Engelking, Leszek: Muzeum dětství a jiné básně

Engelking, Leszek
Muzeum dětství a jiné básně

recenze beletrie zahraniční

Tvorba polského literárního vědce a básníka Leszka Engelkinga už v češtině vyšla, nový výbor mapuje jeho nejnovější období. Pro polonistický svět je významný rovněž coby poslední překlad Václava Buriana před jeho „absurdně předčasnou“ (Engelkingovými slovy) smrtí.

Procházka po zmizelém městě
Leszek Engelking
: Muzeum dětství a jiné básně. Přel. Václav Burian, Protimluv, Ostrava, 2016, 93 s.

Tvůrčí činnost Leszka Engelkinga zahrnuje řadu oblastí: autor překládá z šesti jazyků a za své překlady – včetně těch z češtiny – obdržel významná ocenění; je literárním teoretikem a kritikem, který vydal například knihu o Jáchymu Topolovi; v neposlední řadě jde o prozaika a básníka. Český čtenář zná jeho básnická díla díky výboru A jiné básně a jiné básně (Votobia, 1998) a z literárněvědné činnosti má k dispozici jeho monografii o Vladimiru Nabokovovi (Vladimir Nabokov: podivuhodný podvodník, Votobia, 1997). Nová kniha z edice překladové literatury nakladatelství Protimluv nabízí výbor z Engelkingovy nejpozdější básnické tvorby, pokrývající časové období mezi lety 2011 a 2016, v němž Engelking publikoval tři sbírky, přičemž do českého výboru jsou zařazeny i básně dosud knižně nepublikované.

Úvodní výběr ze sbírky Muzeum dětství otevírá knihu rovněž tematicky, nepochybně i proto figuruje její název v názvu celé knihy. Engelking se v básních prochází po rodné Bytomi v Horním Slezsku, hledí na budovy a domy a zjišťuje, že to, co vidí, nekoresponduje s tím, jak jsou ona místa zachycena v jeho paměti. Řada z nich obsahuje obraty jako „tady byl“, „tehdy byl“, „vzpomínám, že“ atd. Pronikají sem i promluvy v cizích jazycích, připomínající někdejší kulturní diverzitu regionu.

Procházka po místech básníkova dětství a vzpomínání na to, jak v té době vypadala, vede nevyhnutelně k zamyšlení se nad způsobem, jak paměť funguje a pracuje. Básně o místech, v nichž na pozadí fyzické přítomnosti prosvítá ztracený svět, tedy doplňují básně o vzpomínání jako takovém, o tom, jak funguje naše paměť. Je vůbec možné zachovat minulost? Neskončí každý takový pokus pouze muzeem, sbírkou mrtvých předmětů?

Engelking se u tématu dětství umně vyhýbá nostalgickému patosu. Manifestuje to hned titulní báseň, v níž děti jsou vycpané a nejživějším předmětem je mrkací panenka. Hoch z básně Poklady naší přírody má na tváři tak odpudivý škleb, že se k němu básník bojí přiblížit. Engelking spojuje dohromady různé typy dětství: dětství básníka se prolíná s dětským věkem země, například v básni Druhý příchod, či s dětským věkem moderny a kultury vůbec.

Na téma pomíjení a minulosti navazuje Engleking rovněž ve druhé sbírce zastoupené v knize, tedy ve sbírce Komu fandí zesnulí. Pomíjení se tu ovšem významově posouvá směrem k proměně člověka v průběhu života. V úvodní básni je pohádka o Červené Karkulce převedena do kontextu a lexika dospělých, báseň Druhá míza popisuje stereotypní školní obrazy s tou výjimkou, že studenti tu nejsou školáci, nýbrž účastníci univerzity třetího věku. Největší prostor je ve výboru z této sbírky věnován proměně největší, lidské smrti. Ta ovšem nemusí přicházet až na konci života, ale nastávat může i v jeho průběhu. Mrtví chodí ve spěchu po nádraží, mrtví jsou ti, kdo konvenčně rozmlouvají, nebo ti, kdo nepropadnou kouzlu reklamy. Mísením adjektiv „živý“ a „mrtvý“ v různých kontextech a významech ponechává sbírka položenou, ale nezodpovězenou otázku, co je smrt a co je život.

Prostor města ze vzpomínek a čas, který neustále pomíjí, tematicky dominují rovněž krátkému výboru ze sbírky Dodatek. Výrazněji se tu do popředí dostává humorný tón vycházející z hravých přirovnání: město je věrný pes, čas bezuzdný maratonec. Juxtapozice s hrůzu nahánějícími obrazy, jako je rozvážení černého mléka smrti v básni Mlékař, a celková tematika pomíjení nemá daleko ke grotesknímu smíchu.

Výbor uzavírá soubor osmi básní, které dosud nevyšly knižně. Svým rozsahem z nich vyčnívá báseň Vilno 99, v níž autorův přítel a básník Zbigniew Dominiak vede fiktivní hovor s Adamem Mickiewiczem přemístěným do současného literárního světa. Patrná jsou tu však i témata prolínající se celým výborem – mezi těmi týkajícími se města je obzvláště povedená Ulice.

Ačkoliv byla, jak píše Engelking v úvodu, práce na knize přerušena „absurdně předčasnou“ smrtí překladatele Václava Buriana, je výbor Muzeum dětství a jiné básně i v současné podobě solidní sondou do tématu, kterým se básník v daném období zabýval. Jak bylo naznačeno v odstavcích věnujících se jednotlivým zastoupeným sbírkám, každá z nich se zabývá odlišným aspektem uplývání času. Celek tak tvoří bohatou mozaiku poetického uvažování o něm a obrazů, které nám po oné procházce po zmizelém městě utkví v paměti.

 

© Jakub Hankiewicz

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 924x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce