Guillou, Jan

Guillou, Jan

rozhovor historický román

Švédský spisovatel Jan Guillou o úspěšném cyklu historických románů Velké století, ale také o svém vztahu k Československu a o tom, proč pro něj byla fantastická zkušenost stát se politickým vězněm ve Švédsku.

Chci, aby to, co píšu, mělo nějaký smysl

Hlavním zahraničním návštěvníkem prvního ročníku veletrhu Svět knihy Plzeň byl švédský spisovatel Jan Guillou. V závěrečné debatě s Ladislavem Nagyem mimo jiné prozradil, že nápad na knižní sérii Velké století vzešel z rozhovoru s manželkou při sbírání hub. A byl to právě Guillou, kdo společně s ředitelem veletrhu Radovanem Auerem a dramaturgem Guillaumem Bassetem slavnostním přípitkem celý veletrh zakončil.

iLiteratura: Začněme otázkou, která jistě napadne mnoho čtenářů, když začnou číst vaši sérii historických románů Velké století. Co vedlo švédského spisovatele k tomu, že hlavními postavami svého projektu udělal Nory?
Jan Guillou: Důvodem je, že jsem se inspiroval svými norskými příbuznými. Můj dědeček a jeho dva bratři skutečně promovali jako inženýři v Drážďanech v roce 1901. To je fantastický začátek pro příběh, rok 1901, začátek celého století. Kromě toho je Norsko zajímavější; i když se děj později přesune do Švédska, je dobré mít na začátku Norsko, jehož národní hnutí a získání nezávislosti tvoří zajímavou součást evropské historie, zatímco Švédsko bylo Švédsko v podstatě už tisíc let.

iLiteratura: Některé z vašich knih o tajném agentu Hamiltonovi byly zfilmovány, zfilmování se dočkala i trilogie o křižáku Arnovi. Existují už nějaké plány na převedení Velkého století na filmové plátno?
Jan Guillou: Plány existují vždy. Zájem projevilo několik německých producentů. Není ovšem jisté, že nějaký film skutečně vznikne. Je to velmi drahý projekt, mělo by se jednat o dvacetidílný televizní seriál, ale rozpočet se může pohybovat v miliardách, takže těžko říci.

iLiteratura: V dosud posledním česky vydaném díle Velkého století, v Pravých amerických džínách, se objevuje Eric Letang, syn francouzského otce a matky s norskými kořeny. Patrně nebudu daleko od pravdy, když si domyslím, že předobrazem Erica Letanga jste vy sám?
Jan Guillou: V románu 1968, který v češtině brzy vyjde, jsem stvořil jakousi alternativní autobiografii. Princip je podobný jako ve filmu Srdcová sedma. Klíčovým momentem je okamžik, kdy se zavřou dveře soupravy metra. V jedné verzi hlavní postava stihne nastoupit a život se jí úplně změní. V druhé verzi nastoupit nestihne. Podobně jsem já v roce 1968 studoval práva a měl jsem se stát právníkem. Ale řetězcem různých náhod jsem se místo toho stal novinářem. Nyní jsem vytvořil Erica Letanga se stejným francouzsko-norským původem a podobnými rysy, jako mám sám. Ale jde o životopis, který se neuskutečnil. Eric Letang je můj alternativní život, který bych žil, kdybych práva dostudoval a stal se právníkem.

iLiteratura: Máte také tak velkou vášeň pro plavání jako Eric Letang?
Jan Guillou: Ano, pocházíme ze stejných poměrů.

iLiteratura: Z Velkého století naopak poměrně náhle po skončení druhé světové války zmizela do Jižní Ameriky postava Haralda, dozvíme se ještě něco o jeho dalších osudech?
Jan Guillou: SS-Obersturmbannführer Harald von Freital se vrátí v poslední knize.

iLiteratura: Všechny díly Velkého století přeložila do češtiny Helena Matocha, jak se vám s ní a s překladateli obecně spolupracuje?
Jan Guillou: Helena patří k těm překladatelům, kteří se na nic neptají. Upřímně řečeno mám raději překladatele, kteří se občas na něco zeptají. To se ovšem stává zřídka. Ale třeba od svého katalánského překladatele jsem dostal deset otázek, a to velmi dobrých. Některé věci jsou na překlad složité, jako třeba když použiji slovní hříčku postavenou na básni z 19. století, kterou Švédové znají ze školy, ale změním jedno slovo. Podobné aluze, které se v literatuře objevují stále, lze do katalánštiny převést jen těžko. Když už se mě tedy překladatel na něco zeptá, nechám všechno ostatní stranou a hned mu odpovím. Myslím, že ten, kdo se zeptá, si zaslouží respekt.

iLiteratura: To mě překvapuje, měl jsem dojem, že spisovatelé jsou neradi, pokud se jich stále někdo ptá na věci z knihy, kterou napsali i před několika lety, a někdy si už ani přesně neuvědomují, co přesně chtěli danou pasáží vyjádřit.
Jan Guillou: To se také může stát. Ale otázky, které překladatelé kladli mně, se týkaly slovních hříček a nuancí a takové věci je přirozeně velmi těžké přeložit.

iLiteratura: Když ve Švédsku vyšli Stavitelé mostů, první díl Velkého století, vyjádřil jste se v tom smyslu, že tato série je poslední projekt, který se chystáte v životě psát. Nyní se série pomalu blíží ke konci, tak si kladu otázku, zda vaše předsevzetí stále platí.
Jan Guillou: Konkrétní plány nemám. Pokud se mi podaří projekt dokončit, vezmu si na několik týdnů dovolenou. Musím se nyní soustředit na dokončení tohoto náročného projektu a pak se uvidí.

Staromódní rešerše po knihovnách
iLiteratura: Jak dlouho trvají rešerše k jedné knize? Týdny, měsíce, roky?
Jan Guillou: Na začátku, než jsem se do série pustil, jsem měl přípravné období, které trvalo dva roky. Od té doby jsem napsal jednu knihu ročně, což vypadá tak, že psaním se zabývám od ledna do června. Odjedu na venkov, nevěnuji se ničemu jinému, nedávám rozhovory, neúčastním se debat, maximálně pohřbů svých přátel. Po zbytek roku pak načítám informace k dalšímu desetiletí, momentálně tedy k 80. letům.

iLiteratura: Ještě jedna otázka k rešerším: jakou roli při nich hraje internet, který dříve spisovatelům k dispozici nebyl?
Jan Guillou: Internet je dobrý na zjišťování toho, čemu se v angličtině říká „the collaborative detail“, čímž se myslí takové malé drobnosti, které čtenáře přesvědčí, že příběh je nějakým způsobem věrohodný. Nejlepším příkladem z první knihy, který mě napadá, je situace, kdy jsem se chystal psát o představení v Semperově opeře v Drážďanech roku 1898, na které rodina von Freital pozvala Lauritze Lauritzena. Když jsem byl u této pasáže, pomyslel jsem si: jak to vypadalo v Semperově opeře v roce 1898? Tak jsem sedl k počítači a po hodině googlování jsem měl přesný popis interiérů, které se od dnešních dosti lišily, třeba opona nebyla červená, ale purpurově fialová a na stropě visel největší lustr z benátského křišťálu v celé tehdejší Evropě. Zjistil jsem i to, jaká opera se toho dne hrála, myslím, že Čarostřelec. V těchto záležitostech jsou internet a Google skutečně účinné. Ale jde-li o větší celky informací, nefungují. Opět příklad z první knihy: pokud si vyhledáte na Googlu Bergenskou dráhu, tedy trať, na jejíž stavbě Lauritz pracuje, najdete spoustu turistických brožur, jízdní řády a tak dále. Tyto věci ale pro mě neměly význam. Pokud si jako staromódní reportér zajedete po této trati do muzea věnovaného její stavbě, najdete tam vedle pokladny malou bílou vitrínu a v ní tematické knihy v norštině. Vytáhl jsem platební kartu a naráz získal souhrn veškerých znalostí o Bergenské dráze. Šlo o pět knih, mimo jiné o vzpomínky jednoho inženýra, který na stavbě pracoval; dnes je ten člověk zcela zapomenutý, ale pro mě to byl opravdový zlatý důl. Takže staromódní rešerše po knihovnách stále dominují, i když ty dokreslující detaily si člověk najde na Googlu.

iLiteratura: Řada švédských autorů, ať už etablovaných, nebo začínajících, zkouší psát detektivky. Nelákalo vás někdy zkusit napsat detektivku?
Jan Guillou: Jednu jsem napsal, Tjuvarnas marknad (Trh zlodějů). Je to svým způsobem detektivní příběh, ale zároveň pojednává o vzniku nové vyšší společenské třídy.

iLiteratura: Právě, tato kniha bývá obvykle klasifikována jako společenskokritický román, ne jako detektivka.
Jan Guillou: V čem je rozdíl? Jistě, existuje mnoho skandinávských detektivek kladoucích důraz na absurdní vraždy a lidi, kteří zabíjejí druhé co nejkomplikovanějšími způsoby. Lars Kepler a Jo Nesbø mají ve svých knihách velmi zvláštní vraždy a zločiny, ke kterým nikdy nedošlo a nikdy ani nedojde. Tento žánr je komerčně velmi úspěšný. Ale z mého hlediska jde o literaturu postrádající smysl. Chci, aby to, co píšu, mělo nějaký smysl. Uživit se tím dá také.

iLiteratura: Píšete o minulosti, ať už v trilogii o Arnovi, nebo aktuálně ve Velkém století, píšete i o současnosti. Přemýšlel jste nad tím psát i o budoucnosti?
Jan Guillou: Ne. A nepřemýšlel jsem ani o psaní fantasy. I když jednu knihu v žánru sci-fi jsem napsal, ale ta byla pro děti. Původně šlo o improvizovanou pohádku, kterou jsem vyprávěl dětem u krbu během tří dlouhých zimních večerů na venkově. Potom mě jeden nakladatel oslovil, jestli bych nemohl napsat knihu pro děti. Tak jsem tento příběh zpracoval na papír. Nedovedu si ale představit, že bych se vydal do světa sci-fi a psal o věcech, o kterých už psalo tolik jiných spisovatelů.

Politickým vězněm ve Švédsku – fantastická zkušenost
iLiteratura: V jednom rozhovoru jste se svěřil se zážitky ze svého věznění a s tím, že dodnes máte určité fobie, například když slyšíte otáčení klíče v zámku. Vybavil byste si v souvislosti s vězněním i nějaké pozitivní vzpomínky?
Jan Guillou: Jistě. Byl jsem politickým vězněm a to bylo ve Švédsku něco mnohem exkluzivnějšího, než kdybych jím byl v té době tady. Kvůli pobytu ve vězení jsem nebyl nijak sociálně stigmatizován. Ve vězení jsem byl zvolen do nejužšího vedení organizace švédských vězňů. Všichni ostatní tam byli vrazi, podvodníci a dealeři drog a já patřil k jejich vedoucím, čímž jsem ve věznici získal stejnou moc jako její ředitel. Když probíhal soudní proces, měl jsem správně být zcela izolován od okolního světa, nemohl jsem číst knihy, poslouchat rádio, nic. Ale když jsem se dostal do vedení, začali mě ostatní vězni denně zásobovat čtyřmi různými novinami i zprávami z rádia. Podobně veškerá pošta pro mě měla projít cenzurou bezpečnostní služby, ale ta týkající se výkonu mé funkce šla jinými kanály. Celkově tedy být politickým vězněm ve Švédsku byla fantastická zkušenost.

iLiteratura: Jak vaše uvěznění přijala vaše rodina?
Jan Guillou: Stal se ze mě přece mučedník a hrdina. To není totéž jako být uvězněný v nějaké diktatuře, jako třeba v tehdejším Československu, kdy se kdokoliv mohl dostat do vězení za cokoliv a nikdo nevěděl, co z obvinění je pravda a co ne. Ve Švédsku bylo naprosto jasné, že mým zločinem bylo, že jsem něco napsal (J. G. v roce 1973 v tisku odhalil existenci neoficiální tajné služby IB ve Švédsku, pozn. red.). To je pro většinu Švédů strašlivá myšlenka. Má situace je výjimečná i v tom, že po mně už ve Švédsku nikdo další nebyl uvězněný za to, co napsal. Pro mou rodinu tak nebylo žádné sociální stigma mít v příbuzenstvu zločince, naopak to znamenalo velkou prestiž.

iLiteratura: V jedné debatě jste se zmínil, že se osobně znáte s českým emigrantem Františkem Janouchem a jeho dcerou Kateřinou. Jak jste se seznámili?
Jan Guillou: V rámci švédského levicového hnutí jsme měli blízké vztahy s československou opozicí. Já se těchto aktivit až tolik neúčastnil, ale vím, že jsme zdejší demokratické opozici, hlavně lidem kolem Charty 77, pašovali písemnosti, cyklostyly a další technické vybavení. Když pak část těchto lidí emigrovala do Švédska, samozřejmě se dočkali přivítání, konaly se různé schůze a podobně. Na jedné z nich jsem se seznámil s Františkem a jeho tehdy velmi mladou dcerou Kateřinou. Stýkali jsme se dlouhá léta, dokud Kateřina před dvěma lety nezačala zveřejňovat své názory ohledně imigrační politiky. Je mi líto, že k takovým názorům dospěla.

iLiteratura: Jak byste popsal svůj vztah k Česku a k české kultuře?
Jan Guillou: Jistěže znám klasiky jako třeba Haška a především hudebníky jako Smetanu a Dvořáka, ti vždy patřili k mým oblíbencům. I včera cestou na letiště jsem poslouchal symfonii Z Nového světa.
Co bych ale hlavně chtěl říci: když v roce 1968 začínalo pražské jaro, vzbudilo mezi západoevropskou levicí velké nadšení. Být socialistou tehdy v západní Evropě znamenalo, že vám neustále někdo předhazoval Sovětský svaz. Když tedy Dubček začal hovořit o demokratické reformě východoevropského systému, spojovali jsme s tím velké naděje. Mnoho lidí z řad levice tehdy navštívilo Československo, já sám jsem byl v Praze jako reportér v květnu a červnu 1968, ale dospěl jsem k pesimistickým závěrům. V sérii článků, které jsem napsal, jsem použil nadpisy jako Zemřou svobody už letos na podzim? a podobně. Připadalo mi nemožné, aby reformami prošlo jen Československo. Pokud by se stalo demokratickou socialistickou zemí uprostřed zemí Varšavské smlouvy, řekli by Maďaři brzy „my chceme taky“, po nich východní Němci a tak dále a to bylo pro Brežněvův Sovětský svaz nemyslitelné. Nakonec by „my chceme taky“ řekli nejspíše i Rusové. Takže jsem pesimisticky předpokládal, že to všechno špatně skončí. Ne kvůli Čechům a Slovákům, ale kvůli Rusům. Když k tomu došlo, jako by se nad Československem spustila černá opona – kdo by chtěl jet do okupované Prahy? Snad jen právě pašerák cyklostylů.

 

© Martin Liška
Foto © Archiv Světa knihy

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1527x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce