Shanfeldová, Yveta: Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné

Shanfeldová, Yveta
Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné

recenze beletrie česká

Intimní zpověď je slovní spojení používané v dnešní době až příliš často, přesto se mu u nové sbírky Yvety Shanfeldové nelze vyhnout. Pocity vůči partnerovi, matce i vůči sobě samé sepsala do jednoho obrovského výboje veršů. A tím více dokážou zasáhnout.

Slovní experimenty insomniaka
Yveta Shanfeldová
: Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné. Dybbuk, Praha, 2017, 88 s.

Yveta Shanfeldová pracuje jako překladatelka a učitelka klavíru v USA, kam se odstěhovala již před více než čtyřiceti lety. Do češtiny přeložila například spolu s Milanem Děžinským výbor z poezie americké autorky Sharon Oldsové (Papežův penis a jiné básně, Host, 2014) a sama také v Čechách vydala několik básnických sbírek (naposledy Nahmatávání dna, nakl. Malina, 2012). Letos vyšla v nakladatelství Dybbuk její čtvrtá sbírka pod názvem Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné.

V nové sbírce, rozčleněné do pěti oddílů (, S partnerem, Máma, Deště, dcera, čtení, psaní, noc a Lednový dodatek), se autorka postupně zaobírá osobními tématy, která vždy do značné míry odpovídají názvu konkrétního oddílu. Společně tyto tematické okruhy vytvářejí konzistentní soubor intimních básní, v nichž se autorka vyrovnává se stárnutím a smrtí blízkých, s frustrací z nespavosti a s jednotvárností dlouhodobého soužití s partnerem: „nejdřív jsou slyšet tvé brýle / pak se přikryješ a spíš jako čas / já čekám pod hlasem tmy / až dorazí vítr tlím.“ (s. 20)

Slova pro svou zpověď volí autorka velmi pečlivě a v této volbě má zcela jasně navrch zvuková stránka, což Shanfeldovou vede k výběru slov i velmi neobvyklých – občas dokonce tak výrazně nezvyklých, že se čtenář musí doslova držet, aby nesáhl po výkladovém slovníku, ve kterém by si mohl dohledat pojmy jako „dendrologický“, „risposta“ či „toulitka“ (vše z jedné básně ze s. 22). Zapojení takových pojmů nicméně neznamená, že by autorka volila slova úplně náhodná nebo pouze pro účely rýmu. Zvuková podoba slova sice stojí na prvním místě, váže se ale zároveň na jeho význam, a v některých případech vytváří dokonce hru s několika významy (viz přiložená ukázka).

čísluju své básně
sedím ve sluji
bernešky nade mnou
veslují

do nebe z kamene
nečitelný nápis vrytý
za oknem podzimní
stalagmity
chci fotit lesní pach

na střeše sklárna
po kapkách skrápí
krápníky na báni básní
o letu hejn

zatímco zrod hvězd trvá miliony let
novoluní z loňska zhasni
je konec září

konec vždy září
(s. 41)

Výrazné zaměření básní na zvukovou stránku je snadno rozpoznatelné i v pasážích, které se opírají o méně exotické lexikum: „spletený ze ztrát proher sprch / škrapový chrám strachu / smrt trne v prázdných krách / ze záhonu drnový práh“ (s. 20) či v pasážích, které se mění v podstatě ve slovní hříčky: „považuju zrak za zázrak / když slunko praží na zápraží“ (s. 47).

Poezie Shanfeldové působí určitou naléhavostí, ale zároveň smířeným klidem. Na obě polohy má (obzvlášť při volbě výrazně osobních témat) vliv zejména autorčin věk – sbírka nabízí vhled do období, v němž je na místě reflexe vlastního života a vzpomínání na (odcházející) členy rodiny. Například ve vztahu k matce, který v souboru básní rezonuje nejvýrazněji, se prvotní prudký výboj pocitů strachu a snahy vyrovnat se s plynoucím časem mění v mrazivé smíření. Zároveň s tím dešťové průtrže z první části sbírky střídají v poslední části, Lednovém dodatku, tiché, klidně padající kapky.

spím a nad ránem mám sny
že umřela máma že umírala
já jsem ji nesla byl z ní už jen zbytek symbol
já jsem tomu symbolu říkala mám tě ráda maminko
[…]
celou noc jsem si pak říkala
zavolám napíšu nemohla jsem si vzpomenout
proč s ní nemluvím polštář hřál
(s. 54)

v noci jsem se vzbudila
ticho si hrálo na zvuky
v tmavém pokoji kapky světla

tvoje smrt voní jako deštivá noc

nejsi a najednou stárneme všichni
všichni kolik nás je
(s. 76)

Na první pohled by poezie Yvety Shanfeldové mohla působit prvoplánově, nebo dokonce zcela uměle – zejména kvůli rýmům (např. spojení ve sluji – vesluji, které může znít až komicky), častým neobvyklým nebo odborným výrazům a místy velmi prostým formulacím. Při delším a pečlivějším čtení je ale jasné, že autorka nevolí slova vůbec náhodně a že čtenáři předkládá ucelenou výpověď o pocitech ze stárnutí a smrti, o vztahu k blízkým i k sobě samé. Soubor textů navíc zahaluje mlžný dešťový opar, který její básně dokresluje a dává jim jednotný tón. Na tenkou sbírku prší či sněží celkem třicetkrát a skrze dešťové kapky nebo sněhové závěje prostupují na povrch záznamy velmi niterných pochodů, které svou syrovostí snadno zasáhnou toho, kdo sbírku čte.

 

© Anna Fremrová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.