Papoušková, Eva; Miklínová, Galina: Cílovníci

Papoušková, Eva; Miklínová, Galina
Cílovníci

recenze dětská

Po roce 1945 se svět kluků zdivočelých válkou stále ještě striktně dělí na hrdiny a nepřátele. Při svých dobrodružstvích na internátní škole v poděbradském zámku hoši zjistí, že hrdinství často leží jinde než na bitevním poli. Za skvělé spolupráce textu a obrazu v knize neokázale, zato půvabně ožívá česká historie.

Kterak kluci zdivočelí válkou dobyli svět
Eva Papoušková
, Galina Miklínová: Cílovníci. Paseka, Praha a Litomyšl, 128 s.

Scénáristku a autorku dětských knih Evu Papouškovou ani ilustrátorku Galinu Miklínovou jistě není třeba zdlouhavě představovat. Snad jen připomeňme, že z jejich spolupráce už se v rámci dětské literatury několik pozoruhodných kousků urodilo. Jak úspěšný titul Kosprd a Telecí, tak třeba předloni vydaná knížka pro nejmenší čtenáře Vombat Jirka dokazují, že texty Evy Papouškové si s kresbou Galiny Miklínové spolehlivě rozumějí. Tentokrát se autorské duo zaměřilo na starší čtenáře. S příběhem desetiletého Záviše, který přichází na Kolej Jiřího z Poděbrad, aby se tělesně i duševně zocelil, čtenáři prožijí nejedno dobrodružství, ale zároveň před nimi zcela neokázale ožijí dnes už slavné osobnosti a s nimi i jeden koutek české historie.

Jak to bylo na zámku v Poděbradech
Státní reálné gymnázium v Poděbradech a s ním i Kolej krále Jiřího byly otevřeny v září roku 1946. Myšlenka zřídit v poděbradském zámku školu podobnou klasickým internátním školám anglického typu získávala svou podobu už během války, kdy se jako vězni setkali v Terezíně dva poděbradští lékaři (Ladislav Filip a Vojtěch Sailer) s ředitelem kladenského gymnázia Františkem Jahodou. Přednost navštěvovat nově vzniklou instituci měli sirotci po odbojářích, děti z perzekuovaných rodin nebo děti zahraničních diplomatů, zbytek tvořili místní žáci. Ti ovšem na rozdíl od prvně jmenovaných nebydleli v zámeckém internátu. Vzhledem k tomu, že mladí muži měli být vychováváni nejen k samostatnosti, ale zároveň i k týmové spolupráci, aktivně se podíleli na provozu koleje i školy, kde kromě studia byly součástí vzdělání i bohatá sportovní a kulturní činnost a manuální práce. To všechno s vizí vychovat osobnosti, které budou mít dostatek schopností zaujmout místa ve veřejné správě a pomoci tak zemi poznamenané válkou postavit se na nohy.

Jak to bylo se Závišovými spolužáky
Z předchozího odstavce je celkem jasně patrné, že Eva Papoušková svůj příběh postavila na zcela reálném půdorysu. A skutečnými předobrazy se pyšní i většina postav v knize. Na rozdíl od osob stojících ve vedení školy (jako je například výše zmíněný ředitel Jahoda), vystupuje většina studentů v knize pod přezdívkami. Poučený čtenář samozřejmě pod stručnými charakteristikami a za načrtnutými rysy rozezná Václava Havla, Miloše Formana či Maria Klemense, jejich jména ovšem otevřeně nezaznívají. Pokud by měl někdo opravdu chuť odhalit identitu zobrazovaných postav, spíše než kreslené portréty s přezdívkami na vnitřních deskách knihy, pomohou věnování, adresovaná konkrétně jmenovaným (i nenalezeným) maminkám, „které kdy chtěly pro své syny to nejlepší“. Pátrat však není třeba. Půvab knihy spočívá především ve spojení dvou rovin: přestože zpracovává doložené události a slibuje tak svého druhu poučení či rozšíření obzorů, dokáže zaujmout i čtenáře bez potřebných znalostí. Je to totiž dobrodružný, díky zámeckým zákoutím trochu tajemný a díky vypravěčskému hlasu hlavního hrdiny velmi zábavný příběh kluka přezdívaného „Píďa“. Ilustrace a grafická podoba knihy navíc obě tyto polohy respektují. S jistou pravidelností se střídají „koláže“ dobových dokumentů s obrázky Galiny Miklínové, které určité kousky textu, obvykle větu nebo souvětí, naskicují jako momentku. V některých případech dokonce pomáhají porozumění textu, když odhalí skutečnost či souvislost, které nejsou slovy zcela vyřčeny.

Jak to bylo s hrdinstvím
Po incidentu, který by nebylo správné vyzrazovat, se Závišova maminka rozhodne vyslat svého „kluka zdivočelého válkou“ na nově vzniklou internátní školu v Poděbradech. Vyprávění malého Záviše zpočátku místy připomíná slavný film Obecná škola, kde je svět jasně dělen na nepřátele a hrdiny. Když se Záviš dozví, že zakladatelé školy byli za války vězněni nacisty, sděluje: „Začal jsem se velice těšit, že budeme mít s Jahodou a Filipem stejné nepřátele.“(s. 18) Obecně má svou představu o světě celkem jasnou – dle jeho názoru, by ženy neměly nosit uniformy, skauti by se neměli ženit a chlapi rozhodně nebrečí. Společně s ostatními si založí krabičku poslední záchrany, opatřit ji jehlou nicméně považuje za zženštilé. Na první skautské výpravě ho ovšem puchýř z nepohodlných bot přesvědčí, že nic není tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát, a jehla má v krabičce své místo. (Význam skautství zdůrazňuje název knihy, na předsádce vyvedený jak latinkou, tak Morseovou abecedou.) Ostatně situací, které převracejí jednoznačné soudy naruby, se v příběhu objevuje více a ukazují se jako klíčové. S koncem knihy a začátkem roku 1948 vstupují do kreseb červené podtóny a do děje závažnější situace. Právě zde se obě roviny knihy začínají vzájemně potřebovat a mladší čtenář se bez dalšího vysvětlení asi neobejde. Zejména proto, že závěrečné kapitoly působí vůči prvním dvěma třetinám knihy poněkud zrychleně.

Cílovníky opravdu můžeme vnímat jako výpravu desetiletých kluků do poválečného světa a budeme se u čtení dobře bavit. V doslovu, kde se ptá, „co všechny ty lidi, kromě Koleje Jiřího z Poděbrad, spojuje“, však autorka textu dává na srozuměnou, že kniha má obsahovat i jakési důležité sdělení. Opouští tak rovinu příběhu a své hrdiny bere do reálného světa s sebou: dosud fiktivním postavám přisuzuje skutečné osudy, jakkoliv stále nejmenuje. Ono pohrávání si s fikcí a realitou tak pokračuje až do konce. K malým klukům a jejich příběhům se přidávají jejich starší verze, které jim dodávají vážnost. Knize by se možná dalo vyčítat, že vštěpované morální hodnoty, odhodlání jednat vždy sám za sebe a schopnost na sobě pracovat a tím se stát výjimečným, mohou působit jako vyprázdněná hesla. Jenže těm klukům z poděbradské koleje to zkrátka vyšlo.

 

© Kamila Klímová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 1261x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce