Kábrtová, Lidmila: Místa ve tmě

Kábrtová, Lidmila
Místa ve tmě

recenze beletrie česká

Lidmila Kábrtová upoutala neobvyklou prvotinou už v roce 2013. Její debut, knihu Koho vypijou lišky, tvořily prozaické miniatury, jež byly vždy přesně padesát slov dlouhé a dohromady vytvářely soudržný příběh. Ve své druhé knize, povídkové sbírce nazvané Místa ve tmě, již Kábrtová nevsadila na experimentální ráz textů, přesto je její kniha v rámci současné produkce lecčíms neobvyklá.

Když se ženy nemohou vzepřít
Lidmila Kábrtová
: Místa ve tmě. Host, Brno, 2018, 216 s.

Místa ve tmě, nová povídková sbírka Lidmily Kábrtové (* 1971), obsahují dvanáct povídek kratšího či středního rozsahu, jejichž protagonistkami jsou bezvýhradně ženy. Ženy, které jsou opuštěné, utlačované, využívané či zneužívané dominantními a nestálými muži. A které na sebe napříč povídkami opakovně narážejí. Provázanost textů v rámci povídkové sbírky není neobvyklý postup. Kábrtová jej však využívá velice účinně a neokoukaně. Inovativnost jejího přístupu nám může připomenout například knihu Mapa Anny Marka Šindelky.

„[N]eberu antidepresiva. Takže jsem na tom vlastně docela dobře,“ tvrdí o sobě protagonistka povídky Praga mater urbium. V podobně bezútěšném stavu se nacházejí takřka všechny ženy, se kterými se v Místech ve tmě setkáváme. Nejsou šťastné, ale dobře vědí, že by to mohlo být ještě horší, a tak se ani nepokoušejí něco se svým životem udělat. A pokud to přece jen některá z nich zkusí, tvrdě narazí. Pokud se vzepře současnému živoření – ať už v touze připomenout si staré dobré časy, nebo přikrášlit přítomnost –, zjistí, že možnost přilepšit si je jí odepřena.

Mnohé z povídek, které jsou v knize obsaženy, by samy o sobě stěží stály za zvýšenou pozornost. Postavy jsou v naprosté většině případů černobílé a jejich jednání je vcelku schematické. Pointy – pokud jsou povídky vypointované – působí až příliš vykonstruovaně a předvídatelně. Místa ve tmě však potvrzují, že je třeba číst povídkové sbírky jako celky, nikoliv jako nahodile seřazené texty, které se autorovi po letech sešly v šuplíku. Při takové četbě totiž zjistíme, že schematičnost je něco, s čím autorka cíleně pracuje. Povídky nejsou propojeny pouze střetáváním protagonistek. Kábrtová téměř vždy vychází z podobné konstelace – slabá žena je utlačovaná či zneužívaná dominantním nebo prohnaným mužem, případně již rezignovala na snahu najít si fungující vztah a oddává se jen příležitostnému sexu. A byť by se zdálo, že několikátá variace téhož se brzy začne zajídat, opak je pravdou. Právě variováním podobného modelu a tím, jak stále hlouběji pronikáme do oné na první pohled trochu neoriginální konstelace a stavu protagonistek, získávají povídky – ale především kniha jako celek – na dynamice a na naléhavosti. A na první pohled šablonovité jednání postav dostává díky jejich střetávání napříč texty nové významy. Tu se dozvíme, jak se situace z jedné povídky jeví vnějšímu pozorovateli, tu nám autorka poskytne vodítko, jak to mohlo s postavou z jiné povídky dopadnout.

Výrazným kladem Míst ve tmě je i způsob, jak jsou texty seřazeny. V samém středu stojí povídka Praga mater union, již bych si dovolil označit za vrchol sbírky a jejíž protagonistkou je redaktorka, která píše do časopisu pro ženy. Svou práci komentuje slovy: „Je to rutina. […] Milionkrát znovu a pak zase.“ Což je v podstatě princip, na kterém Kábrtová Místa ve tmě vystavěla. Znovu a zase se opakují příběhy, které zprvu mohou připomenout modely užívané v ženských časopisech. Ty se však v Místech ve tmě mění v literárně pozoruhodnou výpověď. Její intenzita a originalita spočívá v postupném přesvědčování čtenáře o tom, že ani modely z ženských časopisů nejsou nakonec tak docela banální. Kábrtová tyto modely nezavrhuje, nejsou pro ni východiskem k persifláži. Spíš ukazuje, že se z nich modely nestaly náhodou, a že jakkoliv se doba mění, jsou ve společnosti stále přítomny. A přestože jsou obvykle především zesměšňovány, literatura je nemusí pohrdavě přehlížet.

Je poměrně běžné, že je první polovina roku z hlediska publikovaných knižních titulů méně zajímavá než ta druhá. Ani druhá polovina tohoto roku však nepřinesla mnoho výrazných povídkových sbírek. O to jsou Místa ve tmě především díky promyšlené výstavbě cennější a asi by nebylo nijak překvapivé, kdyby se kniha objevila v nominacích na některé literární ceny. Už titul Koho vypijou lišky by si dle mého názoru minimálně nominaci na některou z debutantských cen zasloužil. A ve své druhé knize Kábrtová přesvědčila, že dokáže zaujmout i v případě, kdy neusiluje o experiment.

 

Na podobné téma:
Vladimíra Valová
: Do vnitrozemí

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Luboš Záhora, 19.12.2018 10:17
Kábrtová, Lidmila: Místa ve tmě
Je zajímavý, že s body recenze docela souhlasim, ale knize bych dal maximálně 60 %.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1673x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce