Krall, Hanna: Srdcový král

Krall, Hanna
Srdcový král

recenze beletrie zahraniční

Obdivuhodná odysea polské židovské hrdinky ve zpracování vynikající spisovatelky a reportérky Hanny Krall. O tom, jak jediný život může přinést mnoho významů a jak by bylo jednoduché se ho vzdát.

Srdcový král
Hana Krallová
: Srdcový král. Přel. Helena Stachová, Absynt, Žilina, 2018, 136 s.

Srdcový král polské spisovatelky a novinářky Hanny Krall (*1935) je útlá reportážní knížka, čítající sto třicet šest stran, skrývá však v sobě mnohem více než lecjaký objemný román. Nabízí vyprávění jednoho neobyčejného údělu, života polské Židovky, která nejenže přestála Osvětim, ale prošla si strastiplným životem ženy, která vsadila vše na jednu kartu a hraje o osud svůj, především však o osud svého manžela – srdcového krále. Dílo vyšlo v nakladatelství Absynt a přeložila jej Helena Stachová.

Smrt je něco jako život
Přestože se Hanna Krall brání škatulce autorky píšící o „židovském tématu“, je jasné, že podobně pohnuté životní příběhy jsou jí blízké a dokáže je čtenáři podat přesně tak, jak je potřeba – syrovým popisem každodennosti. Stejným způsobem napsala i svou nejnovější knihu. Srdcový král je příběh sestavený z množství kratších epizod, z nichž autorka skládá mozaiku obrazů a vzpomínek ze života hlavní hrdinky Izoldy. Vyprávění začíná, když se Izolda setká se svým budoucím manželem, přestože již zasnoubená, zamiluje se a vdává se za něj. Brzy nato začíná jít manželům i jejich rodinám žijícím ve varšavském ghettu o život a mladá žena podplácí hlídače, utíká z ghetta, barví si vlasy na blond a stává se Polkou jménem Marie. Sítí podzemních kanálů se jí podaří vyvést ven i svého muže. Přestože Izoldin život představuje hlavní linii celého příběhu, můžeme mezi řádky vyčíst množství utrpení a bezmoci, jež pociťovala hlavní hrdinka, ale i tisíce dalších lidí v Polsku. Autorka tak vypráví příběh celé doby. Reportážním způsobem popisuje bezbrannost a křehkost života a za ní následující děsivou otupělost vůči smrti. Smrt několika členů rodiny je jen začátek všech hrůz, jichž bude Izolda svědkem. Smrt je něco jako život, je jeho součástí, „oni nejsou, ale my ještě jsme“ se stává heslem, jež provází celou knihu. Od počátečního zájmu a pozdější konsternace se dostává k vlastní apatii vůči smrti.

Záchrana bez happyendu
Když zjistí, že její manžel, který získával peníze jako převaděč přes hranice, byl zatčen, stává se mise za jeho záchranu jediným cílem a středobodem Izoldiny existence. Vydělává si všemožnými způsoby, přeprodává potraviny, později jed, který slouží dalším lidem k sebevraždě, ale také pronáší motáky, zprávy na maličkých smotaných papírcích, napsané vězni v pracovních táborech k jejich příbuzným a známým, za což se dočká morálního odsouzení od své přítelkyně. Ale pro Izoldu není nic příliš, pokud to znamená, že zachrání svého muže. Kvůli vlastní naivitě přichází o většinu vydělaných peněz, končí ve vězení a je přiřazena na práci v továrně, ze které utíká a dostává se díky pomoci přátel až do Vídně, neboť se dozvěděla, že její manžel byl převezen do tábora v Mauthausenu. Setkává se se svým mužem, happyend se však nekoná. Když se s manželem znovu sejde, není šťastná. Přestože spolu žijí ve Vídni a posléze v Lodži a mají dvě dcery, muž čím dál více blouzní a projevuje se u něj psychická choroba, pravděpodobně způsobená utrpením, které zažil během války. Manžela trýzní vidiny a přeludy a po nějaké době od ženy odchází. Izolda se proto stěhuje do Izraele za svými dcerami. Rozhodne se sepsat svůj život a je přesvědčena, že o něm musí být natočen film. Není však spisovatelkou, a proto si najímá Hannu Krall s požadavkem na sepsání několikasetstránkového románu, což stylu polské autorky rozhodně není vlastní. Po mnoha pokusech o spolupráci se obě ženy rozcházejí. Přesto se o několik let později Hanna Krall k příběhu vrátila a navrhla Izoldě, že tentokrát napíše příběh podle sebe, stará paní souhlasí a vzniká tak Srdcový král.

Nesdělitelné
Kniha je reportážním způsobem sepsaný rozhovor s Izoldou, v němž je hlavním motivem, jak čtenář až nepříjemně intenzivně pociťuje během celého děje, bezmoc. Ta prostupuje celým příběhem od popisů mrtvol v ulicích ghetta přes nemožnost pomoci nejbližším, ale také rozhodování, zda udat a zachránit blízkého, až po bezmoc v rozhodování o svém vlastním životě a jeho dalším osudu. Hlavní hrdinka si často klade vnitřní otázku „proč já?“. Neexistuje na ni odpověď. Motiv bezmoci vrcholí, když by Izolda, již jako babička několika vnoučat, chtěla sdělit svoje pocity, vyprávět svůj příběh a předat životní poselství, ale nemůže. Neumí hebrejsky a vnučky neumí polsky. Její angličtina je kostrbatá a dcery ani vnoučata nemají trpělivost vše překládat. Kniha tak zůstává jedinou možností, jak předat dál svědectví o příběhu ženy, která vše obětovala pro svého muže. Je však třeba ocenit, že se autorka věnuje i Izoldině současnosti. Přestože by Krall mohla knihu zakončit shledáním s manželem, v zobrazení bezmoci jde až na dřeň a dopřává čtenáři zažít pocit sebeobětování hlavní postavy, které vlastně přichází vniveč. Ve své podstatě není totiž osoba Izoldy až tak důležitá. Důležitý je osud, do kterého by bylo možno včlenit mnoho jiných pamětníků. Samozřejmě, je to kniha o Izoldě, založená na skutečném životě, z původního plánu však Krall zpracovala pouze to, co potřebovala, aby mohla čtenáři sdělit vlastní vnímání válečného světa tak, jak ho chce představit a předat dále. I když se jedná o knihu, která má biografickou podstatu, Hanna Krall do ní nenápadně vkládá vlastní názory a pocity. Nepíše je rovnou, ale v podtónu některých epizod může čtenář vyčíst autorčin ironický akcent – například když se v knize mluví o „slušné ženě“, která u sebe za peníze nechávala bydlet manželovy rodiče, aby je posléze vyhozením za bílého dne na ulici odsoudila k jisté smrti, neboť se sama cítila v nebezpečí. Autorka pomocí puntičkářské citace vzpomínek ukazuje, jak moc slušná vlastně byla. Nic však není řečeno rovnou, čtenář si sám nachází v příběhu zmaru jednoho osudu příběh v podstatě univerzální. S průběhem vyprávění mizí nejen emoce a pocity hrdinky. Děj autorka popisuje krátkými prostými větami. To vše je ovšem silnou stránkou knihy, neboť dlouhých románových či vzpomínkových děl je mnoho, zato střízlivých, a přesto tak silných až existenciálních knih o holokaustu bez hysterie lze nalézt pomálu. Krall píše stroze, klade důraz na mezilidské vztahy a vše popisuje prostě a věcně, čímž se Izoldiny zážitky stávají pro čtenáře mnohem opravdovějšími a hrozivějšími. Celou knihu doprovází pocit bezčasí, dějová nit přeskakuje z popisů přítomnosti do minulosti. Může tak ve čtenáři vyvolat zmatek a nejasnosti, a četba proto vyžaduje (ale zároveň si zaslouží) absolutní soustředění.

Hanně Krall se podařilo nejen zaznamenat jeden neobyčejný osud, ale i popsat každodenní bídu a utrpení válečné a poválečné doby a zároveň postihnout nejniternější pocity a obavy mnoha dalších lidí prožívajících obdobně silné a dramatické příběhy a netušících, co je čeká. Při čtení téměř reálně pocítíme zoufalství a bezmoc, jako bychom na Izoldině místě byli sami.

 

© Míša Ditrichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   90%čtenáři

zhlédnuto 648x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce