Ferrante, Elena: Tíživá láska

Ferrante, Elena
Tíživá láska

recenze beletrie zahraniční

Po celosvětově úspěšné Geniální přítelkyni si můžeme česky přečíst i prvotinu Eleny Ferrante. Románový svět Tíživé lásky vychází z podobného půdorysu jako slavná tetralogie: Neapol, napjaté partnerské a rodinné vztahy, ženské osudy. Delia se přes všechnu snahu těžko zbavuje osudového vlivu své matky Amalie. Ani jedna nemá snadný život, obě bojují s násilím, strachem, láskou i nenávistí. Ač jde o tematiku v literatuře mnohokrát zpracovanou, nemusí tenhle román sednout každému.

Tíživá láska není pro každého
Elena Ferrante
: Tíživá láska. Přel. Alice Flemrová, Prostor, Praha, 2018, 208 s.

Na Elenu Ferrante u nás poprvé upozornil Jiří Špička, editor Gutenbergovy italské čítanky, v roce 2008 úryvkem z v pořadí druhého autorčina románu, Dny opuštění (I giorni dell´abbandono). O tři roky později jej vydalo nakladatelství Kniha Zlín. V té době zrovna v Itálii vyšel první díl tetralogie Geniální přítelkyně (L’amica geniale) a nadšení z tohoto literárního počinu postupně zasáhlo celou západní polokouli, napříč čtenářskou typologií. Letos nakladatelství Prostor vsadilo na prvotinu Eleny Ferrante, útlou prózu Tíživá láska (L’amore molesto) z roku 1992. Ta však není pro každého.

Elena Ferrante si po celou svou tvůrčí dráhu drží v románové tvorbě pro dospělé jisté konstanty, jejichž počátky se dají identifikovat i v jejím více než pětadvacet let starém románovém debutu. Patří mezi ně např. volba románového jeviště (Neapol), sociální zařazení postav (nižší společenské vrstvy), role rodiny v utváření identity (zásadní) či neschopnost protagonistů žít naplněný život. A obrovský prostor dostávají ve Ferrantiných románech vztahy mezi ženami. Nejinak je tomu i v Tíživé lásce.

Pětačtyřicetiletá kreslířka komiksů Delia se vrací do Neapole, kterou před lety opustila. Má se zúčastnit pohřbu své matky Amalie. Ta utonula v den Deliiných narozenin, za dosud nevyjasněných okolností. Delia jako v transu pobíhá městem plným vůní i pachů, na sobě má červené minišaty, které jí matka chtěla dát jako narozeninový dárek, a snaží se nějak zorientovat v současnosti i minulosti. Na pochůzkách městem i ve strýcově bytě ji neustále pronásledují vzpomínky na nešťastné dětství plné násilí, které otec páchal na matce, a také strachu, že ji matka opustí. Vybavují se jí i pravidelně se střídající pocity lásky a nenávisti vůči matce. I nyní se v Delii mísí mnoho dojmů, od úlevy až po zoufalou touhu najít po ztrátě matky konečně samu sebe. Ale také konečně pochopit, kým vlastně Amalia celý život byla, proč tak dlouho snášela otcovo bití, zda a jak moc milovala svoje dcery, jestli někdy hrozilo, že by je skutečně opustila.

Středobodem příběhu se tak stává Amalia jako zdroj i příjemce tíživé lásky. Tíživou láskou Amalia milovala svoje dcery (ty mladší ale v příběhu sotva zahlédneme), k nimž vysílala ambivalentní signály a nedokázala je milovat opravdově, a tíživou láskou byla sama milována, manželem i dcerami. Nejtíživější se ale pro ni stala láska rodinného přítele Caserty, který jí opakovaně a vědomě uváděl do složité situace a utvrzoval jejího manžela v domnění, že mezi nimi existuje nějaký vztah. Netíživá nebyla ani láska Amalina bratra Filippa: celou dobu přihlížel týrání sestry a nijak nezasáhl. Ze střípků Deliiných vzpomínek si čtenář postupně vytváří Amaliin profil, poznává ji jako jedinečnou ženu, jež nevědomky, ale stoprocentně podmiňovala životy lidí okolo sebe. Pak ale jediná vzpomínka, kterou Delia odkrývá pod nánosem čtyřiceti uplynulých let, celou právě nabytou perspektivu záhy promění.

Před touto událostí se Delia čtyřicet let ukrývala, toužila se od matky odpoutat, nikdy si nepřiznat vlastní vinu ani vlastní zranitelnost. Proto se odstěhovala do Říma, ostříhala si vlasy a hodlala nikdy nebýt jako matka. Přesto však nyní zjišťuje, že matku má pod kůží (s. 122), a nepomohlo jí ani rozhodnutí nemít vlastní děti, aby nemusely trpět stejně jako ona:

„V průběhu let se stalo, že jsem z nenávisti a ze strachu toužila přijít o všechny kořeny, které jsem měla v ní, až po ty nejhlubší z nich. Na druhou stranu jsem v sobě nechtěla nebo nedokázala nechat zakořenit nikoho. Za čas přijdu i o možnost mít děti. Žádná lidská bytost se ode mě neodtrhne s děsem, s nímž jsem se já odtrhla od svojí mámy jen proto, že se mi nikdy nepodařilo se k ní přimknout definitivně.“ (s. 89)

Číst Tíživou lásku je jako skládat puzzle se zamlženými brýlemi. Bereme do rukou jeden dílek za druhým, akorát místo „kam patří“ se ptáme „co obnáší být manželkou násilnického manžela“, „jaké je být matkou jeho dětí“, „jaké je být dcerou takového muže“. Z dílků se postupně skládá a vynořuje přesnější obrázek, jen ještě rozfoukat tu mlhu… A máme obrázek Amalie, nebo Delie?

Debut Eleny Ferrante je bezesporu jedinečné dílo, nemusí však oslovit široké publikum. Onirická atmosféra románu, psychoanalytická symbolika a surreálné prvky příběhu mohou čtenářům četbu výrazně zkomplikovat.

 

© Pavla Přívozníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: admin, 18.10.2018 15:11
Ferrante, Elena: Tíživá láska
Opraveno, děkujeme
Vložil: Lao tse, 18.10.2018 09:53
Ferrante, Elena: Tíživá láska
odstěhovala se od Říma? "nechala nebo se nedokázala nechat..."? nějaké divné, nemyslíte?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 1804x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce