Fracassi, Philip: Hleď, prázdnota

Fracassi, Philip
Hleď, prázdnota

recenze fantasy

V zahraničí ceněný autor hororových povídek nabízí koncentrovaný děs, který bohužel občas postrádá fikční zázemí. Skvělá vizualita navíc příliš často trpí nedostatkem míry.

Kde horor je v půli na své cestě ke genialitě
Philip Fracassi
: Hleď, prázdnota. Přel. Jakub Němeček, Pulp-robot, Praha, 2018, 336 s.

Nakladatelství Gnóm! překladatele Jakuba Němečka sice vydalo zatím jen čtyři tituly, ale už se stihlo vyprofilovat knihami, které plují v žánrových vodách vrcholně intelektuálním, místy i manýristickým způsobem. Což je možné brát někdy jako výtku, v tomto případě to však znamená, že produkce nakladatelství je tvořena autory a autorkami (tituly psané muži a ženami nakladatelství pravidelně střídá), kteří mají o žánru jasno teoreticky i prakticky, ale dokáží své znalosti a názory zapřáhnout do služby příběhu. Nyní však přichází nová značka – Pulp-robot –, zaměřená už dle názvu na čistokrevnou zábavu. Pořád inteligentní, ale přece jen bez větších ambicí a přesahů. První takto označenou knihou je hororová sbírka Philipa Fracassiho Hleď, prázdnota, kterou jmenoval britský server This is Horror povídkovou sbírkou roku.

Fracassi tímto titulem v podstatě knižně debutoval (dříve vydal jen krátkou novelu Fragile Dreams), ale rozhodně to není žádný nováček – hororové povídky sice píše teprve v posledních cca třech letech, ale více než dvacet let se pohyboval v hudební a filmové branži od asistentských pozic přes produkci až po scenáristiku. A krom toho byl spolumajitelem Equator Books, nakladatelství, vydavatelství a galerie v jednom. Že se jedná o zajímavého autora, dokládá i předmluva Lairda Barrona, což je v současném, především povídkovém hororu nejlepší možné doporučení. Hleď, prázdnota se tak rychle po svém ohlášení stala v komunitě českých hororových fanoušků jednou z nejočekávanějších knih roku. Vysoká očekávání se ovšem nakonec ukázala jako nereálná – především právě ve srovnání se zmíněným Barronem.

Fracassiho povídková sbírka rozhodně není špatná a disponuje mnoha silnými momenty. Zároveň ale platí, že naprosté většině povídek něco chybí, drží se při zemi nebo naopak otevírají příliš mnoho zaprášených dveří, za nimiž číhá příliš mnoho nezmapovaných monster. Jako by autorovi chyběla míra. Jestliže některé povídkové soubory zvyšují čtenářský zážitek z dříve porůznu vydaných příběhů, zde naopak je lepší číst jednotlivé příběhy samostatně a v delším časovém rozestupu – pak jsou opakující se nedostatky minimalizovány a na čtenáře působí především skvělá vizualita a ztvárnění světa, v němž slovy Lairda Barrona „není nikdo v bezpečí“.

Úvodní povídka Měkká konstrukce se západem slunce je příjemný otvírák a úvod do fantazie u nás zatím neznámého autora. Vypráví příběh muže, jenž musí po naléhavém telefonátu zaskočit za přítelem, který má usilovně zavřené oči a s jehož domem (a ženou) se stalo cosi strašlivého. Pokud se současná hororová generace houfně odkazuje na slavnou Zónu soumraku, tohle je přesně ten příběh, který odpovídá jejich retro náladám. Případně by se asi nikdo moc nedivil, kdyby Fracassi jmenoval mezi inspiracemi klasické sbírky Raye Bradburyho nebo příběhy Richarda Mathesona. Zádrhel spočívá právě v tom, že je to jen milé retro, navíc ze začátku až příliš snové.

Vychvalovaný Oltář je ovšem z jiného těsta. Návštěva veřejné plovárny se ošklivě zvrtne, když se přímo v bazénu otevře portál do jiné dimenze. To, co se děje, je popsáno skvěle. Stejně jako drobná dramata, která předcházejí plovárenské apokalypse a jsou děsivější než samotné finále. Jenže zatímco většinou je heslo „nikdo není v bezpečí“ v hororu lákadlem, zde se vtírá otázka, co se vlastně stalo a proč. Podle jakých pravidel? Děs pochopitelně může vyvěrat i z faktu, že lidský osud je jen hříčka v rukou náhody, ale vzhledem k tomu, jak přistupuje Fracassi ke zvratům v jiných povídkách – nejvíce pak v jinak výborně vystavěné Bezpečnostní pojistce –, jde zde spíše o důkaz, že Fracassimu je vše mimo jím zachycenou scénu prostě a jednoduše jedno. Nikdy nevytvoří ucelené universum děsu jako Lovecraft nebo Barron, nikdy nebude tak detailním a ceněným glosátorem odvrácené strany každodennosti jako Stephen King nebo otvíračem dveří do surreálných dimenzí ve stylu Cliva Barkera.

Na rozpadající se fikční zázemí ostatně doplácí i Zloděj koní, jinak asi nejpůsobivější text v knize. Stárnoucí Gabino se živí krádežemi koní, které následně zabíjí a bourá. Jeho příběh nevšední zakázky, která se ošklivě zvrtne, se odvíjí v pachu hořících košů klihu a škvařícího se sádla, v páře jdoucí z čerstvě vyvrhnutých vnitřností a ve ztrácejícím se lesku v očích, na nichž už zanedlouho budou hodovat ptáci a hmyz… Všechny chvilkové výlety do jiných dimenzí a mytologie sedmého syna a bůhvíčeho dalšího, které Fracassi vytáhne, jsou jen retardéry té skutečné hrůzy – Gabino ví, že je prokletý, že svou duši dávno zahodil a pachu krve se už nikdy nezbaví. Tenhle ústřední tragický a v detailech znechucující příběh funguje skvěle. Proč k němu přidávat omáčku, která nemá smysl a žádnou přidanou hodnotu?

Právě proto si post nejlepšího textu uzme Rakev – krátká historka o dívce, která se naposledy loučí s babičkou a vzpomíná na společné výpravy do přírody…, které se nesly v duchu černé magie a potěší každého, kdo byl nadšený z nedávno uvedeného celovečerního hororu Děsivé dědictví. Na podobnou strunu ještě zahraje Matka, u které se ovšem nezbavíte pochybností o zvoleném vypravěči (tohle není příběh, který by vyhovoval ich-formě), a částečně i Velkochov dětí, který je nakonec ale spíše matoucí než zneklidňující. Prostě příliš mnoho démonků a příliš závažných odhalení na malém prostoru.

Takže je vlastně úsměvné, když závěrečnému textu sbírky, novele Mandala, škodí přesný opak – vlastně se v ní nic nestane. Je prostě jen nesnesitelně dlouhá – podobně jako například Kingův román Geraldova hra. Plus zde ještě neustále hlodá otázka, odkud se vlastně vzal ten název.

Je třeba ale připomenout, že pokud nejsou povídky čteny na jeden zátah, bodují mnohem více – každá totiž obsahuje minimálně jednu skutečně děsivou, často nepříjemně bizarní scénu. Pokud by u nás někdy vycházel hororový literární časopis, byl by Fracassi vždy ozdobou každého čísla. Jinak je ale rozhodnutí Jakuba Němečka zařadit jej pod značku Pulp-robot přesným odhadnutím limitů téhle žánrové lumpačinky.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 772x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce