Kapuściński, Ryszard: Impérium

Kapuściński, Ryszard
Impérium

recenze beletrie zahraniční

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Zápisky ze země krutosti i víry
Ryszard Kapuściński
: Impérium. Přel. Dušan Provazník, Absynt, Žilina, 2018, 328 s.

Zatím posledním svazkem v záslužné edici Prokletí reportéři česko-slovensko-polského nakladatelství Absynt je druhé, podle tiráže „opravené“ vydání reportáží ze Sovětského svazu od jednoho z „otců zakladatelů“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007), shrnutých do jedné knihy s výmluvným názvem Impérium.

Několik kritických poznámek si úvodem zaslouží redakční práce. Ne proto, že by byla zoufale špatná, ale proto, že je špatná zbytečně. Především je zřetelné, že přinejmenším jedna z textových vrstev přítomného překladu vznikla tak, že někdo naskenoval text původního vydání, prohnal ho OCR programem a chyby, které při digitalizaci vznikly, se pokusil odstranit ručně; poslední fáze se mu však bohužel úplně nepodařila, a tak čteme úplně zbytečné literní chyby. Další věcí je, že v textu zůstala řada prapodivně přepsaných či přeložených pojmů či vlastních jmen, drobných šlápnutí vedle, která sice nejsou na úkor srozumitelnosti, ale vyvolají lehký údiv – dva příklady za všechny: ruský hraniční přechod s Čínou se nejmenuje Zabajkalí ani Zabajkalsko, ale Zabajkalsk; ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu není autokefalická, nýbrž autokefální. Vysloveně úsměvná chyba se vloudila do autorova medailonku, umístěného na jednu z posledních stran: „Z afrického kontinentu je i kniha Šáhinšáh […], která zkoumá revoluci v Íránu“. Zamrzí to celé tím spíš, že se jedná o „opravené“ vydání; stačila by ještě jedna pečlivá a kompetentní revize a výsledek by byl špičkový.

Impérium, u nás vydané česky poprvé v roce 1995, se skládá ze tří větších oddílů, řazených chronologicky podle vzniku. V první reportáži autor, rodák z původně polského, dnes běloruského Pinsku, vzpomíná na vpád sovětských okupantů do svého rodiště na podzim roku 1939, po němž následovaly deportace, porušťování a teror; poslední reportáže jsou z let 1993–1994, kdy impérium, nyní již pod názvem Společenství nezávislých států, začínalo hledat své nové místo na světě. Mezi oběma časovými body se nacházejí reportáže z různých let a míst Sovětského svazu – Moskvy, Kavkazu, středoasijských republik, Dálného severu, nedostupných oblastí Sibiře.

Hned na počátku si lze položit otázku po předmětu autorova reportérského zájmu. Je toto impérium „sovětské“, nebo „ruské“? Z reportáží lze získat dost přesnou představu o tom, jaký je vlastně vztah mezi oběma adjektivy. Autor vysvětluje, že neruské národy tvořily téměř polovinu obyvatelstva SSSR, avšak moc byla v 95 procentech soustředěna v rukou ruské nebo plně asimilované, rusifikované elity – což je mimochodem docela zajímavý příspěvek i do nedávné české debaty o podílu Ruska a Rusů na okupaci Československa v roce 1968, protože vyvrací hloupé výroky některých našich vysokých politiků. Zároveň Kapuścińskému neuniklo, že u neruských národů je přírůstek obyvatelstva stále rychlejší, zatímco Rusové jsou početně na pomalém ústupu, a díky tomu dochází k jakési opětovné „asiatifikaci“ původně poevropštěné asijské části Ruska. Z toho plynoucí nacionalismus (jdoucí ruku v ruce s náboženským fundamentalismem) identifikoval autor zcela správně již v 90. letech jako problém, kterému bude muset stále intenzivněji čelit (a dnes čelí) i samostatná Ruská federace.

Reportáž je stylistický útvar stojící na pomezí zpravodajství a umělecké literatury; je to osobní, subjektivní ego-dokument, který současně objektivně informuje o skutečnosti. Kapuścińského cyklus reportáží není cestopis, nemá jednotící syžetovou linku, jedná se spíše o „scénosled“ autorových pozorování a rozhovorů proložených faktografickými pasážemi a citacemi z krásné i odborné literatury. Zde je zřetelné Kapuścińského původní povolání historika. Většinou se snaží obracet do minulosti, aby co nejkomplexněji popsal některé fenomény spojené se Sovětským svazem, nad nimiž se dodnes tají dech: v první řadě jsou to nepřekvapivě hrůzy spojené se stalinským obdobím, ale také etnické konflikty na Kavkaze, ekologická katastrofa způsobená extenzivním monokulturním zemědělstvím ve Střední Asii, proměny tradičních společností pod vlivem překotné industrializace a sovětizace tamtéž, otřesné podmínky ve městech uhelných pánví Dálného severu, současnost lágrů na Kolymě a další a další. Přitom mu nejde o nějaké hledání senzací nebo o povrchní rozněžňování se nad tragickými událostmi, které minulé století přineslo (byť čtenář po přečtení některých pasáží, třeba těch věnovaných Stalinovu řízenému hladomoru na Ukrajině, aspoň na chvíli zanevře na celé lidstvo), ale pokouší se najít vysvětlení, proč se dějiny odehrály tak, jak se odehrály.

Úvahy jsou to většinou objevné. Kapuściński se snaží dobrat příčin příslovečné pasivity a fatalismu obyčejných Rusů, kteří se nevzbouří, ani když jim před očima bourají moskevský chrám Krista Spasitele („Píše se rok 1931. Představme si, že Mussolini, který v té době vládne v Itálii, dá v Římě zbořit baziliku svatého Petra. Představme si, že Paul Doumer, v té době francouzský prezident, dá v Paříži zbořit katedrálu Notre Dame“ – s. 104), a dochází ke konfliktu mezi imperiální, to jest nutně globální perspektivou mocenské elity a obzorem běžného ruského člověka, který má dost práce s tím, aby zahnal hlad. Pátrá po kořenech zla, které stvořilo hrůzy stalinismu, a objevuje fenomén „zbytečné krutosti“, jak ji ztělesňuje postava lokálního tyrana Fomy Opiskina z Dostojevského povídky Ves Stěpančikovo. Klade si otázku, kde vzal stalinský represivní aparát tolik slouhů připravených toto zlo okamžitě proměnit ve skutečnost, a nachází miliony poválečných bezprizorných dětí, kterých se ochotně ujala NKVD, aby jim poskytla odpovídající školení. V kapitole věnované arménsko-ázerbájdžánskému konfliktu se pak snaží neomezovat se jen na hledisko etnické, ale bere v úvahu faktor náboženský, když tento spor popisuje jako střet nejstarší institucionálně křesťanské země, tj. Arménie, s Ázerbájdžánem hledícím ke svým příbuzným, sunnitským Turkům (mimochodem, pro kolik českých čtenářů nebude novinkou, že jazyk užívaný v Ázerbájdžánu je velmi blízce podobný turečtině a že Ázerové měli ještě relativně nedávno, hluboko do 20. století, v kolonce „národnost“ v pase napsáno „Turek“?).

Už tato Kapuścińského pozorování by stačila na to, aby stálo za to Impérium si přečíst. Kniha však má ještě jeden rozměr, který je neméně pozoruhodný – tam, kde se její autor obrací do budoucnosti. Z perspektivy dnešního dne stojí totiž za povšimnutí, jak se jeho prognózy, učiněné po rozpadu Impéria na začátku 90. let, pomalu vyplňují, a je to povšimnutí dost znepokojivé. V jedné za závěrečných reportáží se Kapuściński zamýšlí nad tím, jakou cestou se nové Společenství nezávislých států vydá, a konstatuje, že po prvotním závanu prodemokratické orientace „vrcholu nabyly síly, jejichž heslem je konsolidace moci (zejména centrální moci) a silný, velký stát. To ovzduší je příznivé pro autoritářské metody vládnutí, pro všechny formy diktatury“. Stejně tak dal nedávno historický vývoj reportérovi za pravdu v případě Ukrajiny, když předvídal, že Rusko se svého vlivu na Ukrajinu nikdy nevzdá a nepřipustí její prozápadní směřování. Jednomu se až nechce domýšlet výrok jistého Arména z Náhorního Karabachu, podle kterého „[m]ezi Evropou a světem islámu existují dvě linie konfrontace […]. Jedna probíhá podél Středozemního moře, druhá po vrcholcích Kavkazu. Když uvážíme, že v Evropě žije stále víc Turků a Alžířanů, mohou se naše děti dožít chvíle, kdy bude Stěpanakert jedním z mála křesťanských měst na světě.“ (s. 244)

Ne, autor recenze tu nechce stáčet řeč k současné žhavé diskusi o migraci. Chce však demonstrovat, že Kapuścińského reportáže nejsou pouhá historie, nejsou to texty zachycující něco, co bylo. Je to kniha živá a promlouvající do naší současnosti, protože problémy, které popisuje a analyzuje, nezmizely zároveň se zánikem Sovětského svazu. Doporučená četba.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1581x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce