Ke, Fej: Zbloudilá loď

Ke, Fej
Zbloudilá loď

recenze beletrie zahraniční

Povídky jednoho z nejvýznamnějších představitelů čínské avantgardy překračují rámec soudobé čínské prózy. Jsou v nejlepším slova smyslu univerzální, jejich vyznění však bohužel místy kazí stylistické neobratnosti překladu.

Výjimečné čínské povídky
Ke Fej
: Zbloudilá loď. Přel. Filip Lexa, Verzone, Praha, 2017, 264 s.

Literární historik, esejista a především oceňovaný prozaik publikující pod pseudonymem Ke Fej (Ge Fei) se narodil roku 1964 na venkově v provincii Ťiang-su (Jiangsu) jako Liou Jung (Liu Yong). Je absolventem šanghajské Východočínské pedagogické univerzity. V době, kdy studoval, zažívala Čína, vedená reformátorem Teng Siao-pchingem (Deng Xiaoping), období uvolnění a všestranného rozkvětu. Ke Fejův intelektuální vývoj tehdy ovlivnila díla Franze Kafky, Jamese Joyce, Gabriela Garcíi Márqueze i Jorge Luise Borgese či Nietzscheho a Schopenhauerovo pojetí filozofie.

Vlastní literární tvorbě se Ke Fej věnoval již během studia, zprvu psal hlavně povídky s detektivní tematikou. Po absolutoriu v roce 1985 začal na své alma mater působit jako pedagog, o rok později vyšla časopisecky jeho prvotina: povídka Vzpomínání na pana Wu Jou (Čuej-i Wu Jou sien-šeng / Zhuiyi Wu You xiansheng), obsažená v českém výboru z jeho tvorby. Z Ke Fejova raného období je i titulní povídka výboru Zbloudilá loď (1986) a povídka Hejna hnědých ptáků (1988). Ke Fej se ‒ spolu s dalšími do češtiny přeloženými autory, jimiž jsou Jü Chua (Yu Hua) či Su Tchung (Su Tong) ‒ stal jedním z nejvýznamnějších představitelů čínské avantgardy, jež se výrazně prosadila v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Mnohá z jeho děl mají charakter experimentální prózy, pracuje s abstrakcí a snovými prvky.

V roce 2000 získal Ke Fej doktorský titul v oboru čínské literatury. O rok později přesídlil do Pekingu, kde v současnosti přednáší srovnávací literaturu, naratologii a filmovou teorii na katedře čínského jazyka a literatury prestižní univerzity Čching-chua (Qinghua Daxue). Ve svých literárněteoretických pracích se zabývá klasickou čínskou i moderní evropskou literaturou. Za všechny jmenujme jeho rozbor slavného románu z konce 16. století Ťin Pching Mej (Jin Ping Mei).

Kromě mnoha povídek napsal i několik románů. Nejvýznamnější a nejslavnější, spojené v trilogii, jsou Žen-mien tchao-chua / Renmian taohua (Tvář jako broskvový květ, 2004), Šan-che žu-meng / Shanhe rumeng (Zasněné hory a řeky, 2017) a Čchun-ťin Ťiang-nan / Chunjin Jiangnan (Konec jara v Ťiang-nanu, 2011). Roku 2015 byl za svou Ťiangnanskou trilogii oceněn Mao Tunovou cenou za literaturu.

Nakladatelství Verzone přináší v edici Xin výbor z Ke Fejovy rané povídkové tvorby. Kromě výše zmíněných povídek Vzpomínání na pana Wu Jou, Zbloudilá loď a Hejna hnědých ptáků obsahuje ještě další čtyři: Zelenožlutá, Setkání, Ozdobná citera a Hvízdání. Překladatel Filip Lexa v doslovu charakterizuje jejich společné znaky shrnutím, že „mají poměrně jednoduchou zápletku, jsou však protkány pletivem vzpomínek. Typickým protagonistou je muž, který se pokouší pomocí vzpomínek… rekonstruovat minulost.“ (str. 234)

Na rozdíl od mnoha svých současníků Ke Fej ve své rané povídkové tvorbě příliš nereflektuje čínské dějiny druhé poloviny 20. století. Děje povídek jsou situovány buď do jakéhosi historického bezčasí, implicitně spjatého s obdobím přelomu 19. a 20. století, nebo jsou naopak přesně časově zařazeny. Například výchozím časovým bodem titulní povídky je 21. březen 1928 a jako počátek povídky Setkání je uveden rok 1886. Čas i prostor jsou pro autora zásadní. Místem děje jsou různé odlehlé venkovské oblasti. Ke Fej vysvětlil (nejen) svůj vztah k venkovu v rozhovoru, který poskytl 14. listopadu 2014 The Paris Review. V něm vysvětluje, že on sám, podobně jako mnozí jiní autoři, z venkova pochází, je to pro něho důvěrně známé prostředí. Městu příliš nerozumí, a když o něm začal psát, prováděl jakýsi terénní výzkum, snažil se poznávat konkrétní místa a jejich atmosféru (například v jižním Pekingu). Současně upozorňuje na tradičně těsné vazby mezi venkovem a městy, do nichž přicházeli lidé z venkova kvůli obchodu či kariéře u dvora.

Tematicky jsou povídky rovněž velmi různorodé. Ve Vzpomínání na pana Wu Jou vyšetřují policisté okolnosti jeho smrti, avšak mnohé důležité indicie zcela přehlížejí a skutečný průběh událostí se čtenář musí pokusit rekonstruovat sám z vypravěčových vzpomínek. Zbloudilá loď je uvedena pasáží připomínající odbornou historickou práci a její součástí je i mapka. Její protagonista, plukovník Siao, se v doprovodu pobočníka vydává do rodné vesnice na otcův pohřeb. Události, k nimž ve vesnici dojde, se propojí s velkými dějinnými událostmi (Čankajškův Severní pochod), a plukovník v důsledku toho beze stopy zmizí. Nejzajímavější povídkou je Setkání, které se odehrává na konci 19. století na hranici mezi Čínskou říší (jíž vládla mandžuská dynastie Čching/Qing) a Tibetem. Plukovník Younghusband vedl britský expediční sbor, který měl zajistit podmínky pro uzavření obchodních dohod s Tibetem. Při čekání na povolení zaútočit se setkává se skotským misionářem Johnem Newmanem, tibetským opatem a čínským úředníkem Che Wen-čchinem. Ke Fej detailně líčí jejich povahy, záměry a činy, zabývá se jejich vzájemnými vztahy a s určitým fatalismem rozehrává partii plnou příčin a důsledků, jež nezadržitelně vedou k několika tragickým událostem. Všichni zmínění protagonisté jsou osobnosti schopné samostatně rozhodovat a jednat, leč síla okolností jim nedává na vybranou.

Ke Fej je vynikající vypravěč a jeho povídky překračují rámec soudobé čínské prózy. Jsou v nejlepším slova smyslu univerzální a to, že se odehrávají v čínském prostředí, je pro jejich celkové vyznění druhořadé. Je zřejmé, že ve své tvorbě čerpá inspiraci ze světových literatur, ať už anglosaské, či jihoamerické. V ideálním případě by čtenář knihu přečetl jedním dechem. Zásadním problémem však je kvalita českého překladu, jehož autorem je doktorand FF UK, který zřejmě ještě nemá s překládáním mnoho zkušeností a stylistika mu, soudě i dle doslovu, také dělá potíže. Mnohé nedostatky, které plynou spíše ze stylistické neobratnosti než z nepochopení originálu, však měla opravit redakce, která bohužel nebyla v tomto případě dostatečně pečlivá. Recenze není kritika překladu, přesto však musíme uvést alespoň nejkřiklavější příklady pochybení a stylistických neobratností (vybíráme z asi padesáti možných). Překlad se bohužel místy těžko čte, četnost jazykových neobratností chvílemi ruší plynulost textu, což reflektuje i hodnocení v této recenzi.

Na str. 23 se dozvídáme, že mnich měl „dlouhou, záplatovanou róbu“ (mniši nosí hábit a róby nosívají dámy), na str. 66 je školácká chyba „pod nohami se mi…“ (místo „nohama“), o stranu dále se vyskytuje „ta stejná žena“ (místo „tatáž“) a tento výraz nacházíme opakovaně. Na str. 85 čteme: „Toho rána bylo chladno, ten člověk zvaný Čang kráčel...“ (lépe: „Ráno bylo chladné a člověk zvaný Čang kráčel“). O stranu dále: „z říční hladiny sálal sotva patrný chlad“ (sálá zpravidla horko) a vyskytl se tam i hnědý pes, který „všude kolem pobíhal“ (asi „pobíhal kolem dokola“). Na str. 87: „sklíčený zrak jako by na něco čekal“ („sklíčený pohled“) a na str. 88 se stařec táže: „Ty jsi někde odsud?“. Na str. 123 stojí: „Kdyby to šlo po mém“ (místo „Kdyby bylo po mém“). Na str. 129 jsou hned dvě chyby v transkripci: „z provincií Sečuán a Čching-haj“ (má být „S’-čchuan a Čching-chaj“). Na str. 172 „tváře přikrýval pochmurný výraz“ (lépe: „tváře halil“, případně „zachmuřil se“). Nechybí ani slovakismus „časně nad ránem“ (str. 197, česky „časně zrána“). Str. 205 přináší opět dva příklady: „podobalo se plachtě…, kterou zde někdo rozložil vyschnout“ místo „aby vyschla“ (že by interference z angličtiny?) a „pohled na ni byl rozřezaný… pilíři mostu“. Na str. 217 se nachází věta „snad se tam budou dát zasadit“ („snad tam půjdou zasadit“). V popisu obrazu na str. 219 zaměnil překladatel tuš za „inkoust“. Problém je i se slovesnými tvary a překlepy, např. na str. 220: „přemítal, jak bude táhnou figurkou“ („jak potáhne“) a běžnými reáliemi: obilí se „nevysazuje“, ale vysévá, seje (str. 221). Na str. 226 se vyskytují „trsy rákosů“ (lépe „rákosu“). Vše vyvrcholí na str. 229 „temně zeleným pozadím hor“ (lépe „temně zelenými horami v dáli“)!

Dokáže-li se však zkušený čtenář předem obrnit, případně vyzbrojen trpělivostí a tužkou vyrazit do boje s ne vždy srozumitelným textem a ponoří-li se do Ke Fejova snového světa, čeká ho nevšední čtenářský zážitek.

 

© Magdalena Rytinová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   82%čtenáři

zhlédnuto 1870x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce