Brockman, John (ed.): Čeho bychom se měli obávat?

Brockman, John (ed.)
Čeho bychom se měli obávat?

recenze sociologie

Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“ či úpadek vzdělanosti? I na to odpovídá fascinující kniha poskytující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé.

Výčet hrozeb i přehled vědění
John Brockman
(ed.): Čeho bychom se měli obávat?: Myšlenky o budoucnosti civilizace, které odborníky znepokojují. Přel. Kryštof Beták, Dybbuk, Praha, 2018, 464 s.

Co nás má nejvíce znepokojovat? Je strach z budoucnosti na místě, a případně z čeho? Tak zní otázka, kterou John Brockman (nar. 1941), provozovatel webu Edge.org (podle Guardianu „nejchytřejší webové stránky na světě“), položil několika desítkám nejvlivnějších odborníků na světě. Požádal je, aby se svěřili, čím se nejvíce trápí, co jim dělá největší starosti, a aby ukázali, proč by daným tématům měla být věnována pozornost. Odpovědi pak tento zkušený literární agent a autor četných knih popularizujících vědu shromáždil v publikaci Čeho bychom se měli obávat?: Myšlenky o budoucnosti civilizace, které odborníky znepokojují (What should we be worried about?: Real scenarios that keep scientists up at night).

Publikaci tvoří 150 esejů, jež se dotýkají neurovědy, ekonomie, filozofie, fyziky, psychologie, biologie a řady velmi odlišných problémů. Jaké jsou skutečné rizikové faktory války? Proč hasiči, nasazující při zákrocích vlastní životy, rozumějí rizikům lépe než finančníci, kteří až příliš hazardují s cizími penězi? Hrozí nám „nízkopopulační bomba“? Je náboženská či umělecká katarze největší protivník racionálního myšlení? Někteří ze zastoupených píší o problémech, které se jich osobně dotýkají (kupříkladu autorka, která trpí rakovinou), další se rozepisují – naštěstí celkem srozumitelně – o odborných dilematech svých specializovaných oborů, jiní obecně pojednávají o tématech globálních a celoplanetárních.

Nebezpečí světové stádnosti
Významným a hojně frekventovaným problémem je tak například samotné propojování světa. Daniel Haun, zabývající se komparativní kognitivní antropologií, vznáší otázku, jak se od spolupráce na lokální úrovni, jíž dobře rozumíme, dostat ke spolupráci celoplanetární, v níž platí mechanismy, které zatím příliš neznáme. Další upozorňují, že planetě hrozí „globalizace americké duše“, totiž že rozšiřováním amerického pohledu na psychické nemoci se svět příliš homogenizuje a zapomíná se na to, že v tomto směru neexistuje žádná jediná „normalita“ a že například na stres lidé z různých kultur reagují velmi odlišně.

V oblasti vědeckého výzkumu zase další text varuje před důsledky přílišného propojení, v jehož rámci se sice rychle předávají jednotlivé poznatky, ale šanci na publikování mají především články, které odpovídají převažujícímu myšlenkovému mainstreamu, což může podporovat stádnost, kdežto hlasu inovativních podivínů a samorostů hrozí, že zapadne. Kurátor a historik umění Hans-Ulrich Obrist vyzdvihl sílu umění, které může utvářet „nesčetné formy bytí“ a tak bojovat proti ztrátě pestrosti i proti vymírání různorodých podob života. S uznáním v této souvislosti píše o pokusu jisté umělkyně zrekonstruovat hlasivky vyhynulých prehistorických zvířat, přivést tyto zvuky zpátky k životu.

Souvisejícím tématem je úloha moderních technologií a to, jak ovlivňují každodenní život současného člověka i fungování demokratických procesů. Někteří si stěžují na přehnaný kult transparentnosti vedoucí k požadavku a skoro nutnosti vědět o každém politickém kandidátovi takřka vše, což od politiky odpuzuje lidi zkušené a talentované. Další si představují, co by se stalo, kdybychom dnes měli autentické digitální záznamy toho, jak se američtí Otcové zakladatelé chovali ke svým otrokům, a s nadsázkou dodávají, že pokud by dříve byly známy současné technologie, jež o soukromí jedince dokážou odhalit překvapivé podrobnosti, asi by dnes katolická církev oficiálně uznávala méně svatých…

Neviditelné úsudky vyhledávačů
Profesor robotiky Rodney Brooks rozvinul vizi světa, v němž si brzy zvykneme na všemožné roboty, a strach má hlavně z toho, že jich začne být nedostatek – stinnou stránkou tohoto trendu je naše fyzické zpohodlňování a ubývání manuální zručnosti a hmatu. Představu jakéhosi eschatologického rozvratu, kdy by nadlidská inteligence udělala náhlou tečku za epochou antropocénu, v knize explicitně odmítá Bruce Sterling, futurista, autor sci-fi a novinář.

Obrovskou a sílící roli, kterou hrají například internetové vyhledávače, zajímavě popsal William Daniel Hillis, podnikatel a hostující profesor na MIT Media Lab, spojujícím výzkum technologií, médií, vědy, umění a designu. Zaměřil se na nový způsob, kterým Google generuje a selektuje výsledky. Kromě tradiční orientace podle klíčových slov Google nyní uskutečňuje také „sémantické vyhledávání s využitím databáze znalostí o světě“. V tomto případě bude na dotaz „muzea v New Yorku“ vyhledávat subjekty, o kterých ví, že jsou muzea a nacházejí se v geografické oblasti jménem New York. Počítače, které takové vyhledávání provádějí, tudíž musejí mít nějakou představu o tom, co je to muzeum, co je to New York a v jaké jsou souvztažnosti. Což nemusí být tak obtížné. Problém ale nastane, pokud se zeptáme na „provincie Číny“. Je Tchaj-wan takovou provincií? To je kontroverzní otázka. Bude to muset rozhodnout počítač nebo kurátor vědomostí při sémantickém vyhledávání. Editoři publikovaného obsahu po dlouhou dobu takové soudy dělali. Nyní tyto úsudky při výběru svých výsledků činí vyhledávač. Při sémantickém vyhledávání nejsou tato rozhodnutí založena na statistice, ale na modelu světa. A co například vyhledání sousloví „diktátoři světa“? Dané výsledky, které zahrnují seznam slavných diktátorů, nejsou pouze rozhodnutím, zda je určitá osoba diktátor, ale i implikovaným úsudkem ze sbírky jednotlivých příkladů a samotného konceptu „diktátor“. Tím, že našim společným prostředkům pro objevování informací přisuzujeme znalost konceptů, jako je „diktátor“, implicitně přijímáme řadu domněnek.

Vyhledávače jsou již dlouho soudci toho, co je důležité. Teď se ale stávají i arbitry pravdivosti: „Mohou se vyvinout různé vyhledávače nebo různé sbírky znalosti za účelem sloužit různým oblastem – jeden pro pevninskou Čínu, další pro Tchaj-wan; jeden pro liberály, další pro konzervativce. Nebo řečeno optimističtěji, vyhledávače mohou vyvíjet nové způsoby, jak nás seznámit s námi neznámými úhly pohledu a vyzývat nás k objevování nových perspektiv. Tak či onak, jejich neviditelné úsudky budou formovat naše vědomí.“ Dodejme – a to jistě ve větší míře než knihovníci.

Technická devoluce
Dalším rizikovým trendem soudobého světa je ale podle autorů to, že i když jsou výše zmiňované výsledky vědeckých výzkumů snadno a rychle dostupné, nemalá část populace je stejně ignoruje. Pročež se pak i vůdčími politiky někdy stávají osoby, které se snaží hlavně získat osobní uznání, ovšem „schopnosti konkrétního myšlení mají zaostalé“ a i základní školní učivo nezažité. Vědci tak prý dnes mohou „od nuly vytvořit život“ (což je trochu silné tvrzení) nebo modelovat globální klima, ale „přesto vedeme spory o evoluci nebo o lidském dopadu na životní prostředí, spory, které by Darwin nebo Galileo pokládali za zpochybnění platnosti vědecké metody“.

Rozpor mezi aktuálním poznáním vědy a úrovní znalostí laiků pak může vést k absurditám, jako když „fundamentalisté ve svém boji za středověkou společnost využívají satelitních telefonů nebo když se kreacionisté, kteří nevěří v evoluci, nechávají očkovat vakcínou proti chřipce, vyrobenou na základě genetické analýzy sezonních mutací chřipkového viru“. Profesor na MIT Neil A. Gershenfeld proto vyzývá: „Spíše než se snažit skrývat, jak technologie funguje, měli bychom využít každé příležitosti k jejímu odhalení. Snaha o vytvoření technologií, které by fungovaly jako magie, vede k zvrácenému druhu technické devoluce. Mobilní operační systémy, které znemožňují uživatelům zobrazovat vlastní systémové soubory; doteková rozhraní, která eliminují použití jemné motoriky; auta, která vlastníkům brání v přístupu k údajům pro údržbu – tohle všechno umožňuje dělat jednoduché věci snadněji a zároveň ztěžuje dělat věci složitější… Měli bychom usilovat o fáze učení, které přecházejí od jednoduchých dovedností až po ty složité, a ne se jim vyhýbat.“ A s jemnou ironií dodává: „Čarodějové také musí trénovat, aby svá kouzla plně ovládali.“ Jeden z přispěvatelů se v podobném duchu rozumně přimlouvá za to, aby každé město i městečko mělo interaktivní vědecko-technické muzeum, jako je iQLANDIA v Liberci, a aby každá vědecká komunita měla zavedený program komunikace se světem laiků.

Hrozba lidských samců bez partnerky
O tradičních náboženstvích se v knize pojednává místy zcela nepřátelsky a o celých skupinách se tam hromadně píše jako o konzervativních, i když i u nás je dnes dobře patrné, jak jsou třeba římští katolíci silně rozštěpení. Jiní dovedou rozlišovat a – jako Matt Ridley – smutně konstatují, že roste počet fundamentalistů na úkor umírněných ve všech velkých náboženstvích (což ovšem, upřímně řečeno, nakonec vyjde skoro nastejno). Spíše vzácné jsou názory jako ten od teoretického biologa Stuarta Kauffmana, který podtrhl potřebu „znovuokouzlení světa“.

Jmenovat by se dala i řada dalších motivů, které kniha různými, někdy i protikladnými směry rozvíjí, například digitální nesmrtelnost či problém svobodné vůle. Nebo vztah k ostatním žijícím organismům: kupříkladu paleontolog Scott Sampson psal o nutnosti osobního kontaktu a pouta k přírodě, pokud máme mít šanci ji účinně chránit. Timo Hannay načrtl možnost, že žijeme v „univerzálním moři vnímání“, obklopeni pocity rozkoše či bolesti zažívanými i rostlinami. V jiném příspěvku pak biofyzik David Dalrymple předpověděl, že při vhodném použití nových forem zpracování solární energie bychom se údajně mohli úplně obejít bez zemědělství, což je – mírně řečeno – opravdu velmi futuristická až fantastická myšlenka.

Dalším samostatným tématem jsou kupříkladu muži. V jednom textu byli čtenáři varováni před hrozbou lidských samců žijících bez stálé partnerky, kteří zapříčiňují vyšší počty krádeží či znásilnění a jejich frustrace dokonce měřitelně snižuje HDP na jednoho obyvatele. Což biologická antropoložka Helen Fischerová doplňuje statistickými zjištěními, že muži vykazují stejnou touhu po manželství jako ženy, a pokud do něj vstoupí, v průměru prý vedou s manželkami intimnější rozhovory než naopak, protože ženy se v tomto směru saturují se svými přítelkyněmi. V případě rozchodu pak muži páchají dvaapůlkrát častěji sebevraždy.

Jednotlivé odpovědi se navzájem doplňují a skládají mnohovrstevnatý a nejednoznačný obraz současného světa. V neposlední řadě pak vydané texty, z nichž některé v předstihu otiskl i týdeník Respekt, dohromady vytvářejí fascinující přehled o tom, čím se zabývají přední soudobí vědci a myslitelé, jakými tématy se trápí, nebo kterými se naopak znepokojovat přestali.

 

Na podobné téma:
Průvodce nejistým světem
Ian Goldin (ed.): Je planeta Země už plná?
Jiří Bičák (ed.): O hvězdách, oceánech a lidstvu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.