Sládek, Martin: Hladová smečka

Sládek, Martin
Hladová smečka

recenze fantasy

Archetyp profesionála bojujícího proti monstrům je spolehlivě atraktivní a i v rukou nepříliš zkušeného autora slibuje zábavné odpočinkové čtení. Příběhy Vikinga Haralda z raného středověku jsou však příliš odvozené od slavnějších tvůrců.

Drsní vikingové a zjihlý drsňák
Martin Sládek
: Hladová smečka, Mystery Press, Praha, 2018, 288 s.

Harald nezná matku ani otce, nepatří k žádnému klanu. Pro seveřany je to wicht, člověk obcující s magickými silami, on na sebe rád pohlíží jako na profesionála, který zasahuje tam, kde jiní nemohou. Momentálně se ale vzpamatovává z nepříjemných pařížských zážitků na norské samotě. Nevyhledává potíže, ale ty si jej přesto najdou – mají podobu krásné dívky prchající před dánskými nájezdníky a toužící varovat svého jarla. A Harald se tak dostává přímo do centra vyřizování účtů mezi Dány a Nory. Vedle krvavých střetů, vypalování osad a vraždění mužů, žen i dětí jsou ale v nabídce prokletý mys, potopený drakkar plný naloupeného anglického zlata a přízraky dávných mágů. Na knihu čítající necelých tři sta stran zdánlivě pořádná dávka atrakcí…

Martin Sládek se nejprve uvedl sbírkou postapokalyptických povídek Nabídka, která se neodmítá…, aby následně přesedlal na hrdinskou fantasy ve sbírce dvou novel Hodina vlků. Právě tam nastupuje na scénu Harald, vybavený magickým amuletem ve tvaru mjöllniru. Tulák tak trochu jinou středověkou Evropou přelomu devátého a desátého století, kde je relativně běžně praktikována magie (dokonce částečně od církevní záštitou), je jednoznačným potomkem českého okouzlení zaklínačem Geraltem Andrzeje Sapkowského, romantičtěji (v charakteru i autorském stylu) pojatým mladším bráškou zaklínačky Loty Petry Neomillnerové. Archetyp profesionála bojujícího proti monstrům je ovšem silný, a i v naředěné verzi a z rukou autora, který nemá zatím zrovna vybroušený styl, slibuje zábavné odpočinkové čtení.

Hladová smečka styl evidentně má, v mnoha pasážích dokonce přímo zoufale volající po ocenění, ale je to styl pastiše oblíbených fantasy mistrů od zmíněného Sapkowského přes Davida Gemmella po černokněžnické příběhy Juraje Červenáka a Jaroslava Mosteckého (trilogie Vlčí věk) – jen je to vždy o něco slabší, případně nelogické. Od zmíněných autorů jako by byly převzaty i jednotlivé podzápletky, kterých je v knize dost a dost – sedlář organizující hrdinnou obranu s prostřihy mezi účastníky obou stran dává vzpomenout na Davida Gemmella (stejně jako magické kameny až podezřele připomínající ty z knih o Posledním Jeruzalémanovi); patetické proslovy na téma, kterak se v Norsku pije, bojuje a umírá jako nikde jinde, a proklamovaná krutost boje mezi Dány a Nory jsou jak převzaté z Mosteckého fatalistických románů a zaklínačské povídky Sapkowského (například Zrnko pravdy) a připomínají vlkodlačí lovestory.

Ve výsledku je však román mírně řečeno nekonzistentní a jeho dramaturgický oblouk notně pokroucený a nejednou lomený – například vsuvka s dávným mágem pravděpodobně z Atlantidy je v podstatě odbytá a nakonec se jeví jako zbytečná berlička, sloužící jen k likvidaci jedné z postav (jejíž přežití by knihu zkrátilo o asi tak sto stran, protože by se vše vyřešilo dříve a jednodušeji) a otevírající dveře patetické pointě v závěru. Pokud tedy někdo zmiňuje v souvislosti s Hladovou smečkou Roberta E. Howarda, je to zcela mimo. Severské povídky tohoto klasika jsou totiž důsledně semknuté, bez zbytečných odboček, navíc využívají magii zcela minimálně (a rozhodně ji nikdy nesvěřují hrdinům, to by byl v Howardově vidění světa zločin největší). Postavy do jedné opravdu odpovídají duchem prostředí – to se s nikým nepáře a stejně tak lidé, kteří v něm žijí a umírají.

To Harald je zjihlý rozervanec, který proklamuje svůj cynický pohled na svět a okoralost, ale dumá nad vším a vždy, když k tomu má příležitost. Jistě, od Howardových časů (ale vlastně i od těch Mosteckého) se doba změnila, takže hrdina musí dát najevo rozhořčení nad tím, že někdo zabil děcko úderem hlavičky o stěnu, ale současná morálka se ve Sládkově textu objevuje prostě častěji, než by bylo záhodno, takže celá ta severská drsnost zůstává nakonec spíše proklamativní; kromě několika scén s dánským králem (který je asi jako jediný skutečně howardovská postava, ale bohužel nedostane moc prostoru) a závěrečné bitky a soudu.

Snaha napodobit mistry řemesla je však patrná hlavně v jazyce. Harald s mnohými postavami promlouvá za pomoci slůvek, která by člověk čekal nikoliv od středověkého zaklínače, ale od vysokoškolsky vzdělaného měšťáka současnosti (čemuž ostatně odpovídá i jeho útlocitnost). Uprostřed norských fjordů jsou hluší „k citům i argumentům“ či se vyjadřují „sugestivně“… Kdysi byl Sapkowski otázán, zda je v pořádku, když se v jeho zaklínačských povídkách objevují odborné termíny a latinská slůvka. Odpověděl, že ano, protože o svém světě uvažuje jako o svého druhu postapokalyptickém, takže vůbec nevadí, když ve středověkých kulisách hrdinové procházejí psychoterapií a řeší mutace… Haraldův svět je však raný středověk a jazyková nekonzistence, ve které se vedle anachronismů objevují vyloženě zaklínačské obraty („Neodpověděl jsem, ale i ticho je odpovědí. ,I ticho je odpovědí,‘ pochopil“ – s. 117), zde prostě vyniká.

V Hladové smečce si na sebe Sládek upletl bič v zasazení do severského prostředí, kam jeho Harald (ač oficiálně také Seveřan) bohužel již nezapadá.

Přesto se jedná minimálně o čtivé dobrodružné čtivo s postavou, která by za jiných podmínek mohla fungovat (a také funguje) lépe – třeba v chystaném příběhu z Paříže. Zdaleka nejlepší by však bylo, kdyby čtenářský prožitek nebyl určován rozpoznáváním podobností a výpůjček z děl jiných autorů.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.