Snyder, Timothy: Tyranie: 20 lekcí z 20. století

Snyder, Timothy
Tyranie: 20 lekcí z 20. století

recenze sociologie

Namísto tradičního dějepisného pojednání máme co do činění s mistrně sepsaným pamfletem – a s tímto vědomím bychom knihu měli číst i hodnotit. Některé načrtnuté analogie trochu kulhají, což Snyder jako vzdělaný historik velmi dobře ví.

Protitrumpovský pamflet spravedlivě rozhořčeného historika
Timothy Snyder
: Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Přel. Martin Pokorný, Paseka, Prostor, Praha, 2017, 116 s.

„Jeho listopadové volební vítězství všechny překvapilo. Konzervativní intelektuálové poukazovali na jeho rasismus a konspirativní myšlení. Konkurenční nacionalisté zesměšňovali jeho sympatie k zahraničnímu tyranovi. Podnikatelé vysvětlovali, že hospodářská izolace jen poškodí exportní ekonomiku. Všechno marně… Jen menšina jásala nad jeho mocí, rozbíjela okna a čmárala na ně symboly. V atmosféře zklamaných nadějí udávali tón jeho stoupenci. A s měnící se atmosférou se mnozí občané snažili zjistit, co se po nich bude chtít. To mu neskutečně usnadnilo práci.“ Tato slova napsal uznávaný americký historik a spisovatel Timothy Snyder (nar. 1969) v onlineovém magazínu Slate v eseji nazvaném On. Naznačil v něm zneklidňující paralely mezi novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem a Adolfem Hitlerem.

Úvahu pak rozšířil a vydal knižně pod názvem Tyranie: 20 lekcí z 20. století (On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Century, 2017). Ukazuje v ní, jak se k moci dostali nejen němečtí nacisté, ale i českoslovenští komunisté nebo jak byl nastolen soudobý politický režim v Rusku, a z toho všeho se snaží odvodit praktická ponaučení pro obranu demokracie a občanské společnosti. Podle Snydera nám dějiny můžou pomoci chápat, odkud tyranie v hloubi pramení, a uvážit, jak je na ni potřeba reagovat. Zdůrazňuje přitom, že nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přímo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit.

Déjà vu
Snyder varuje, že i v Německu před nástupem Hitlera mnozí nebyli schopni odhadnout, jak velká hrozba přichází. Cituje kupříkladu článek z jednoho židovského listu z roku 1933: „Nejsme toho názoru, že pan Hitler – poté, co se se svými přáteli konečně domohl moci, po níž tak dlouho toužil – uskuteční návrhy, které kolují [v nacistickém tisku]. Němečtí Židé nebudou znenadání zbaveni ústavních práv, uzavřeni do ghett ani podrobeni závistivým a vražedným pudům davu. Nemůže se to stát, protože výkon moci je omezován celou řadou zásadních faktorů… a oni se touto cestou očividně nemíní vydat. Jakmile jednáte jako evropská mocnost, ovzduší vás nutí k etickému zamyšlení nad vlastním lepším já a naopak k odklonu od reminiscencí na dřívější opoziční pózu.“ Tato bláhová očekávání se bohužel nenaplnila. A tak jako nebyla neotřesitelná německá meziválečná demokracie, varuje autor, zranitelné jsou i demokracie dnešní. Shrnuje, že Evropa prošla třemi nejvýznamnějšími fázemi demokratického rozmachu: po skončení první světové války v roce 1918, po skončení druhé světové války v roce 1945 a po pádu komunismu v roce 1989. Mnohé demokracie, jež na těchto historických křižovatkách vznikly, se následně zhroutily – bohužel „za okolností, které v podstatných rysech připomínají současnou situaci“.

Snyder především Trumpovi vyčítá manipulaci se strachem, hledání vnějšího nepřítele a dokonce vytváření jakéhosi osobního ozbrojeného uskupení na způsob Železné gardy v meziválečném Rumunsku, Šípových křížů v Maďarsku nebo jednotek SA a SS. V Trumpově případě má jít o jednotku, která během kampaně využívala násilí proti protestním aktivistům. Bylo jí nařízeno, aby z volebních akcí vyvedla oponenty. Trump současně vyzýval publikum k odstranění lidí vyjadřujících odlišné názory. Protestující aktivista byl nejprve přehlušen bučením, pak frenetickým provoláváním „USA, USA“ a nakonec byl donucen k odchodu. Na jedné volební akci kandidát Trump prohlásil: „Zůstal tu zbytek. Vyhoďte ten zbytek. Vyhoďte ho.“ Dav pochopil, co se po něm chce, a za neustálého skandování „USA“ se pokusil vypátrat všechny ostatní potenciální oponenty. Do toho se kandidát vložil slovy: „Není to takhle zábavnější než normální nudná akce? Podle mě to je zábava.“ Podle Snydera mělo toto davové násilí změnit politickou atmosféru – a to se také stalo. V případě autorova nejhoršího scénáře by se zmíněné útvary mohly postavit proti státní policii a vojsku, pak do nich proniknout a nakonec je k nepoznání změnit.

Jaký vlastenec?
Americký historik dále Donalda Trumpa obviňuje z toho, že zaměňuje kladně chápané vlastenectví a jeho pomýlenou formu, nacionalismus. Nacionalista nás podle Snydera pobízí k páchání toho nejhoršího, co je v nás, a následně nám tvrdí, jak jsme dokonalí. „Třebaže nacionalista neustále přemítá o moci, vítězství, porážce, pomstě,“ napsal George Orwell, „často ho nezajímá, co se děje ve skutečném světě.“ (Dodejme, že kromě Orwella se autor odvolává i na Václava Havla a další myslitele z našeho regionu, jejich díla dokáže číst v originále). Nacionalismus je dle Snydera formou relativismu, protože jeho jedinou pravdou je nenávist, kterou cítíme při pohledu na jiné lidi.

V dané kapitole kniha získává podobu spravedlivě rozhořčené obžaloby, která rozhodně není a ani neměla být psána „sine ira et studio“. Když totiž Snyder vysvětluje, kdo není skutečným vlastencem, stručně shrnuje Trumpův životopis, aniž by jej v pasáži jmenoval: „Vlastenec se nevyhýbá odvodu, nevysmívá se válečným hrdinům ani jejich rodinám. Vlastenec se ve vlastních firmách nedopouští diskriminace vůči aktivním příslušníkům ozbrojených sil a nevede systematické tažení s cílem zajistit, aby invalidní veteráni neměli přístup na jeho pozemky. Vlastenec nebude hledání sexuálních partnerek v New Yorku srovnávat s vojenskou službou ve Vietnamu, které se navíc vyhnul. Vlastenec se nebude vyhýbat placení daní, zvlášť ne za situace, kdy američtí pracující a jejich rodiny daně platí. Vlastenec se na pracující Američany a daňové poplatníky neobrátí se žádostí o příspěvek na prezidentskou kampaň a následně jejich penězi nezaplatí vlastním firmám. Vlastenec nebude obdivovat cizí diktátory. Vlastenec nebude udržovat styky s Muammarem Kaddáfím ani neprohlásí, že Bašár al-Asad s Vladimirem Putinem jsou skvělí vůdcové. Vlastenec nepožádá Rusko o zásah do amerických prezidentských voleb. Vlastenec nebude při agitačních shromážděních odkazovat na ruskou propagandu. Vlastenec si nenechá radit od člověka spolupracujícího s ruskými oligarchy…“

Vykroč z řady
Snyder ale nekritizuje jen politiky. Zaměřuje se i na bázlivé občany, kteří jim situaci až příliš usnadňují tím, že se snaží zalíbit se nastupujícímu nedemokratickému režimu a už dopředu se preventivně přizpůsobují. (Existuje pro to vulgární, ale přiléhavý český „odborný“ termín „připosranost“.) Často přitom rezignovali na kritický úsudek a oddávají se takřka slepé víře. V době nacismu mnozí vyznávali: „To musíte cítit, a tomuto citu se musíte oddat, a stále pro vás musí být přítomna Vůdcova velikost, nikoli jistá nepřízeň, jíž momentálně trpíte…“ Snyder varuje, že jakmile jednou předmět víry „klesne z nebes na zem, nezbývá už žádný prostor pro vlastní zkušenost“.

Kriticky posuzuje také soudobá média, která se „šířením zločinů proti soukromí jako součásti zpravodajství nechala odlákat od skutečných aktuálních událostí. Namísto aby sledovala porušování základních práv, se ve většině rozhodla bezmyšlenkovitě ukájet bytostně indiskrétní zájem o životy druhých lidí.“

Konkrétní zásady, jež Snyder z předchozích kolapsů demokracie vyvozuje, jsou přitom jasná, lapidární a většinou nepřekvapivá: nepodřizuj se předem; ochraňuj instituce a braň je; varuj se státu jedné strany; přijmi zodpovědnost za podobu světa; pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem; vykroč z řady; nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš; věř v pravdu; hledej, pátrej, analyzuj; dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov; chraň si soukromí; přispívej na dobrou věc; pozor na nebezpečná slova; když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid; miluj svou vlast; měj odvahu.

Zdůrazňuje také americkému čtenáři: uč se od svých bližních v jiných zemích, protože se ti to může hodit. Kupříkladu zasahování do vnitřních amerických záležitostí ze strany Moskvy předcházely četné intervence v mnoha jiných zemích. Ukrajinci této výzvě dokázali úspěšně čelit v tom slova smyslu, že tam Rusko nedokázalo zřídit „režim, jaký by si přálo“, zatímco ve Spojených státech triumfoval Kremlem preferovaný kandidát.

Snyderova kniha není tradiční historické pojednání, nýbrž mistrně sepsaný pamflet, jak už o ní řekl i český překladatel, a jako takovou bychom ji měli číst a hodnotit (i když i autorovy předchozí práce v menší míře obsahovaly jisté „aktualizační“ vložky). Některé analogie, které načrtává, trochu kulhají, což Snyder jako vzdělaný historik velmi dobře ví: robustní americká demokracie se (snad zatím) nedá srovnávat se slabým a krátkodobým výmarským režimem; očividné zásahy Ruska na Ukrajině byly zcela jiného charakteru než manipulativní intervence v USA, kde se ruský vliv prokazuje hůře. Je také zřejmé, že úspěšný politik musí umět u lidí vzbudit nadšení i víru, která nemusí být tolik vzdálena religiozitě – ne náhodou se právě v souvislosti s Amerikou mluví dokonce o „občanském náboženství“. To může plnit různou roli, rozhodně nikoli jen negativní. V tomto bodě je autor k „víře“ snad až příliš kritický – a ke svým spoluobčanům, po kterých vyžaduje suše racionální postoj – přehnaně náročný.

Snyderovy rady snad některým čtenářům mohou připadat jako čtení pro „přerostlé skauty“, jako příliš polopatické a návodné, v některých situacích je ale možná právě takový styl nejvhodnější. Intelektuálové se mohou pohoršovat nad i autorovým neproblematickým používáním výrazu „pravda“, mohou je shledávat zjednodušujícím. Třebaže mnozí teoretici poukazují na to, že jistá míra manipulace patří a vždy patřila k politické práci, přeci jen se snad sluší rozlišovat, kdy politik jen přehání a kdy z permanentního stírání hranice mezi fakty skutečnými a těmi alternativními udělá systematickou metodu. Přít se s autorem můžeme taktéž o tom, zda se poslední svobodné volby v Rusku konaly roku 1990, jak tvrdí, nebo až 1999, jak si myslí třeba Libor Dvořák.

V některých bodech již kniha není aktuální, protože například na Asada americký prezident názor radikálně změnil. Doufejme, že se nenaplní ani další Snyderova temná varování; ať už díky tomu, že Trump bude odvolán, nebo protože začne ctít otevřený a demokratický řád a instituce své země. Pokud k tomu tento burcující a zaujatý text přispěje, splnil svou roli.

 

Na podobné téma:
Michael D’Antonio
: Donald Trump: nespokojený
Tomáš Klvaňa: Fenomén Trump

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   74%čtenáři

zhlédnuto 1636x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce