Olšovský, Miroslav: Kniha záznamů a prázdnot

Olšovský, Miroslav
Kniha záznamů a prázdnot

recenze beletrie česká

Ačkoli Olšovský „jen“ rozšířil a přepracoval dvanáct let starou sbírku, je to kniha v kontextu naší současné poezie stále výjimečná, a to zejména díky práci s básnickou řečí. Spisovatel skrze ni rozmělňuje své autorské já ve prospěch promluvy samotného jazyka. Primárně dorozumívací médium v této filozofické strategii ovšem také podléhá destrukci – jako bychom s každým záznamem byli vystaveni prázdnotě, kterou s sebou jakékoli zaznamenávání nese.

Roztrhané kusy slov
Miroslav Olšovský
: Kniha záznamů a prázdnot. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2017, 144 s.

Básnická sbírka nesoucí název Kniha záznamů a prázdnot je rozšířená a zároveň přepracovaná verze Olšovského debutové sbírky Záznamy prázdnot (2006). Autor, jenž doposud vydal dvě básnické sbírky (kromě Záznamů prázdnot ještě Průvodce krajinou v roce 2011) a jednu básnickou prózu (Líčení, 2012), se překvapivě navrací ke svému původnímu rukopisu, který rozšiřuje o dalších čtyřiačtyřicet dosud knižně nepublikovaných básní; ty tedy tvoří více než třetinu sbírky.

Olšovský svou poezii již v úvodu sbírky radikálně redukuje. Každá báseň je zde pomocí strohých výrazových prostředků osekána na holou kost. Čtenář cítí dominanci jednoho tvůrčího gesta, vyjadřujícího nemožnost cokoliv zaznamenat. Kvůli tomu se autorův jazyk neustále láme, sesouvá či tříští: „Budeš vyprávět / přeraženými / slovy / Kusy vět.“ Ona nemožnost vyprávět zrcadlí poetiku, ve které Olšovskému stále něco uniká a rozmlžuje se. Jeho snaha porozumět skutečnosti a zaznamenat ji paradoxně vede k tomu, že oproti celistvému smyslu nazírá jen její nesourodé fragmenty. Každé zaznamenání skutečnosti či samotného bytí tak jde ruku v ruce se zaznamenáním její, resp. jeho prázdnoty: „Zbydou po tobě / jen knihy, / rozemleté / s tvými kostmi, / a roztrhané / kusy slov, kterými budeš, / tam dole, / vyprávět.“ Prázdno se vyjevuje i v posedlosti zachytit onen akt psaní, jenž se stává v permanentním tvoření pro autora takřka vyčerpávajícím: „Unaven / z ustavičného / opakování / slov / a naplňování / všech různých / možností / čekám, co přijde,“ či „Ruka klade prsty na papír, / hmatá, váhá a tne (…), Pole zatížené významy / Sunutí stínu Tvary / Přeložený list je kniha.“ V takto vygradovaných, vypjatých polohách autor obrací zvýšenou pozornost k hodnotě slova samotného, které v mnoha básních znovu potěžkává, aby poznal, jak skrze slova zakoušíme svět: „A stále silněji / si uvědomuji / bezmocnost / a bezcennost / slov / vůči stále víc / bezrozměrné skutečnosti.“

Redukce básnického obrazu, jež ostatně nemá daleko k redukci uměleckého výrazu u expresionistů (zejména je to patrné ve zdůrazňování či reprezentaci jediného syntetického pocitu, například úzkosti), je pro Olšovského jakýmsi analytickým nástrojem, umožňujícím psát v pro něj jinak zhrouceném a vyprázdněném literárním prostoru. Je pozoruhodné, že někdy jeho básně evokují abstraktní geometrické tvary, které ale pod hladkým povrchem skrývají změť přeškrábaných čar a skvrn. Vždyť když čteme verše „rozsypané kameny / měnící se / v navrstvená pole /jam a jmen“ nebo „NEHYBNĚ ČERNÁ PLOCHA / NEBE“ a „surová změť chladu“, jako bychom přejížděli prstem po známém obraze od Kazimira Maleviče Černý čtverec. Olšovského tvorba snoubí dva základní umělecké náhledy. Vedle expresivně vyhlížející obraznosti, vykreslující hrůznost bytí, uplatňuje stejné umělecké postupy jako abstraktní umělci. Stejně jako oni přistupuje k abstrakci, aby se mohl soustředit na ohledávání elementárních prvků reality. Možná právě proto je mnoho básní vystavěno z omezeného a často se opakujícího slovníku.

Autorův jazyk zároveň jaksi přiznává, že dokončení procesu psaní umrtvuje viděný stav věcí. Jako by se u Olšovského vždy po tomto přenosu myšlenek na papír slova sama vyprazdňovala v tom smyslu, že jim tím byl přiřčen nějaký konečný smysl. Olšovský si uvědomuje, že jakékoliv dokončení (tedy zaznamenání) básně či díla v sobě nese stopy zanikání. Jeho poezie krouží okolo stavu setrvalé nejistoty – ukazuje, že s každou snahou o uchopení znaků (slov) se jim zároveň vzdalujeme. Básník se ocitá v permanentní nerozhodnosti, zda jazyku důvěřovat, či nikoliv. Tedy zda psát, či nepsat. Olšovského poezie je ztělesněním Gadamerových slov, že „vědomí jednotlivce není měřítkem, na němž by se dalo měřit bytí řeči“.1

Olšovský destruuje descartovské hledisko „myslím, tedy jsem“, rozkližuje jeho dojem sebeevidence jako nejvyšší jistoty poznání. To se projevuje v sérii básní, v nichž básník zadrhává, v nichž je uvězněn v nemožnosti dalšího zachycení myšlenek: „Do dřeně rozedřené / kusy slov“ nebo „Myšlenky, které / Lidé, kteří“ či „Spatřit strach z konce času / Jazyk, co zabíjí.“ Je patrné, že Olšovský svůj jazyk záměrně rozbíjí na významové fragmenty, trhá ho na slovní cáry, které vlají v prázdnu a surově tím obnažují smrtelnost našeho bytí. Tematizuje tak to, že bytí je v básnickém světě úzce provázané právě s řečí (chceme-li slovem), která se nikdy nevymaňuje z pout konečnosti: „zmizí všechny stopy / ostatně, / co se slovy, / pahýly.“

Z uvedeného je patrné, že Olšovského poezie je specifická v tom smyslu, že ve svém jádru vychází z poststrukturalistického paradigmatu, které tvrdí, že řeč ovládá nás, a ne my ji. Řečeno konkrétněji, na lidský (v tomto případě autorský) subjekt je zde nahlíženo jako na neurčujícího činitele, který je pouze vržen do jazykového univerza, přičemž své určení ovlivňuje jen částečně a iluzorně: „Jazykem / přinucen k jazyku / A odsouzen / Dýchat a / Mluvit / Pln řeči / Smrtelné.“ Olšovský proto ve své sbírce vědomě determinuje prostor vymezený řeči jako prostor ustavičné dialektiky ztráty a nálezu. Tedy obrací pozornost k samotné výpovědi, v níž autorův subjekt ustupuje do pozadí, přičemž nechává promlouvat slova samotná. Řečeno jinak: Olšovský se natolik odosobňuje a zarůstá do toku řeči, že ta nakonec promlouvá skrze něho. Každá taková promluva je ale prorostlá stopami dalších promluv. Nánosy slov překrývají další vrstvy slov: „to, / co je, / je to, / co zbylo. / co zůstalo. / stopy / a obrysy. / ruiny věcí, / co nelze / spojit.“

Slovy Jacquesa Derridy je tato poezie „vržena do nekončícího znakového bludiště, aniž by se kdy shledala se svým prvotním hybatelem“.2 Nutno ale poznamenat, že Olšovský před touto znakovou tíhou, ve které každý prvek jazyka může sdělovat svůj význam jen jako pouhý nositel stopy jiného znaku, již nepřítomného prvku, neuhýbá. S nebývalou odvahou se noří do řeči, i když ví, že z tohoto živelného toku nikdy nevystoupí. Záznam slov je v jeho poetice úzce spjat s odkrývanou prázdnotou, která zůstala po ztracených významech (tzv. označovacím prázdnu), čímž se mimo jiné navracíme k názvu této knihy.

Olšovského sbírka je evidentním důkazem toho, že moderní člověk zřejmě už nikdy neuvidí svět v jeho celistvé podobě. Ve svém jádru skýtá ale i jakýsi noetický princip, že řeč neslouží jen jako komunikační médium, ale že je výchozím prostorem lidského pobytu. Olšovského básnická řeč není odraz reality, ale samotná interpretace, je to svébytný svět sám o sobě. Příčí se descartovské vizi nezpochybnitelné jistoty Já a je pravým opakem sebevlastnění.

 

1.Hans-Georg Gadamer: Člověk a řeč. OIKOYMENH, Praha, 1999, s. 26.zpět 
2.Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci: Práce z let 1967–1972. Archa, Bratislava, 1993, s. 231–232.zpět 

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1232x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce