Wayne, Teddy: Samotář

Wayne, Teddy
Samotář

recenze beletrie zahraniční

V Samotáři Teddyho Waynea se čtenář stává stalkerem stalkera Davida, který se hned první den na Harvardu zamiluje do spolužačky Veroniky a položí tak základy mírně řečeno svérázné variace na univerzitní román. V jeho postavě se ve vyhrocené podobě zhmotňuje řada postmoderních sociálních patologií.

Osamělá elegie
Teddy Wayne
: Samotář. Přel. Jiří Hrubý, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 256 s.

Samotář amerického spisovatele a publicisty Teddyho Waynea vzbudil mezi recenzenty rozporuplné reakce. Není se čemu divit z několika důvodů. Tento „milostný univerzitní román“, jak na něj láká přebal českého vydání, má k romanci asi tak blízko jako Elizabeth Bennetová k zamilování se do pana Collinse. Epistolární charakter vyprávění čtenáře staví po bok psychopatického studenta Harvardu Davida Federmana, který bez náznaku sebereflexe rekapituluje půlroční slídění za spolužačkou, po níž nekontrolovatelně toužil. Davidovo počínání je zprvu vtipně neobratné, brzy v něm ale začíná být rozpoznatelná nebezpečná deviace. Další problém představuje zápletka, kterou je v podstatě těžké nazvat zápletkou, protože není co rozplétat. Text navíc nenabízí zvraty a čtenář si čím dál víc připadá jako stalker podobný Davidovi. Proč by jinak stránku za stránkou sledoval sexuálně neukojeného teenagera, který je natolik odstřižený od reality, že je jen otázkou času, kdy se dopustí trestného činu?

Odpověď na vtíravou otázku je třeba hledat v radikálně autentickém antihrdinovi. Teddymu Wayneovi se podařilo stvořit postavu, která je na svém tvůrci zdánlivě zcela nezávislá. Fakt, že v románu o dospívajícím klukovi ovládl pokušení se tzv. „vypovídat“ a přepsat svůj vlastní příběh, který by vzhledem k autorově duchaplnosti zcela jistě vedl ke zrození postavy caulfieldovského typu, slibuje originální zážitek. Teddy Wayne odmítá jakýkoliv sentiment a namísto hřejivého pocitu ztotožnění, který minulým generacím skrze své antihrdiny nabízeli Mark Twain nebo J. D. Salinger, vyhrocuje do nejzazšího extrému projevy postmoderních sociálních patologií.

David Federman přijíždí na harvardský kampus v doprovodu rodičů. Obligátní věty typu: „užiješ si to tu“, „prostě buď sám sebou, s tím nikdy neuděláš chybu“ a „určitě budeš muset holky odhánět“ opatřuje sžíravě sarkastickým komentáři. Ty však nezní jako vzdorovité vymezování se vůči konformismu, kterým si prochází skoro každá generace. Jeho emoční škála je zdeformována dlouholetými pocity méněcennosti a nedostatečnosti. Přijetí na Harvard vnímá jako životní šanci vyšplhat se výš na sociálním žebříčku. Jeho morální a emoční psychopatie však v anonymním prostředí univerzitního kampusu propuká naplno. Wayne tak nastavuje zrcadlo současné společnosti posedlé honbou za úspěchem, která každý den semílá tisíce Davidů Federmanů a spolu s nimi také ty, kteří se jim připletli do cesty.

O osobitém stylu Teddyho Waynea mnohé napovídá jeho esejistická tvorba, která se pravidelně objevuje v prestižních New York Times a New Yorkeru. V eseji Čekáme sedačku! z roku 2016 tak například formou fiktivního e-mailu v několika odstavcích dokonale zparodoval obsesi konzumerismem a módu sdělovat okolnímu světu podrobnosti z intimního života. Jak mistrovsky vládne perem, prokázal i v článku Jsem hrdý vlastník nukleární zbraně. Absurditu argumentace americké zbrojařské lobby zdůraznil hyperbolickou záměnou střelných zbraní za zbraně nukleární. Oba texty nicméně balancují na hraně intelektuálního a stylistického exhibicionismu, který je přítomný také v Samotáři a který může čtenář nesprávně vnímat jako neumětelství.

Když tak hned na začátku románu narazíme na zdánlivě nepovedený popis Davidovy „oběti“ Veroniky, je třeba si uvědomit, že se nejedná o příznak autorova nedostatečného talentu nebo jeho neschopnosti přijít s přiléhavou a originálním charakteristikou. „Na horní třetině čela – jako by ti propojovala obě mozkové hemisféry – světlá jizva jako pomlčka. Nos nepatrně křivý a dost dlouhý; vedle dvou prostředních řezáků sousední zuby jaksi nicotné… z opačné strany místnosti oko vůbec nejvíc vnímalo ležérní uzel, z něhož ti vyklouzly a po stranách obličeje rošťácky visely prameny vlasů, kaštanové a sem tam s nádechem odstín z prostředka října. Připomínala jsi čerstvě vyraženou minci, která ještě při nakupování nezmatněla.“ V Samotáři totiž nenajdeme jedinou větu, přirovnání či obrat, které by byly od Teddyho Waynea. Autorská práva na sto procent z nich drží jeho psychopatický David Federman. Postup může působit radikálně, do kontextu Wayneovy tvorby však zapadá dokonale.

Wayneův exhibicionismus se projevuje také v poměrně hojném troušení intertextuálních odkazů. David tak například po vzoru Nabokovova Humberta Humberta dlouho rozjímá nad Veroničiným jménem. „Veronika Morgan Wellsová, Veronika Morgan Wellsová, Veronika Morgan Wellsová, prostřední jméno zpomalí odsekávání úvodních čtyř slabik a nakonec to plurálové zakončení nesmírné hloubky, snad jako dvě studny.“

Dalším do očí bijícím odkazem na klasickou literaturu je seminář „Od Achaba k Prufrockovi“, během kterého David pozoruje, jak si Veronika tře temeno hlavy a jak se jí „deštík lupů“ snáší na ramena a vytváří tak „souhvězdí na noční obloze svetříku“. Do přímého kontaktu s Veronikou vejde David příznačně také díky svému jazykovému nadání, když za ni napíše seminární práci. Hrdina slavné básně Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka T. S. Eliota je pak v průběhu děje Davidem zmíněn ještě několikrát. Wayne tak své literární dítko nechává podvědomě se identifikovat s hrdinou zmítaný‎m pocity osamění a sexuální frustrace, která měla na začátku 20. století odkazovat k impotenci moderního člověka. Prostřednictvím postavy Davida Federmana tepe v roce 2018 společnost současnou.

Kam až v hlavě Teddyho Waynea sahají paralely mezi Samotářem, Eliotovým Prufrockem a dalšími díly, na která se odvolává, není jasné. Wayneův rukopis je obecně velmi suverénní. Je si jistý tím, co chce říct. Samotář připomíná úderný, do detailu promyšlený pamflet, který v Davidově postavě přesně vystihuje některé neduhy naší doby. Vyústění příběhu o psychicky narušeném studentovi najdeme přesně tam, kde jsme ho od začátku tušili. Autor před ním nikam neuhnul a portrét svého psychopatického hrdiny nijak neoslabil. Wayneův David Federman je tak ve své uvěřitelnosti, i přes zmíněné rozdíly, přece jen velmi zdařilým následovníkem Huckleberryho Finna i Holdena Caulfielda.

 

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 12.11.2018 17:43
Wayne, Teddy: Samotář
Když už jsem tu byl vyvolán, nejsem si ani jistý, jestli je vhodné hovořit o "du formě", když vypravěč v duchu apostrofuje další postavu.
Vložil: Johana Kudrnová, 12.11.2018 15:47
Wayne, Teddy: Samotář
Smyslem sdělení bylo naznačit spojovací linii mezi H. Finnem, H. Caulfieldem a D. Federmanem ve smyslu jejich antihrdinství. Wayne se nicméně narozdíl od svých předchůdců nesnaží čtenáři zalíbit skrze "hřejivý pocit ztotožnění" - jeho přístup je komplikovanější, postmoderní. V rámci plasticity postav... bych je ovšem zařadila do jedné skupiny. Tak tedy příště snad méně klopotně! Johana
Vložil: mruk, 12.11.2018 14:06
Wayne, Teddy: Samotář
Díky za reakci. S tou epistolárním formou potom souhlas. Pokud jde o paralely, šlo mi o to, že nejdřív se řekne, že jsou si postavy nejsou podobné (s čímž mimochodem souhlasím), přesto je David nakonec něčí "následovník" – na základě "uvěřitelnosti", což mi přijde právě vágní. Za tipy na eseje každopádně... díky.
Vložil: Johana Kudrnová, 12.11.2018 12:13
Wayne, Teddy: Samotář
Díky za komentář. K Vašim poznámkám: "epistolárním charakterem" nemám na mysli "epistolární román", odkazuji tím na du formu. Uznávám, že formulace mohla být přesnější. Pokud se jedná o "paralely v hlavě Teddyho Waynea", doporučuji přečíst si zmiňované eseje z New Yorkeru. Hranice mezi suverénností... a arogancí je u Waynea někdy opravdu tenká. Co se týká kritiky mé paralely s Twainem a Salingerem, zdá se mi samotná dost vágní. Nechám ji proto, když dovolíte, bez komentáře. Nakonec bych ráda poznamenala, že je tato recenze na konfliktu mezi panem Kopečným a Hrubým zcela nezávislá. O tom, že bude publikována až po zveřejnění obhajoby J. Hrubého, rozhodla redakce. Přeji hezký den.
Vložil: mruk, 12.11.2018 07:40
Wayne, Teddy: Samotář
"Vaňkovská" poznámka: Samotář nemá "epistolární charakter vyprávění". Jinak nechápu několik formulačních kotrmelců: co znamená, že není jasné, kam v hlavě Teddyho Waynea sahají další paralely? To je snad úkol pro čtenáře, resp. v tomto případě pro recenzentku, skenu mozku empirického autora k tomu... snad netřeba. Obdobně nedomyšleně a vágně zní recenzentčiny vlastní paralely: jednou se hlavní hrdina samotáře nepodobá Holdenovi a spol., podruhé už je jejich následovníkem, protože je "uvěřitelný". Snad ale proti této recenzi nebude mít Jiří Hrubý co namítat (považme, celých 80 %), neřeší se v ní totiž vlastně skoro nic jiného než hlavní postava, takže účel snad splněn.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1716x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce