Szántó, Jakub: Za oponou války

Szántó, Jakub
Za oponou války

recenze sociologie

Nevšední vhled do života reportéra, který riskuje vlastní život a jde záměrně vstříc nebezpečí v době, kdy je práce novináře riziková sama o sobě. Szántóova snaha být při tom a zjistit, co se doopravdy děje, je těžko docenitelná v době, kdy někteří politici hlásají „alternativní fakta“ a vytvořit falešný snímek či video je stále snadnější.

Jak podat svědectví. Rychle a do termínu
Jakub Szántó
Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě. Argo, Praha, 2018, 260 s.

Česká veřejnoprávní média měla v nedávné době dva výrazné blízkovýchodní zpravodaje: Břetislava Turečka (nar. 1970) a Jakuba Szántóa (nar. 1977). Tureček vydal už čtyři knihy, Szántó právě do světa pouští svou prvotinu Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě.

Zatímco Tureček vytváří pestré kulturně-historické fresky s důrazem na současné dění, Szántó je mnohem osobnější. V knize přibližuje své dramatické zážitky z frontových linií, míst teroristických útoků i státních převratů a revolucí, které během kariéry televizního novináře v uplynulých dvou dekádách natáčel. A jen v menší míře vysvětluje dějinný kontext: jaké bylo pozadí konfliktu, v jehož centru se právě ocitl.

Autor, držitel Ceny Ferdinanda Peroutky a absolvent moderních dějin na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, tedy zpřítomňuje, jak coby očitý svědek viděl a prožíval konflikt mezi Hamásem a Izraelem, americkou okupaci Iráku, tzv. arabské jaro, válku v Sýrii, působení čečenských komand v Rusku, gruzínsko-ruský konflikt v roce 2008, revoluci na Ukrajině nebo pokus o vojenský převrat v Turecku 2016. Oslavy jeho potlačení i následující vývoj popisuje hutně: „Tenhle dav reprezentuje celé Turecko, jsou tu pravověrné muslimky v hidžábech, prostovlasé krasavice s upjatými tričky i mladíci s pečlivě vystříhanými účesy a pěstěnými vousy. Všichni třímají rudé vlajky s bílým půlměsícem a hvězdou. Všichni svorně oslavují vítězství nad pučisty a ubránění turecké demokracie. V následujících dnech se tahle jednota rychle vytratí.“

Arabská nezdolnost, hrdost a pružnost
Na obecné rovině autor poznamenává, že válka je „myriáda mikroskopických dějů a bodů. Kde v jednu chvíli hrozí akutní nebezpečí, roz­hostí se za pět minut naprostý klid. Tankový granát vybuchne na plácku mezi domy, zatímco o padesát metrů dál za rohem je relativně bezpečno.“ Často přitom naráží na výjevy pro člověka žijícího poklidné Evropě stěží pochopitelné, které nazývá absurditou války. Zatímco se ve městě válčí, v jedné části se klidně obchoduje: „Gazánský centrální trh je plně v provo­zu. Stánky přetékají barevným ovocem a zeleninou, obchody s módou se blyští přezdobeným ženským oblečením, chlápek ve stánku prodává jednu jehněčí šavarmu v arabské placce pita za druhou. Výbuchy bomb tu jsou jasně slyšet. Ale i tady existuje vzdor: „To si vážně, vy skety, myslíte, že kvůli vám nepůjdu nakoupit?!“

Szántó s respektem popisuje, jak lidé dokážou vzdorovat těmto těžkým podmínkám. I při neexistenci státních struktur se začínají přirozeně organizovat podél územně a společensky nižších struktur, městských čtvrtí, vesnic či rodinných klanů. Po vybombardování jedné z městských knihoven vládním letectvem vynosili v jedné z aleppských čtvrtí zbývající knihy a založili improvizovanou knihovnu v nedalekém sklepě. „Naučil jsem se hluboce obdivovat tuhle arabskou nezdolnost, osobní hrdost a flexibilitu v podmínkách, kde by Evropan propadl jen zoufalství a apatii“, vysekává poklonu autor.

Autor líčí četné svízelné situace, do nichž se sám dostal, při nichž mu nad hlavou létaly ostré kulky, stál tváří v tvář hlavním děl či rozzuřeným vojákům, a to v místech, kde byl novinářům vstup zakázán, byl zatčen nebo se dostal do pozice ilegála a oficiálně neměl jak z dané země vycestovat. Nezastírá, že při své práci už schytal i několik ran pěstí. Proti tomu fyzicky méně nebezpečné, ale rovněž stresové byly okamžiky, kdy potřeboval co nejrychleji natočit, sestříhat a do Prahy poslat reportáž, aby se stihlo její plánované odvysílání ve večerním pořadu.

Archeologie nenávisti
Že je jeho pozice mnohdy nezáviděníhodná, dokládá i autorův hyperbolický návrh na založení nového vědního oboru, jakési „archeologie nenávisti“. Jednotlivé nenávisti se složitě vrství a propojují, ale v jednom momentu si mohou najít společný terč a cíl: „Místní Libanonci už od občanské války nenávidí Palestince. Ti se nenávidí navzájem podle toho, kdo je z Fatahu, Lidové fronty pro osvobození Palestiny, nebo z nějaké další frakce. Libanonci a Palestinci nenávidí Syřany, které do tohoto přeplněného slumu vyhnala válka v jejich zemi. Syřani se navzájem nenávidí podle toho, jestli podporují, nebo odmítají Assada. A všichni se shodnou jen na jediném, že svorně nenávidí ty dva Evropany, kteří si sem dovolili vlézt s kamerou.“

Bolestně přitom pociťuje svou nepřítomnost u vlastní rodiny, jíž se i v tomto textu opakovaně omlouvá: „Už se těším. Až se vrátím, budu snad lepší manžel a táta. Ne pitomec, který na první dobrou naskočí do žurnalistického expresu na místo dění, aniž by si včas uvědomil, že na peróně nechává svou rodinu na holičkách. Aspoň na čas.“

Proč tam tedy vůbec jezdí? Čtenáře maně napadá, jestli jeho výpravy nejsou trochu samoúčelné a nejsou i motivovány tím, že autor je na adrenalinu spojeném s nebezpečnými situacemi trochu závislý. Což pak Szántó s až odzbrojující otevřeností částečně přiznává – či nepřímo podpoří. A to když nadšeně líčí svůj let v americkém vrtulníku, v němž letci zkouší účinnost svých půlpalcových kanonů: „Cítím se jako v akčním filmu. Hollywoodský film Černý jestřáb sestřelen jsem viděl. Několikrát. V momentálním záchvatu pubertálního nadšení ale zařvu nadšením. Ne snad z představy, že by nás mohl zasáhnout al-káidista s protitankovou raketou na střeše jednoho z domů pod námi. Prostě jen z pocitu vzrušení a rychlosti na téhle vzdušné horské dráze. A navíc mě v tomhle šíleném burácení vrtulí a svištění vichru nikdo nemůže slyšet.“

Pravda je první cíl a oběť války
Bylo by ale nespravedlivé redukovat Szántóovy reportážní výpravy na soukromou zálibu uspokojující jeho potřebu dobrodružství. Mnohem důležitější je pro něj role svědka, který se na rozdíl od diváků osobně nachází přímo uprostřed dění, o kterém vzápětí obě strany konfliktu do světa posílají zprávy zcela protikladné (případně o něm lidé tam „venku“ nemají informace vůbec žádné). Jak k tomu autor řekl v rozhovoru pro časopis Xantypa, pravda se stává prvním cílem a obětí války. „Zvlášť ve 21. století, kdy válčící strany čím dál lépe chápou význam kontroly informací a snaží se je ovládnout. Pomoc technologií, omezení přístupu, propagandy i manipulace či otevřené lži. To ale neznamená, že pravda je nedostižná nebo že se máme vzdát snahy ji hledat. Vždyť přece kvůli ní jsme začali tuhle práci dělat!“ To, že nestraní žádnému z táborů, podle autora potvrzuje, že většinou dostává negativní reakce (a obvinění ze zaujatosti) ve vyváženém poměru…

Szántó v tomto duchu věří v sílu osobního svědectví: „To znamená zas a znova balit batoh a kanady a vydávat se na místa, odkud člověk se zdravým rozumem a pudem sebezáchovy utíká. Stejně jako mým kolegům mi v tom pomáhá pevná víra, že sebevíc drsná pravda o válkách, teroru nebo převratech dokáže přiblížit konec násilí a návrat k normálu.“ Zde ale musíme polemicky uvést, že míra násilí ve zprávách (natožpak filmech) je natolik vysoká, že jsou vůči ní diváci nemálo otrlí. A připomínka válečných hrůz také může některé společnosti odradit od včasné a nutné sebeobrany, jako tomu bylo v případě britského appeacementu.

V každém případě novinařina, o niž se autor snaží, chce „podat co nejvěrněj­ší obraz skutečné válečné situace někomu, kdo ji konzumuje z naprostého klidu a bezpečí domova nebo práce. Reportér jde blíž a ještě blíž, dokud není tam. Kvůli svému vnitřnímu pnutí tam musí být. Kvůli čtenáři, posluchači, divákovi. Otázka ale je, kde přesně to tam je. Tady u toho domu, nebo až za rohem? Tady, nebo o ulici dál, blíž k odhadovaným pozicím jedné z bo­jujících stran?“ Pochybnosti, které to vyvolává, jsou nasnadě a autor některé sám nepřímo naznačuje: kde se přesně odehrává to podstatné, to se často zjistí až s jistým časovým odstupem. (Uznáváme ale, že při důsledné aplikaci tohoto přístupu bychom mohli skončit jen u historických knih, které s bezpečným odstupem analyzují děje již skončené a uzavřené…)

Jak se bránit strategiím, kdy je novinářům záměrně předvedeno jen něco (a to další zamlčeno), tedy jsou vmanévrováni do situace, aby točili jen to, co se vojákům a politikům ovládajícím dané území hodí? Když i sám autor přiznává, že může podléhat pokušení zaměňovat realitu za napínavý film, jak se mu mají ubránit diváci, které k takové recepci může navíc svádět, že jsou při sledování těžce vydobytých záběrů pohodlně usazeni v křesle obýváku? Má cenu stále znovu přinášet reportáže o útočících palestinských mladících a odplatě izraelské armády, které se skoro cyklicky opakují a není v nich výraznější posun? Což samozřejmě ve vztahu k obětem může vyznívat cynicky. Sám Szántó věří, že narození jeho vlastních synů z něj udělalo lepšího a citlivějšího reportéra: zbavilo jej právě cynismu, takže své děti teď vidí v každé holce nebo klukovi.

Každopádně recenzovaná publikace nabízí nevšední a sebeodhalující vhled do práce reportéra, který riskuje vlastní život a jde záměrně vstříc nebezpečí v době, která je pro novináře i tak velmi riziková, či dokonce stále rizikovější. Zda onen risk vždycky stojí za to, je na posouzení samotného válečného reportéra či jeho rodinných příslušníků. Ale Szántóova snaha být při tom a dobrat se toho, co se doopravdy děje, je těžko docenitelná v době, kdy někteří politici hlásají svá „alternativní fakta“ a je stále snadnější vytvořit si podvržený snímek či falešné video a pak je s vylhaným komentářem úspěšně šířit po sociálních sítích.

I proto si nad touto knihou můžeme klást znepokojivé otázky o budoucnosti žurnalistiky jako takové. Bohužel v dnešním polarizovaném světě totiž nemálo lidí autorovy reportáže odmítne už jen proto, že je po mnoho let vysílala Česká televize, podle nich „zapáchající, nikým nekontrolovaná žumpa“. Na čemž je vidět, že s některými vyostřenými celospolečenskými konflikty a bojovými liniemi, jež oddělují nepřátelské myšlenkové tábory, si nijak snadno neporadí ani ten nejstatečnější a nejzkušenější válečný reportér.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.