Ostrowski, Filip

Ostrowski, Filip

rozhovor beletrie zahraniční

Nakladatelství Absynt, sídlící v Žilině, si díky atraktivním tématům a grafické úpravě vydávaných reportážních titulů rychle získává popularitu i v českých zemích. V rozhovoru s jeho polským spoluzakladatelem byla řeč samozřejmě o polské reportážní škole, ale hlavně o zákulisí nakladatelství a o jeho plánech do budoucnosti.

Rozhovor s Filipem Ostrowským o krátkém, leč zajímavém příběhu nakladatelství Absynt

iLiteratura: Setkali jsme se v Krakově, hovoříme polsky, název vašeho nakladatelství odpovídá polskému pravopisu – a přece sídlíte v Žilině a vydáváte knihy v češtině a slovenštině. Jak k tomu došlo?
Filip Ostrowski: Z Krakova do Žiliny je to necelých 150 kilometrů a ani do Českého Těšína to není daleko. Dřív jsem pracoval ve velké mezinárodní firmě, která nabízela svoje produkty mimo jiné v Česku a na Slovensku, byl jsem odpovědný za marketing. V této firmě jsem se seznámil s Jurajem Koudelou, který je Slovák, jeho máma je Polka – a já jsem si zase vzal Slovenku. Často jsme spolu jezdili na služební cesty, mluvili o různých věcech a připadalo nám, že kulturní fenomén reportážní literatury na Slovensku chybí. To bylo v roce 2014.

iLiteratura: Hlavní motivací k založení nakladatelství Absynt tedy bylo vydávat přímo reportážní literaturu?
Filip Ostrowski: Ano. I já, i Juraj jsme potřebovali nějakou změnu. Jednou mi zavolal, že je v Artforu – nebo v jiném knihkupectví, nechtěl bych to splést – a ať mu nadiktuji několik autorů, o kterých jsme mluvili, tenkrát jsem měl asi větší přehled než on. Vyjmenoval jsem pár jmen. Chtěl se podívat, zda vůbec překládáni jsou, nebo nejsou. A to byl takový první impuls: zjistil, že knihkupci nabízejí jako reportážní literaturu knihy o Tatrách nebo cestopisy. Polské reportáže jsou přitom neuvěřitelně bohaté. Nespojují se v prvé řadě s cestováním, ale spíš s analýzou nějakého problému.

iLiteratura: Zdá se, že české publikum trochu tápe, pokud jde o „literární reportáž“. Co to vlastně je? Proč má v Polsku tak silnou tradici?
Filip Ostrowski: Tradice začala už mezi světovými válkami, skutečné polské specifikum ovšem spočívá v tom, že každá generace si vychovala generaci následovníků. Dnešní zkušení reportéři říkají, jak je inspiroval Kapuściński, jak je inspirovala Hanna Krallová, která jim škrtala celé věty, poněvadž byly příliš dlouhé, jak je ovlivnila Małgorzata SzejnertováMariusz Szczygieł či Wojciech Tochman mají dnes zase svoji školu reportáže. Pro mě síla literární reportáže spočívá v tom, že přináší fakta nebo pohled na svět, které se do každodenních, „rychlých“ médií buď nedostanou, nebo pouze povrchně, přičemž se tak děje pomocí literárních nástrojů, jako je práce s formou nebo práce s příběhem atd. Autoři, které vydáváme my, navíc svůj pohled na svět nikomu nevnucují, ale nechávají čtenáři možnost se rozhodnout sám. Je to chápání čtenáře jako partnera.

iLiteratura: Existovala tedy díra na československém trhu?
Filip Ostrowski: Český prostor přišel na řadu až později. Respektive čeština. Původně jsme se chtěli skutečně zaměřit na Slovensko, připadalo nám, že neexistuje slovenský nakladatel, který by se specializoval na tento typ literatury.

iLiteratura: Zato v České republice působí nakladatelství Dokořán s ediční řadou, která je na polskou literární reportáž zaměřená. Vydali mj. knihu Cikán je cikán Lidie Ostałowské, již jste vydali slovensky. A například nositelku Nobelovy ceny Světlanu Alexijevičovou vydává Pistorius & Olšanská…
Filip Ostrowski: Měli jsme to štěstí, že jsme se velmi rychle stali značkou, kterou mají lidé rádi a které důvěřují. Naši čtenáři se často dělí o zážitky z našich knížek. Na Slovensku se okolo Absyntu vytvořila skupina fanoušků, kteří s námi intenzivně komunikovali. Hlavně přes sociální sítě, to byl tenkrát náš hlavní komunikační kanál. Postupně se objevily také komentáře a dotazy české – například, že autor příspěvku Slovákům závidí Absynt a podobně. Bylo zřejmé, že zafungoval náš koncept – lidem se zalíbil také design, celý náš příběh, že jsme začali od nuly, že jsme odešli z korporátu a chtěli založit nakladatelství. Měli jsme tedy odezvu i z České republiky, později jsme navíc obdrželi pozvání na český festival malých nakladatelů Tabook 2016, kde jsme se definitivně rozhodli, že zkopírujeme původně slovenský formát také pro české čtenáře. Na následujícím ročníku Tabooku jsme už měli první knížky.

iLiteratura: Byl to z nakladatelského hlediska dobrý nápad? Jak se na to díváte dnes?
Filip Ostrowski: Je to sotva rok, první knihu v češtině jsme vydali v srpnu 2017. Myslím, že to byl dobrý nápad. I naše slovenské aktivity bereme s obrovskou pokorou, není to tak, že bychom očekávali, že nás lidé budou muset milovat nebo něco podobného. Já si uvědomuji, že je to běh na dlouhou trať a v České republice to není jiné. Potřebujeme čas, potřebujeme dobře pracovat a učit se. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, ale skutečný výsledek se dozvíme až za pár let. Dokonce mi zdá, že ani na Slovensku ještě nejsme nad vodou. Zatím je příliš brzy, nyní se musíme držet toho, co děláme, a dělat to dobře.

iLiteratura: Podle čeho se rozhodujete, zda knihu necháte přeložit do češtiny, nebo slovenštiny? Tochmanovu bosenskou reportáž Jako bys jedla kámen jste vydali slovensky (2015) i česky (2017).
Filip Ostrowski: Hraje tam roli jak určitá kalkulace, tak spontánní rozhodnutí. Tuto knihu jsme původně česky vydávat nechtěli, ozvala se nám ale překladatelka Lenka Daňhelová s tím, že má překlad v šuplíku. A protože tuhle knihu máme velmi rádi – slovenským čtenářům ukázala, jaký typ literatury chceme vydávat –, rozhodli jsme se vydat i českou verzi. Existují samozřejmě pravidla, která nás nějak orientují, ale nedá se říci, že jsou neměnná, jednou provždy daná. Vždy máme prostor pro spontánní rozhodnutí.

iLiteratura: Podle čeho volíte konkrétní tituly?
Filip Ostrowski: Podle toho, zda se nám kniha líbí. Zda je dobré téma a zda je téma dobře zpracované. Orientujeme se také podle lokality. Vždy se nám například líbila Miedzianka od Filipa Springera. Tím, že se týká polsko-německého vztahu – Němců žijících v Polsku. Zároveň by se stejný problém dal přenést na českou zkušenost. Na slovenskou ne tak docela, historicky i kulturně je jiná, proto jsme ji nechtěli vydat slovensky. Rozhodli jsme se pro ni, až když jsme připravovali ediční plán zohledňující i Českou republiku.

iLiteratura: Nakladatelé často hovoří o zlomových bodech či mýtech, která za dílčími rozhodnutími stojí. Má i Absynt něco podobného?
Filip Ostrowski: Takových momentů máme mnoho. Na vydání první knížky, Oči zasypané pieskom od Pawła Smoleńského, jsme se připravovali celý rok a prožili jsme chvíle, které nás dokázaly povzbudit nebo až dojmout. Na druhé straně jsme měli také chvíle, kdy jsme se chytali za hlavu, teď vidím obrovskou sílu v tom, že jsme Absynt zakládali dva. Když má jeden slabou chvilku, druhý ho dokáže povzbudit a naopak. Jeden z důležitých okamžiků tedy byl, když jsme se rozhodovali o vydání první knihy, proč ano, proč ne; rád vzpomínám na dobu, kdy jsme se dozvěděli, že Světlana Alexijevičová obdržela Nobelovu cenu, sledoval jsem to, a když jsem zaslechl její jméno, byl to skutečně báječný pocit.

iLiteratura: Na které knihy vzpomínáte obzvláště rádi?
Filip Ostrowski: Určitě na první knihu Světlany Alexijevičové, Vojna nemá ženskú tvár. Ta už na Slovensku vyšla v roce 1990 v nakladatelství Pravda, ale ve zkrácené podobě. My jsme se rozhodli, že knihu obnovíme, ale v kompletním znění, včetně pasáží, které vyhodila cenzura. Světlany Alexijevičové jsme se zpočátku trochu báli. Každá investice do knihy je riziko, ale u Alexijevičové se tenkrát nedalo očekávat, že by to byl bestseller.

iLiteratura: Navíc nešetříte ani na technické stránce knihy. Perfektní design i papír…
Filip Ostrowski: Ano, to byl další z významných momentů. Hledali jsme někoho, kdo by nám pomohl s grafikou. Někdo nám doporučil, ať oslovíme Pavlínu Morháčovou, mladou grafičku, která pracuje pro Slovenskou národní galerii. Setkali jsme se s ní, během půlhodiny jsme jí představili, co se chystáme udělat, a Pavla řekla: „Jdu do toho.“

iLiteratura: Když jsme u knižní grafiky, jako sběratel knih příliš nerozumím tomu, proč jste vydali knihu Noční pútnici Wojciecha Jagielského v jiném formátu i vazbě než ostatní knihy edice…
Filip Ostrowski: Důvod je velmi jednoduchý. Chtěli jsme sice vydávat hlavně brožované knihy, i když bychom si někdy rádi vyzkoušeli i pevnou vazbu. To, co nás ale přinutilo, byl grant, který jsme obdrželi a který požadoval jednotný formát a vazbu u všech podpořených knih. Jako začátečníci jsme si nemohli dovolit požadavek odmítnout a museli jsme na něj přistoupit.

iLiteratura: Podíváme-li se na vaše první knihy, působilo to, jako byste se specializovali na středoevropskou literaturu.
Filip Ostrowski: To souvisí s tím, že se v Polsku vydává obrovské množství reportážní literatury a my jsme měli mezi Poláky a českými a slovenskými překladateli mnoho kamarádů. Skutečně jsme tedy začali polskými autory, ale nebylo to principiální rozhodnutí. Ve skutečnosti vydáváme autory z celého světa.

iLiteratura: Co chystáte do budoucna?
Filip Ostrowski: Český Absynt bude pokračovat s reportážní řadou, chceme vydávat knihy, které se nám líbí, zároveň k tomu chceme přistupovat racionálně a zkoumat, zda lidé neztrácejí o naše knížky zájem. Právě jsme vydali reedici Impéria Ryszarda Kapuścińského o rozpadu Sovětského svazu, další knihu hvězdy polské reportáže Wojciecha Jagielského Modlitba za déšť, a samozřejmě také novou knihu Åsne Seierstadové o Andersi Breivikovi jménem Jeden z nás, shodou okolností jsme tuto knihu vydali i slovensky. Je to výjimečná autorka, která dosud neměla nakladatele na Slovensku ani v České republice a chceme ji vydat.

 

© Michael Alexa

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 888x

Inzerce
Inzerce