Raková, Svatava: Historikové versus minulost

Raková, Svatava
Historikové versus minulost

recenze historie

Přední česká historička, zaměřená především na rané dějiny Spojených států amerických, upozorňuje, jak proměnlivý je lidský pohled na konkrétní dějinné události, což se netýká jen historie či humanitních věd. Zároveň není absolutní relativistka a rozhodně netvrdí, že si každý může hlásat svá „alternativní fakta“.

O nestálosti poznávání
Svatava Raková
: Historikové versus minulost: Interpretace, inscenace, imaginace. Historický ústav AV ČR, Praha, 2018, 340 s.

Jak pružně historikové reagují na společenskou objednávku a měnící se politický kontext? Jak rychle mu přizpůsobují své interpretace? To jsou hlavní otázky, na něž se zaměřuje historička Svatava Raková (nar. 1947) v knize Historikové versus minulost: Interpretace, inscenace, imaginace.

Autorka je bývalá ředitelka Historického ústavu Akademie věd České republiky, neváhá se také podílet se na popularizační činnosti oboru, viz její přednášky pro Český rozhlas Leonardo o iracionálních počátcích novověké vědy. Podílela se na vzniku asi osmnácti publikací, z jejích nejnovějších děl zmiňme monografie Víra, rasa a etnicita v koloniální Americe (Lidové noviny, 2005) a Město na hoře: Sen a svět Johna Winthropa (1630–1640) (Historický ústav, 2017). Již z těchto dvou titulů je zřejmé, že badatelka se zabývá především anglickou kolonizací v Severní Americe a raným obdobím dějin USA.

Přeznačování a vyvolávání z minulosti
V nové knize, což je výbor z autorčiných statí a recenzí, hlavně z Českého časopisu historického, se spojují oba naznačené tematické okruhy. Větší část knihy se věnuje „posunům a obratům ve výkladu a hodnocení klíčových témat koloniálních a raných národních dějin USA v poválečném období. Jednotlivé studie dokládají, jak akademická produkce odrážela transformaci americké společnosti z politicky pluralitního na multikulturní model.“ V tomto duchu autorka líčí reinterpretace objevení Ameriky roku 1492, přeznačené v novém kontextu na „encounter“ čili setkání kultur, dále posouvající se pohledy na puritány, pravici a levici nebo na černošské otroky.

Noví vykladači například u střetu amerických domorodců s Evropany – v protikladu k Tzvetanu Todorovovi a jeho vlivné knize Dobytí Ameriky: Problém druhého (Mladá fronta, 1996) – zdůrazňovali celkem racionální jednání domácích směřující v daných neradostných podmínkách k sebezáchově a využívající očekávání protivníka k zajištění vlastních zájmů, podobně nové koncepce usilovaly o rehabilitaci afroamerických otroků. Místo obrazu takřka nesvéprávných a totálně odosobněných bytostí mladší badatelé psali o existenci sebevědomých otroků, „polosvobodných“, o „otrocké buržoazii“ a o otrokářském Jihu jako hybridní společnosti mísící prvky kapitalismu, paternalismu a tradicionalismu.

Autorka dále poutavě ukazuje, jak aktuální politická situace vybraná témata vyvolává z minulosti a vytrhává je ze zapomnění. Tak aféra amerického prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinskou, kvůli níž mu hrozil impeachment, přitáhla pozornost k analogickým jevům z minulosti, jako byly sexuální styky Thomase Jeffersona s jeho černou otrokyní Sally nebo medializace afér rodinného a intimního života posledního francouzského krále Ludvíka Filipa (1773–1850). Na druhém z příkladů se historikové snažili dokázat, že „Monicagate“ byl jen další z mnoha dějinných případů „zneužití intimního života ke zmanipulování veřejnosti mocenskými zájmy“.

Občas ovšem Raková opouští teoreticko-interpretační metarovinu a sama vypráví „skutečné“ dějiny, například když líčí životní a profesní dráhu pozapomenutého historika Jesseho Lemische nebo raný vývoj vztahů mezi severoamerickými indiány a Angličany, kde zpočátku nechyběly ani mezirasové vztahy a manželství (viz slavná Pocahontas), ale postupem času se už Britové zaměřovali takřka výhradně na zisk půdy. Negativní roli v tom zřejmě sehrály i zkušenosti ze Starého světa: modelem pro násilnou kolonizaci Ameriky prý kupodivu bylo – znovudobývání Irska v letech 1556–1576.

Interpretační zručnost
Historička analyzuje, srovnává a posuzuje především odborné vědecké publikace, ale nebojí se do výkladu zahrnout též prameny jiného druhu. Pro posouzení (nízké) váhy a věhlasu výše zmíněného Lemische diskutuje jeho ne/zařazení do Wikipedie a v obsáhlé recenzi Dějiny jako divadlo: Přízraky a inscenace v americké reflexi zkoumá i populární filmy Hledá se Nemo, Jurský park a Spiderman, jejichž hrdinové slouží jako ukázky antipodů či doplňků tradičních hrdinů amerického kulturního kánonu. Další texty se týkají silného propojení mystiky, magie a vědy na počátku novověku a „magických počátků“ Londýnské královské společnosti, což je téma, které u nás na populárnější úrovni rozvíjel zvláště filozof Zdeněk Neubauer.

Raková jednotlivým historikům či literátům nezazlívá, že podléhají dobovým myšlenkovým proudům či sociální poptávce; nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. Spíše se citlivě snaží o rozkrytí motivů, které je k daným postojům mohly přivést. Například u Marka Twaina si všímá, že jeho popis amerického Jihu před občanskou válkou byl dosti negativní, ovšem do onoho temného obrazu nebyl zahrnut svět starých plantážnických sídel s jejich kulturou a hodnotami. Byla příčinou nostalgie rodáka, nebo „kalkul literárního podnikatele“, ohlížejícího se na strukturu svých čtenářů, ptá se autorka v této souvislosti.

O střídání jednotlivých historických paradigmat píše autorka s odstupem, jen občas s mírným pobavením podotýká, že pro hájení daného stanoviska musel ten který vědec prokázat nemalou „interpretační obratnost“, případně stroze a přísně zhodnotí, že daná teorie či metoda byla prostě „slepou uličkou“ (což je podle Rakové případ „alternativní historie“). Oceňuje, že kupříkladu zmíněné výročí Kolumbovy plavby a kulturního setkání poskytlo též příležitost k analogickému „encounteru“ v akademickém světě, tedy k interdisciplinární výměně koncepcí, metodologií a názorů. Pluralita jednotlivých přístupů a otevřenost novým postupům je jí zřejmě milejší než teoretická zapouzdřenost a zacyklenost, pro kteréžto jevy si vypůjčuje termín z biologie a nazývá je – v tomto kontextu značně pejorativně – „partenogenezí“.

Hledání společné faktografické základny
Svatava Raková chce především upozornit na to, jak nestálé a proměnlivé je lidské poznávání světa, což se ovšem netýká jen historie či humanitních věd: v jednom svém výše zmiňovaném rozhlasovém pořadu připomněla, jak vědci jednu chvíli doporučují určitý druh stravy, a zanedlouho na základě téhož vysoce vědeckého laboratorní bádání radí konzumovat potraviny zcela odlišné. (Problém ovšem možná leží i v některých zjednodušujících novinových článcích a jejich křiklavých titulcích, které odborná zjištění a opatrná prohlášení specialistů tlumočí.) Zároveň ale autorka není absolutní relativistka.

Po publikaci Jak říkat pravdu o dějinách: Historie, věda, historie jako věda a Spojené státy americké autorek Joyce Applebyové, Lynn Huntové a Margaret Jacobové (Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002) jde tak o druhou v češtině dostupnou kvalitní knihu přibližující dějiny Spojených států v multiperspektivě různých teoretických pohledů; mezi oběma pracemi navíc najdeme jisté tematické překryvy. Zmíněnou publikaci mimochodem česká badatelka recenzovala pro časopis Dějiny a současnost a vytknula jí, že autorky ignorují katolické intelektuály hned několika staletí. Což naštěstí není případ práce Historikové versus minulost, v níž jsou pečlivě a relativně spravedlivě sledovány protestantské i katolické „zásluhy“ o vědecký pokrok.

Raková ve svém hodnocení americké knihy pozastavovala nad tím, že vyústila v obhajobu pojmů jako „pravda“ a „objektivita“, což diagnostikovala jako výraz rozpaků levicových intelektuálů nad rozpadem dosavadních poznávacích schémat na počátku devadesátých let. V současné době záplavy „alternativních faktů“ už jsme ovšem ke zmíněným pojmům a hledání společné faktografické základny, na níž by se mohlo více občanů navzájem shodnout, vstřícnější a otevřenější. Ostatně právě četba její knihy vyžaduje solidní, bezpečné a rozhodně nikoli malé znalosti americké historie.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.