Antonu Schmidovi nesly cejch pozůstalých po válečném zrádci, v důsledku čehož jim byl dlouho odpírán nárok na odškodnění. Vzhledem ke zmíněnému osočení z finanční motivace dlouho váhal s oficiálním kladným hodnocením Schmidových činů i stát Izrael a ocenění Spravedlivý mezi národy mu bylo uděleno až v roce 1967 – i tak ovšem jako vůbec prvnímu vojákovi wehrmachtu. Dlouhou dobu tak vedli boj za uctění Schmidovy památky (s podporou Simona Wiesenthala) jen někteří ze zachráněných Židů, z nichž zejména Hermann Adler postupně zveřejnil několik knih a rozhlasových i televizních scénářů.

Zlom v postoji německých politiků přišel až okolo roku 2000, kdy se z válečného zrádce stal během krátké doby následováníhodný vzor vojáka Bundeswehru, což mělo být vyjádřeno přejmenováním některých kasáren. Volba padla na kasárna v severoněmeckém Rendsburgu, kde se ovšem setkala s odporem. Nikoli kvůli postavě Antona Schmida, ale kvůli generálu Güntheru Rüdelovi, jehož jméno kasárna dosud nesla. Vojáci, místní občané i generálova dcera žádali zdůvodnění, proč má být právě tento generál takovýmto specifickým způsobem „zbaven cti“, pokud nikdy nebyl obviněn z válečných či jiných zločinů. Politici nicméně své rozhodnutí prosadili, smutným paradoxem ovšem zůstává, že kasárna byla v rámci úsporných opatření po několika letech zavřena a pamětní deska se Schmidovým jménem od té doby obcestovala několik dalších útvarů s nepřehlédnutelně klesající křivkou významnosti. Naštěstí alespoň Rakousko, Litva a Izrael se k Schmidově památce stavějí důstojněji.

Příběh Antona Schmida tak lze vnímat jako příběh statečného muže, který si zachoval lidskost i tam, kde byla považována za slabost a zradu, jako další výzvu k zamyšlení nad otázkou „Co bys v danou chvíli udělal/a ty?“ i jako doklad o stále nejednoznačném přístupu k hrdinům, kteří v pohnutých dobách nenechají kolektivní svědomí uchlácholit frází, že na stavu věcí nelze nic změnit.

 

Na podobné téma:
Timothy Snyder
: Černá zem
Ingrid Carlberg: Det står ett rum här och väntar på dig
Bo Lidegaard: Landsmän

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.