Téměř nikdo si neuvědomil, že letos uplynulo rovné půltisíciletí od vydání první mapy Čech, takzvané mapy Klaudyánovy. Dochovaný exemplář, uchovávaný ve Státním oblastním archivu Litoměřice, se skládá ze tří obrazově samostatných částí, přičemž samotná mapa se vyskytuje až ve spodní třetině. Nad ní se skví panovník Ludvík Jagellonský, znaky jagellonského soustátí, mravní ponaučení, alegorie spravedlnosti i erby vybraných šlechticů a královských měst. Mapa sama je kolorovaná a vyznačuje se ne vždy přesným zakreslením měst, řek a pohoří, ale také cest doplněných tečkovými značkami, které označují vzdálenosti měřené nejspíš v mílích, jejichž převod na kilometry je však nejistý – mohl by se pohybovat v rozmezí 7.5 až 9 km. Oproti dnešním mapám se zásadně liší převráceným situováním – místo k severu se obrací na jih.

O důvodech vzniku tohoto vpravdě výtvarného díla se můžeme jen dohadovat – vytištěno bylo v Norimberku těsně předtím, než tam byl přijat zákaz vydávat české tisky; sám Klaudyán, lékař, lékárník, teolog a posléze rovněž tiskař, byl označován za kulhavého kacíře, neboť byl stoupencem Jednoty bratrské. Barevné faksimile v původní velikosti vyšlo již v roce 1950, předloni vznikl sborník věnovaný přímo Klaudyánovi. Podrobný popis i vysvětlení okolností s mapou spojených nejnověji obsahuje rozsáhlá kniha Staré cesty v krajině středních Čech.

Trojice autorů Pavel Bolina, Tomáš Klimek a Václav Cílek (prostřední z nich se zabýval orientací na středověkých cestách v závěrečné kapitole své disertace, kterou vydal i knižně pod názvem Krajiny českého středověku – bádal však hlavně nad tím, jak středověký člověk mohl vnímat pro něho cizí a nebezpečné, obtížně prostupné lesní porosty, vodní toky hrozící utopením i leckdy hrozivé hory) si předsevzala, že podrobně prozkoumá vše, co se starými cestami souvisí. A počíná si velice svědomitě, neboť nešetří ani mezinárodními přesahy, ani případovými studiemi, které se třeba zabývají přípražskými brody, po zvýšení hladiny Vltavy samozřejmě zaniklými, nebo sídly vzkvétajícími v blízkosti frekventovaných cest.

V úvodu se autoři věnují stavu výzkumu zvoleného tématu, ať již se jedná o české prostředí, nebo zahraničí. Metodologicky inspirativní je třeba obhlídka podnes zachované antické cesty Via Appia, zbudované v časech starověkého Říma před zhruba dvěma tisíciletími, jež bez větších zásahů a jen s občasnými opravami slouží podnes. Autoři zkoumají všechny dostupné prameny, počínaje samotnými pozůstatky dávných cest přes zmínky ve starých kronikách až k mapovým prezentacím. Důležitá jsou archeologická zjištění, ale stejně tak obhlídka geologických podmínek. Nechybí ani zamyšlení nad pomístními názvy, nad právním statutem cest ve středověku, nad vybíráním mýta. A vyvracejí leckteré omyly dřívějších odborníků, kteří ten či onen aspekt podcenili. Psané slovo je názorně doplňováno množstvím kvalitních reprodukcí – obrázky poskytují představu o nynějším stavu dávných, často zcela zapomenutých tras, přibližují dobová zpodobnění včetně mapových. Dozvíme se, že cesty procházely dlouhodobým vývojem, než byly sjízdné i pro čtyřkolové vozy. Dokonce se můžeme na vlastní oči přesvědčit, že existovaly i cesty speciálně určené pro trakaře. Avšak nejpřitažlivější jsou trojrozměrné počítačové modelace jakoby letecky snímané krajiny.

Po kapitolách, které lze vnímat jako víceméně teoretizující, neboť načrtávají nesnáze povstávající s rekonstrukcí středověkých (či ještě starších) cest, následují výpravy do terénu středních Čech. Tak se můžeme blíže obeznámit s brody a přívozy, s mosty, ale také s hradišti a hrady majícími obranný či ochranný účel. Kde bylo možné přecházet? Seznámíme se s lokalitami, kde se dala překročit Vltava (v Bubnech, Holešovičkách, Sedleci, Roztokách, Libčicích, Dolanech), s hradišti Vinoř a Závist, s hrady Houska či Michalovice. Několik případových studií se týká výstavby měst, jimiž cesty procházely. A také si připomeneme, že nejstarší most v Česku se klene nad píseckou Otavou, avšak ještě starší byl pražský románský most Juditin, který se ovšem nedochoval, záhy nahrazen Karlovým.

A zvídavý čtenář by mohl navíc ozkoušet výpravu po starých cestách, podrobně jsou popsány tři trasy: může putovat od Řípu kolem Prahy až k Berounce; přechodem Hřebenů směřovat do jižních Čech; nebo se Bezdězskem vypravit na sever. To všechno jsou směry, kterými by se autoři mohli zabývat v příštích pokračováních této záslužné práce, neboť cesty se putujícími nehemžily jen po středních Čechách s centrem v Praze, ale od pradávných dob putovaly (nejen) obchodnické karavany od jihu na sever a obráceně.

Staré cesty v krajině středních Čech lze považovat za průkopnický počin, shrnující dosud nezveřejněné či jen obtížně dostupné informace. Zejména pak tato publikace přináší cenné shrnutí dosavadních poznatků, jak napovídá více než osmnáct set citačních odkazů. Autoři dozajista prozkoumali vše, co prozkoumat mohli – a svá zjištění předložili ve čtivé podobě, aniž by rezignovali na odbornost a přesnost, aniž by si vypomáhali mýtotvornými výplněmi. Však také připojují stručný slovníček odborných výrazů, aby se nemusely ustavičně vysvětlovat ve vlastním textu. Tušili jste například, že existovaly i tzv. haťové mosty, dlouhé i několik kilometrů? Nebo máte ponětí, co označují termíny ostrožna, ungelt nebo úvoz?

Každopádně mi nezbývá, než abych tuto bezmála sedmisetstránkovou knihu doporučil nejen ke studiu historikům všeho možného zaměření a zájemcům o historii obecně, ale především k prostému prolistování, kdy i laik může načerpat zajímavosti z dějin v podstatě zasutých a zapomenutých, z dávné každodennosti, kdy putování pěší, koňmo i na voze bylo mimořádně náročným počinkem, mnohdy i nebezpečným. Lidi na cestách mohly sužovat přírodní podmínky i vlastní slabost, mohli je přepadnout lupiči, ale stihnout je mohla i nehoda zcela nečekaná. Jedna ze starých kronik uvádí, že kterýs rytíř projížděl dne 17. prosince léta Páně 1250 po Juditině mostě, až se ocitl v blízkosti mostní věže, z jejíž špice uvolnili náhle vzlétnuvší havrani velký kámen, který spadl rovnou na rytířovu hlavu. Nebožák na místě duši vypustil…