Těsnohlídek, Jan

Těsnohlídek, Jan

rozhovor beletrie česká

Co přivedlo Jana Těsnohlídka ml. k psaní básní? Jaké to je vydávat dnes poezii? Co pro něj znamenají básnická čtení? A jak se s odstupem času dívá na spálení sbírky Jaromíra Typlta? Rozhovor přináší odpovědi i na mnohé další otázky a dotkne se také rozdílu mezi tištěnými a elektronickými periodiky.

Recept na dobré čtení neexistuje

Jan Těsnohlídek ml. (*1987) za svou první sbírku Násilí bez předsudků získal Cenu Jiřího Ortena. Jeho díla poznáte podle nezaměnitelného, civilního, úsporného rukopisu. Sedí v porotě Ortenovy Kutné Hory, soutěže pro básníky do dvaadvaceti let. V květnu mu vyšla už pátá sbírka, nazvaná Hranice a zdi. Vlastní nakladatelství JT’s, které se zaměřuje na vydávání poezie.

iLiteratura: Co teď čtete?
Jan Těsnohlídek: Poslední kniha, kterou jsem dočetl, byla povedená novela Korporácio od Beneho, aktuálně mám rozečtené Za Alpami od Davida Zábranského. Všeobecně ale bohužel platí to, že se k četbě knížek moc nedostanu. Chodím do práce, a když už mám čas číst, čtu rukopisy a knihy, které redakčně připravuji. Takže v poslední době třeba sborník vítězných prací literární soutěže Ortenova Kutná Hora a nové sbírky Martina Šindeláře, Jindřicha Jinocha, Dominika Zezuly a Milana Kohouta.

iLiteratura: Jaké bylo vaše poslední autorské čtení?
Jan Těsnohlídek: Minulý týden jsem četl v rámci stipendijního pobytu v Mikulově, příští týden mě čeká Havlíčkův Brod, Svitavy a Poděbrady. Hranice a zdi vyšly letos koncem jara, tak je teď čtení celkem hodně.

iLiteratura: V čem je pro vás autorské čtení přínosné, v čem spíš obtížné?
Jan Těsnohlídek: Autorská čtení jsou jedinečnou příležitostí k setkání se čtenáři, za což jsem vždycky moc rád. Obtížné je občas cestování, ale to už k tomu patří.

iLiteratura: Jaký je váš recept na dobré čtení?
Jan Těsnohlídek: Myslím, že žádný recept na dobré čtení neexistuje. Pokud by byl, znali by ho spíš herci než autoři. Podle mě pro začátek stačí, když se čte nahlas a srozumitelně. Nicméně co autor, to jiný styl, jak z hlediska psaní, tak čtení. Za sebe jsem toho názoru, že dokud je autor živý, je dobře, když čte svoje věci sám, a to klidně i blbě, protože je to vždy autentické.

iLiteratura: Koho z české scény si rád poslechnete?
Jan Těsnohlídek: Třeba Tomáše Čadu nebo Šimona Leitgeba.

iLiteratura: Je Rudolf Těsnohlídek, autor bajky Liška bystrouška, váš příbuzný?
Jan Těsnohlídek: Byl to dědův strýc, takže pro mě hodně vzdálená rodina.

iLiteratura: Ovlivnil vás nějak?
Jan Těsnohlídek: Jeho tvorba mě nijak neovlivnila, ale mám k ní velký respekt. Rudolf Těsnohlídek nebyl jen básník a spisovatel, ale hlavně novinář. V dnešním slova smyslu by se dalo říct, že i aktivista, což je mi velice sympatické. Ve své době udělal pro společnost mnohé důležité věci, za které mu vděčíme dodnes.

iLiteratura: Jak vypadala vaše cesta k psaní?
Jan Těsnohlídek: Samotné psaní mělo asi celkem standardní průběh – začal jsem psát někdy v šestnácti, samozřejmě nepříliš kvalitně. V té době jsem své první věci dával na internet. Nebyly sociální sítě, ale byly literární weby, které je prakticky suplovaly. Navíc tam v první polovině nultých let bylo i celkem solidní množství návštěvníků, kteří byli schopní konstruktivní kritiky. To mi v začátcích hodně pomohlo. Další věcí, která mi určitě pomohla, bylo to, že jsem začal trávit mnoho času v knihovně v Hlinsku v Čechách a aktivně četl vedle klasických románů i mnoho poezie. Upřímně mi ale co do vývoje mého psaní spíš prospívaly romány. Pokud bych měl uvést vliv nějaké poezie, pak by to byla spíše poezie mých tehdejších souputníků, která mě tehdy bavila daleko víc než ta z knihovny.
Pro své přátele, kteří s psaním také začínali, jsem dělával asi jednou za měsíc autorské čtení. Sešli jsme se, bavili se o literatuře, každý přečetl něco ze své nové tvorby, byly to opravdu dobré časy. Když mi bylo osmnáct, tak už jsem psal celkem dobře a některé básně z té doby jsou i v mém debutu Násilí bez předsudků. Ven z bubliny úspěšného působení na literárních stránkách na internetu jsem vystoupil právě někdy ve třetím ročníku gymnázia. Tehdy jsme dostali za třídní učitelku mou oblíbenou češtinářku, a protože jsme byli třída spíše neaktivní a neúspěšná, chtěl jsem paní učitelku potěšit, a tak jsem obeslal několik literárních soutěží pro mladé básníky. Umístil jsem se prakticky v každé z nich a přivezl na gymnázium do Hlinska spoustu diplomů.

iLiteratura: Mělo to na vás velký vliv?
Jan Těsnohlídek: Setkal jsem se díky tomu s mnoha lidmi kolem literatury. Jednak jsem potkal osobně mnohé autory, jednak samozřejmě i porotce, kteří patřili do literárního provozu. I přes úspěchy jsem nadále neměl žádné velké ambice na vydání sbírky, dokonce jsem asi rok nenapsal snad žádnou báseň. Velkým impulsem pak bylo stěhování do Prahy. Nové prostředí (a můžeme si říct, že pro mladého člověka z vesnice, jako je Krucemburk, případně z malého města, je to velká změna) mě posunulo v psaní dál. Vše bylo velice intenzivní a na psaní to mělo dobrý vliv. V té době jsem publikoval i v některých literárních časopisech a vlastně jsem se o nich teprve tehdy pořádně dozvěděl.

iLiteratura: Později jste s jedním z těchto časopisů spojil část svého života…
Jan Těsnohlídek: Ano, od roku 2008 jsme spolu s Petrem Štenglem a Ondřejem Buddeusem začali pracovat na pozvednutí časopisu Psí víno na vyšší úroveň, což se dařilo jednak díky mnohým mladým autorům, které jsem znal z dřívější doby a dostal jejich básně do Psího vína, jednak díky tomu, že jsem začal ke každému novému číslu organizovat literární večery. S organizací jsem měl mnohé zkušenosti, takže jsme nasadili laťku hned hodně vysoko. Nejen že měly literární večery vysokou kvalitu, ale především byly hojně navštěvované, což bylo v té době opravdu výjimečným jevem.

iLiteratura: V čem tkvěla jejich kvalita, potažmo popularita?
Jan Těsnohlídek: Dávali jsme prostor mladým, neokoukaným autorům, což platilo jak pro publikování v časopise, tak pro výběr vystupujících na večírcích. Důležitou roli hrála i hudba, kdy dostávali příležitost mladí muzikanti, kteří se za ty roky již etablovali, ale tehdy je ještě skoro nikdo neznal.

iLiteratura: Jak jste se dostal do povědomí vy?
Jan Těsnohlídek: V roce 2009 vyšla moje prvotina Násilí bez předsudků, tenkrát jako příloha časopisu Psí víno. Šlo o první číslo Psího vína, které bylo rozebrané, a to během léta. Na podzim jsme s Petrem Štenglem založili nakladatelství a vydali druhé vydání Násilí bez předsudků. Kniha sklízela velice rozporuplné reakce. Některé byly nadšené, jiné naprosto odmítavé. Dnes už asi není snadné si představit, že před deseti lety bylo psaní civilní poezie prakticky nevídané a mohlo vzbudit takové pozdvižení, ale taková to byla doba. Měl jsem velké štěstí, že kniha vyšla právě v téhle době a vzbudila tedy výrazný ohlas.
Přišla i druhá důležitá událost, a to Cena Jiřího Ortena, kterou jsem za knihu dostal a která mě tedy etablovala jako básníka, ač se to mnoha lidem nelíbilo. To je jedna stránka cesty k uznávanému psaní. Druhá a ještě důležitější je samozřejmě psaní samotné. Vždy jsem hodně škrtal a byl na sebe přísný. V Násilí bez předsudků jsou básně, na kterých jsem pracoval tři roky. I v dalších knihách jsou básně, které jsem dopsal až třeba po deseti letech. Můj nadhled se ještě zostřil, když jsem začal redakčně připravovat k vydání knihy jiných autorů. Pokud člověk škrtá v textech jiných autorů, škrtá stejně tak věcně i ve svých. Po těch letech psaní už nepíšu tolik co dřív, ale když už něco napíšu, bývá s tím méně práce, než jak tomu bývalo při první knize.

iLiteratura: Psalo se vám s „Ortenovkou“ v kapse líp, nebo hůř?
Jan Těsnohlídek: Na samotné psaní to vliv nemělo. Samozřejmě je to trochu závazek. Pokud se první knížce takhle zadaří a má úspěch, je tím navýšeno očekávání a nároky na tu další. Rakovina je naštěstí naplnila, respektive byla dost jiná, výrazně ironická a básně do ní zařazené reflektují spíše společnost než mě. Dvě z nich potom byly zhudebněny kapelou Umakart. Rasistická poezie také vzbudila svého času pozdvižení a ani na jedné z těch sbírek, stejně jako na těch dalších, bych nic neměnil. Ceny Jiřího Ortena si moc vážím a myslím, že mi ve spoustě věcech pomohla, ale pokud bych ji nezískal, na vývoj mého psaní by to vliv nemělo.

iLiteratura: Dnes už sám působíte jako porotce literárních soutěží. Co dělá dobrou báseň?
Jan Těsnohlídek: Na to je velmi těžké odpovědět. Kdyby existoval nějaký návod, jak napsat dobrou báseň, básně by se asi ani nemusely psát, protože by byly jedna jako druhá. Nicméně dobrá báseň je ta, která má solidní formu i obsah, což ale každý hodnotí podle svého gusta, proto je v porotě vždy několik porotců a konečný výstup má tak nějakou platnější hodnotu.

iLiteratura: Píšete sice i prózu, ale vynikáte v básních. Víte proč?
Jan Těsnohlídek: Napsal jsem pouze jednu prózu, útlý román ADA. Básně jsem psal dříve než prózu a pokračuji v nich i po jejím vydání. Na prózu je třeba mít více času a ten bohužel nemám. Při běžném fungování „do práce z práce“ není snadné si najít čas na nějaké pravidelnější soustředění na prózu. ADA byla výjimkou, protože jsem byl v životní situaci, kdy by všechny básně byly o jednom motivu, a tak z toho vznikly spíše zápisky, které jsem díky stipendiu mohl poskládat, a z toho vznikla moje zatím poslední próza.

iLiteratura: Zajímáte se o sociální témata. Co soudíte o současném světě?
Jan Těsnohlídek: Myslím, že ačkoliv žijeme v Čechách, podle čísel, v nebývalém blahobytu – vysoká zaměstnanost, to, že jsme tu dávno neměli žádný ozbrojený konflikt, a podobně – je zde stále mnoho problémů, o kterých se tolik nemluví, nebo mluví, ale moc se s nimi nedělá. Hlavně je to vysoká zadluženost občanů, nedostupné bydlení, systém péče o potřebné. Doufám a věřím, že se do budoucna v těchto sférách něco zlepší. Politická reprezentace je populistická a nepříliš kompetentní u nás i za hranicemi a to mě zneklidňuje. Nicméně s tím těžko něco svedu. Mohu o tom mluvit a upozorňovat na to, ale těžko říct, co to udělá se společností.

iLiteratura: V roce 2011 obtýdeník Tvar věnoval jedno své číslo angažované poezii. Vyšla v něm vaše báseň Rasistická poezie, která vyvolala kontroverzi. Básník Jaromír Typlt vás obvinil z rasismu a vy jste následně spálil jeho sbírku. Jak ty události vidíte dnes?
Jan Těsnohlídek: Ano. A pak to pan Karel Piorecký při bilancování tehdejší literatury označil za největší omyl té doby. Ta báseň je ironická a každý, kdo má trochu mozku v hlavě, to poznal. Samozřejmě, dnes by se to dalo vzít i jako populistická agitka, protože žijeme v jiné době než v roce 2011. Spousta těch, kdo tenkrát Rasistickou poezii odsoudili, to s odstupem vidí úplně jinak. Ta báseň provokovala a to taky dělat měla. Ale že se narazilo na takové nepochopení z řad lidí, u kterých se mozek v hlavě očekává, to kdekoho překvapilo.
Spálení knížky byla samozřejmě blbost, nicméně je potřeba zdůraznit, že nešlo o reakci na zmíněný článek. Typlt totiž šířil pomluvy, používal věty vytržené z kontextu, aby mě poškodil. Myslím, že to nemá v hlavě úplně v pořádku, protože normální člověk nemůže mít tolik času k sepisování nesmyslů o někom, koho vůbec nezná. Když jsem pak byl na čtení v Bratislavě, donesli mi přátelé jeho knížku. A co už s ní. Spálení knížky bylo spíše osobní gesto, protože Typlt mě jako člověk naprosto zklamal a jeho první sbírka na tom nebyla o moc líp. Myslím, že se pánové svou odpovědí chtěli spíš zviditelnit, což se s vynaložením dalšího úsilí podařilo. Nakonec se ale stejně řeší to, že jsem spálil jeho knížku, a tímhle mým dětinským gestem se mu pozornosti dostalo a zapadlo to, jaký hon na čarodějnice pořádal.

iLiteratura: Jaké to je být populární básník? Nesvádí vás to žít tak, abyste měl pestřejší životopis?
Jan Těsnohlídek: Spisovatelský životopis je v podstatě jen o publikacích, případně cenách. To, jestli někdo něco jí, nebo nejí, to už nikoho moc nezajímá. S větší popularitou je tedy, alespoň podle mě, spojen hlavně větší tlak na kvalitu vydávaných knih. Jinak psaní s osobním životem nijak zvlášť nespojuji. Myslím, že v tomhle se úplně míjím s kolegy, kteří pracují v nakladatelstvích nebo kulturních institucích. Poslední roky jsem třeba pracoval v Googlu, což s literaturou nemá žádnou souvislost. Do práce musím chodit, abych poplatil nájem a podobně, takže v tomhle si myslím, že jsem stejný jako každý v republice, nic výjimečného.

iLiteratura: Co jste dělal v Googlu?
Jan Těsnohlídek: Pracoval jsem tam na pozici specialisty obsluhy zákazníka pro produkty Google, především AdWords a Moje firma na Google.

iLiteratura: Máte originální styl psaní, ale i čtení. To může hlavně mladší autory svádět k nápodobě. Z těch známějších vás hodně připomíná třeba Šimon Leitgeb. Jaké to je setkat se se svým epigonem?
Jan Těsnohlídek: S tím problém nemám. Byly časy, kdy autoři neuměli číst vůbec, mumlali, s mikrofonem to neuměli, naříkali, že poezie nikoho nezajímá. Poezie má potenciál. Jak jsem už mnohokrát říkal, poezie je ideální formát pro dnešní uspěchanou dobu: krátké texty, které dokáží vyjádřit mnoho. A autorská čtení jsou výbornou příležitostí, jak na svou poezii upozornit, získat nové čtenáře. To ale samozřejmě předpokládá, že přednes bude co k čemu. Ještě důležitější pak je to, aby byla co k čemu samotná poezie, ale bavme se o příkladu, kdy je poezie dobrá.
 Obrazek
Autorské čtení jí může ještě pomoct, ale může jí samozřejmě i uškodit. Když jsem začínal psát, měl jsem to štěstí, že jsem poznal skvělého básníka Jiřího Brože a ten mi kdysi na záchodě řekl, že i kdybychom udělali čtení na záchodě, bylo by to nejlepší čtení. A tak k tomu přistupuji. Ať jsem četl pro tři lidi, nebo pro tisíc pět set, vždycky jsem četl stejně poctivě. Je fajn, když si toho mladí autoři všímají a čtou na nějaké úrovni. Jeden mladý básník mi před pár lety řekl, že ho někdo kritizoval, že čte jako já. Odpověděl, že o tom ví a že raději bude číst jako já, než aby četl blbě. Jak jsem se už zmínil, už někdy od osmnácti, ve svých literárních začátcích, jsem pořádal autorská čtení a byl jsem zvyklý číst nahlas své básně, což se projevilo i do psané formy a rytmu básní. To má další efekt, totiž že například na prestižní recitační soutěži Hviezdoslavův Kubín na Slovensku se každý rok umístí někdo, kdo přednáší moji poezii.

iLiteratura: Mistr slam poetry Filip Koryta aka Dr. Filipitch o vás napsal diplomovou práci. Jaký to je pocit?
Jan Těsnohlídek: Filip se mi ozval, že o mně píše diplomku, a díky tomu jsme se párkrát potkali. Chtěl se na něco doptat a já jsem mu rád dodal informace, které potřeboval. Samozřejmě mě to vždycky potěší, takže jsem vždy nápomocný. V případě Filipa mě navíc těší jeho osobní úspěch a to, že se z nás za ten čas stali dobří přátelé.

iLiteratura: Jak se díváte na žánr slam poetry, je tam to slovo „poetry“ oprávněně? Co je podle vás vlastně poezie?
Jan Těsnohlídek: Slam poetry je pro mě daleko spíš performance než poezie. Spojitost vidím v tom, že obojí pracuje se slovem. Důležitý je ale ten rozdíl, že slam je primárně určen k prezentaci pro obecenstvo a je na obecenstvu přímo závislý. To samozřejmě svádí k jazykovým hříčkám a různým vtípkům. Poezie samotná je také o slovech, nicméně fungovat musí hlavně na papíře. Každé má tedy jiná kritéria. Současná generace slamerů je celkem solidní, pracují na sobě a žánr docela kultivují.

iLiteratura: Založil jste nakladatelství JT’s. Co vás k tomu vedlo?
Jan Těsnohlídek: Už dřív jsem se zmínil, že jsme s Petrem Štenglem v roce 2009 založili nakladatelství, abychom vydali druhé vydání Násilí bez předsudků a další knihy, a moje nakladatelství je prakticky jeho pokračováním – v roce 2011 jsme se s Petrem Štenglem rozešli a každý máme své nakladatelství. Vydávat poezii je ale samozřejmě spíš drahý koníček než nějaká zisková záležitost, takže toho nevydávám moc. Spíš jde o to dát šanci něčemu, co by se jinak do knihkupectví nedostalo. Zda jsou moje rozhodnutí správná, to ukáže až čas.

iLiteratura: Na jakou vydanou knížku jste hrdý?
Jan Těsnohlídek: Jsem rád, že jsem měl možnost spolupracovat s výbornými autory a takhle zpětně si nejvíc vážím toho, že jsem vydal několik sbírek Milana Kozelky. Nicméně mezi autory jsou jména jako David Zábranský, Milan Kohout a další.

iLiteratura: Koho byste rád vydal?
Jan Těsnohlídek: Vysněné autory asi nemám. Je to rukopis od rukopisu, uvidíme, co přijde.

iLiteratura: Časopis pro současnou poezii Psí víno, v němž jste dřív působil, nedávno ohlásil ukončení vydávání tištěné verze. Máte nějaké výhrady k tomuto rozhodnutí současné redakce?
Jan Těsnohlídek: Není to rozhodnutí redakce. Je to rozhodnutí pouze Olgy Pek a Ondřeje Škrabala. Ostatních z redakce se na to nikdo neptal. Časopis měl prakticky úplně zaniknout (ano, i taková tisková zpráva již byla v myslích) a internetový časopis je jakási úlitba Ondry Škrabala. Celé je to ale způsobeno naprosto tristní neschopností šéfredaktorky Olgy Pek, která do této situace časopis dovedla a odmítala a odmítá se k tomu postavit čelem. S Petrem Štenglem jsme se už dopředu ozvali, že bychom byli schopní v tištěném časopise pokračovat, dokonce mám i investora, který by byl schopný fungování časopisu zajistit i bez grantu, který Psí víno nedostalo právě kvůli Olžinu pochybení, nicméně na naši nabídku nebyl brán zřetel a situace je, jaká je. K Psímu vínu máme s Petrem Štenglem osobní vztah, stejně jako jeho zakladatel Jaroslav Kovanda, proto jsme se hned ozvali. Víc jsem se na to téma rozepsal v článku pro Tvar č. 16/2018.

iLiteratura: V čem vidíte hlavní rozdíl mezi internetovým a tištěným časopisem?
Jan Těsnohlídek: Jsou to dvě úplně jiné věci, mají své výhody a nevýhody. Obě formy mají svůj význam a mohou často fungovat vedle sebe, doplňovat se. Nicméně pro tištěný časopis je přesun na internet nespornou degenerací, v případě Psího vína zaviněné konkrétními lidmi z konkrétních důvodů.

 

© Adam El Chaar
foto © archiv Jana Těsnohlídka ml.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2771x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce