Szpilman, Władysław: Pianista

Szpilman, Władysław
Pianista

recenze beletrie zahraniční

Svědectví o válce, holocaustu, ale také o moci hudby a vzájemného porozumění ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal, přináší Władysław Szpilman v memoárové knize Pianista. Příběh polského hudebního skladatele židovského původu, který přežil bombardování Varšavy a zažil tak smrt tohoto města, proslavil oscarový film Romana Polańského.

Mše pro neexistující orchestr a sólo
Władysław Szpilman
: Pianista. Přel. Helena Stachová, Argo, Praha, 2018, 206 s.

Existují knihy, jimž opakované vydávání neznásobí věhlas ani popularitu. Nepotřebují to. Svým znovuobjevováním chtějí říci něco jiného: totiž že existují. Jsou zde proto, co sdělují a jak to sdělují. Mezi ně patří kniha Pianista polského židovského hudebního skladatele a klavíristy Władysława Szpilmana (1911–2000), který se stal svědkem zničení Varšavy, v jejichž troskách přežil druhou světovou válku.

Pianista vyšel v Česku v létě tohoto roku již počtvrté. Po Academii (2003, 2006 a 2007) ji do svého plánu jako třetí svazek Filmové řady zahrnulo nakladatelství Argo, tradičně v překladu Heleny Stachové – ne náhodou v roce společných tzv. osmičkových výročí. I kdyby však snad kniha vstoupila do publikačního vzduchoprázdna, jistě bude českým čtenářům známa nepřímo díky Oscary a Zlatou palmou ověnčené filmové adaptaci polského režiséra Romana Polańského z roku 2002 s hlavní rolí obsazenou Adrienem Brodym.

Vždyť život byl tak krásný!
„V srpnu 1939 nebyl už ve Varšavě skoro nikdo, kdo by si myslel, že se válce s Německem ještě lze vyhnout, a pouze nenapravitelní optimisté byli přesvědčeni, že se Hitler nezlomného stanoviska Polska lekne. Jejich optimismus byl projevem oportunismu, víry zbavené jakékoli logiky, že k vypuknutí války nedojde a že bude možné nadále žít v klidu. Vždyť život byl tak krásný!“ (s. 19)

Psaní knihy bylo pro Szpilmana svým způsobem autoterapií, sloužící k vyrovnání se s ukrutným barbarstvím, které zažil během válečných let. Nejedná se o klasické datované deníkové zápisy, ale o epizody, vybavování si dílčích úseků paměti. Někdy se vážou k obecné momentální situaci (kapitoly Válka!, První Němci!), jindy ji spojují s detailem, určitou příhodou, dostává se jim jisté příběhovosti (Gesto paní K., „Hola, střelci“, Umschlagplatz…) – epizoda Tance v Chladné ulici je dokonce vyjádřena pomocí groteskní historky. Szpilman literárním zaznamenáváním svých zážitků a pocitů zároveň představuje obraz válečné Varšavy – zničené, rozervané –, obraz Židů zahnaných do bídných podmínek ghetta nebo odjíždějících v chlorem páchnoucích dobytčácích neznámo kam (samozřejmě, že známo). Nebýt známosti s jedním z hlídačů, na podobnou cestu by se také sám vydal. V rozhodující chvíli byl ale z řady lidí postupujících k transportu vytažen. Jeho neplánované poslední rozloučení s matkou, otcem a sourozenci tudíž mělo formu zmateného a zoufalého pohledu.

„Sebrali jsme naše drobné a za všechny jsme si pak koupili jedinou karamelku, kterou otec kapesním nožíkem rozkrojil na šest stejných dílů, naše poslední společné jídlo.“ (s. 93)

Zápisky z mrtvého města
Szpilman se po většinu času zdržuje jakýchkoli soudů. I ty nejbrutálnější činy (například vyhození invalidního Žida z balkonu na ulici) popisuje prostě jako realitu – protože to pro něj realita byla. Ve stylové formální úspornosti a kontrastu s naléhavostí obsahu stále tkví velká síla Pianisty. Téměř naturalisticky laděná je ta část zápisků, v níž je Szpilman po transportu své rodiny odkázán na několik let pouze sám na sebe nebo na případnou pomoc několika známých, díky nimž se neustále přemisťoval mezi různými byty. Stěžejní kapitola Smrt města, která dala název polskému originálu (Śmierć miasta, 1946), představuje svým způsobem další kulminaci – autor se probouzí po neúspěšné otravě léky a silně vyhladovělý zažívá bombardování Varšavy. Při životě jej drží hudba (v jednom z úkrytů, kde tajně pobýval, nalezl pianino a hrál na něm neslyšně pro sebe i pro celé město – s prsty pár centimetrů nad klaviaturou…), procvičování si angličtiny a mizerné zásoby ještě bídnějšího jídla. Stále ovšem platí civilnost sdělení. Kniha je důkazem toho, jak neodmyslitelně je v Polsku zakořeněna tzv. literární reportáž. Hranice mezi publicistickým a beletristickým stylem se v Pianistovi (zejména v Smrti města) velmi těžko rozpoznává.

Jako paradoxní se jeví setkání Szpilmana s důstojníkem třetí říše Wilmem Hosenfeldem, který pianistu objevil v jednom z mála nezničených varšavských domů – budoucím centru německého štábu obrany města. Hosenfeld, který si od vymrzlého Žida nechá zahrát Chopinovo Nokturno cis-moll a zásobuje jej posléze „nezvykle bohatými“ zásobami jídla (celý bochník chleba s marmeládou…), pomohl zachránit život i dalším Židům. Zobrazení německého vojáka jako někoho, kdo nevraždí, nýbrž pomáhá, se po skončení války stalo trnem v oku polských komunistických vydavatelů a způsobilo nemalé obtíže s publikací knihy. Scéna s Nokturnem (podobně jako ta s „poslední večeří“) patří k nejsilnějším také v Polańského filmu (není neznámo, že sám Polański strávil část války v ghettu v Krakově).

Přidanou hodnotou knihy jsou její sekundární texty. Umělcův syn Andrzej Szpilman v předmluvě vzpomíná, jak obtížně a nerad jeho otec hovořil o válečných zážitcích, čímž ještě více podtrhuje osobní rovinu memoárů. Kontext rozšiřují i výňatky z deníku samotného Wilma Hosenfelda, v nichž důstojník odkrývá své humanistické smýšlení: „Jeden esesman se chlubil, že střílel na Židy, když vyskakovali z oken hořících domů. Celé ghetto je dnes obráceno v trosky a pohořeliště. Takhle chceme vyhrát tuto válku, bestie! Tou masovou vraždou Židů jsme válku definitivně prohráli.“ (s. 175)

Přestože argovské vydání Pianisty nepřináší (kromě podstatné a díky své úspornosti, která koresponduje s celkovým charakterem knihy, i vítané změně úpravy obálky) oproti vydáním předchozím žádné další aktualizace, jedná se o důstojnou vzpomínku na významného polského umělce a na stěžejní období moderních dějin. Příběh knihy zůstává nepřekonatelný a nic z jeho naléhavosti neubere ani dvacáté vydání. Parafrázuje Adriena Brodyho doufám, že kniha, která ukazuje bolest, odlidštění a důsledky ohavných činů z doby války, bude nadále významným příspěvkem k míru.

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.