Richterová, Hana: Hluchá místa

Richterová, Hana
Hluchá místa

recenze beletrie česká

V prvotině Hany Richterové se čtenář hned v úvodní básni musí vyrovnat se zvláštním napětím, které plyne z autorčiny nerozhodnosti, zda důvěřovat, či naopak nedůvěřovat básnickému slovu. Tato tenze pak prochází celou knihou jako červená (v případě Richterové spíše bílá a na první pohled neviditelná) nit.

Ticho, co praská
Hana Richterová
: Hluchá místa. Šimon Ryšavý, Brno, 2018, 59 s.

Sbírka mladé autorky Hany Richterové (1989) nesoucí název Hluchá místa vzešla z dlouholeté iniciativy Literární soutěže Františka Halase pro začínající básníky, kterou se svými přáteli pořádá básník Vojtěch Kučera. Richterové byla minulý rok na základě zaslaných příspěvků udělena Zvláštní cena Klementa Bochořáka, což jí zaručilo vydání této básnické prvotiny.

Hned na začátku sbírky to vypadá, že jsme na interpretačním rozcestí. Autorka si je zřetelně vědoma své živelné imaginace (či, chceme-li, spontánní síly slova), kterou následně rozehrává v několika verších: „poruč dešti ať vysloví poušť (…) / Vyzvi sochu Davida k tanci“, aby ovšem nakonec prohlásila: „a pak mlč o tom / jak jsi zneužil / svůj uřícený hlas“. Vyvstává tak několik otázek: Je zde víra v básnickou řeč, tedy užití metafor a lyrických opisů, nadřazená viděné skutečnosti? Anebo si autorka v následných textech zvolí ono halasovské „zarůstání do ticha“ a toto je jen jeho předehra? Ani motto knihy od italského spisovatele Alessandra D’Avenia (jež mimochodem náramně doplňuje převážně bílé výtvarné řešení celé knihy) nám příliš neporadí: „Bílá vlastně není ani barva. Není to nic, stejně jako ticho. Nic, beze slov a bez hudby. Být v tichu je jako být utopený v bílé.“ Pokud ticho a bílá barva není nic, proč tedy tolik slov na potvrzení jeho nicotnosti? Poezie Hany Richterové nám samozřejmě na dané otázky přímou odpověď nedá, to je ale chvályhodné. Dobrá poezie totiž nemá primárně něco vyslovovat, ale především ukazovat možnosti a podněcovat otázky.

Hluchá místa bychom tedy mohli charakterizovat jako místa střetů dvou protichůdných tendencí, které nás udržují v neustálé nejistotě: máme řeči lyrického subjektu důvěřovat, anebo kolem zapisování veršů společně s ním v opatrnosti jen potichounku našlapovat a zaznamenat toho co nejméně? Richterová si je zjevně vědoma barthesovského postulátu, že „ticho je často znakem plnosti jazyka“, přesto ale někdy významové odstíny slov rozkmitá do zběsilého rytmu a tempa, které pak sama vnímá spíše jako prokletí než básnický dar: „Nechci slyšet trávu růst / nechci slyšet utéct krev, / (…) / Hledám si místo mezi tím / hluchavky u cesty / a hluché místo v nich“. Zdá se, jako by dosažení onoho kýženého ticha ve smyslu zapovězení poetické řeči bylo konečným stadiem autorčina básnění, což není pro naše současné mladé básníky příliš typické. Vyjevuje se zde také zvláštní moralistní povaha textů, které směřují k až noetické otázce, co všechno je dovoleno v básni říkat a o čem je potřeba mlčet: „Co kdybych se nenarodil? / Stala by se z básně Nebáseň?“ Samotné stvoření díla je pak v jedné z nejpozoruhodnějších básní sbírky nazvané Stáj charakterizováno jako něco, co se nepoddává autorčině vůli: „Nenuť báseň / aby byla / aby měla okraje / Verše samy / přijdou k ohýbání / jako koně do stáje“.

Předchozí ukázka naznačuje potlačení lyrického „já“ ve prospěch organismu samotného textu, jenž by tak ke čtenáři promlouval jaksi sám; to však není ve sbírce pravidlem. Hluchá místa lze totiž číst i jako knihu silně introspektivní. Jako záznam autorčiných běsů, trýzní a odcizujících existenciálních stavů, z nichž kvůli jejich (pro recipienty) neznámé příčině vlastně ani není úniku: „v krajině bez hudby / v přítmí čekám / v prostěradlech prosím tmu“ či „Kruhovitá / jako otisk mihule / bolíš mě / Stigma špatného večera“.

V této poloze už ale její texty v kontextu současné české poezie příliš nevyčnívají. Ani básnířčina chladná optika, ani patřičný odstup, jímž nahlíží zmíněné emoční situace, nejsou ojedinělé. V jejích textech vidíme nekompromisní analytičnost (usuzovat na ni lze i z technických či odborných názvů některých básní, např. Autogen, Dyslexie plicní stěny, Vodováha atd.), podobnou jako v puntičkářsky vycizelovaných básních Simony Rackové či v suché intimitě Emmy Kausc. Na druhou stranu u Richterové v kontrastu k této analytičnosti najdeme nečekanou formální rozvolněnost, jež se projevuje hravou rýmovou podobou básní evokujících lidové písně či říkanky. Ty však zároveň nejsou nikterak motivicky banální nebo prvoplánové. Vystupují tak do popředí knihy jako dědictví netknuté časem a přisuzují jazyku magickou až archetypálně zaříkávací funkci: „Jedno je tělo mé / ke koni připjaté / Jedno je tělo tvé / jak moře sirnaté“.

Je vidět, že debutová sbírka Hany Richterové je plná protikladů. Nejsilnější je tehdy, když se táže po smyslu samotného básnictví, což ostatně koresponduje se slavnou Heideggerovou větou, že pravá poezie má reflektovat samu podstatu poezie. Právě toto reflektování, které je mezi básnickými debuty výjimečné, můžeme vidět i v marné snaze zachytit ono metaforické ticho či prázdno, jež dle autorčiných veršů „každé slovo zabije“. V jejích básních proto vplouváme do hluchých míst mezi tichem a promluvou, mezi vyslovením a nevyslovením, která ale vlastně vůbec hluchá nejsou. Vždyť i to největší ticho může praskat a vřít.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.