Pažout, Jaroslav; Portmann, Kateřina (eds.): „Nechtění“ spoluobčané

Pažout, Jaroslav; Portmann, Kateřina (eds.)
„Nechtění“ spoluobčané

recenze historie

Diskriminace, ponižování, perzekuce, vyhánění, vyvražďování – to jsou jen některé z důsledků postupu vládní moci proti části obyvatel, která se v některém z momentů 20. století ocitla v její nelibosti. A důvody? Národnostní původ, náboženství, politické přesvědčení, sexuální orientace nebo jednoduše „nežádoucí“ způsob života. Bolestivou kapitolu našich moderních dějin promýšlejí autoři ve třinácti studiích.

Nahlédnout do temných zákoutí vlastní minulosti
Jaroslav Pažout, Kateřina Portmann (eds.): „Nechtění“ spoluobčané: Skupiny obyvatel perzekvovaných či marginalizovaných z politických, národnostních, náboženských i jiných důvodů v letech 1945–1989. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2018, 254 s.

Sborník „Nechtění“ spoluobčané, nedávno vydaný pracovníky Ústavu pro studium totalitních režimů, umožňuje čtenářkám a čtenářům nahlédnout některé ze stále otevřených ran, které na Česku a Slovensku, stejně jako celé střední Evropě, zanechalo 20. století. Autorky a autoři představují nejen příběhy lidí chycených do jedné z pastí, nastražených autoritářskými režimy minulosti, ale popisují i vývoj mechanismů násilí a diskriminace, jimž byli tito „nechtění spoluobčané“ vystavováni. K hlubšímu zamyšlení nad otázkou vyloučení a marginalizace ve 20. století vede již sám úvodní odkaz na amerického historika Timothyho Snydera, vykládajícího temnou kapitolu 20. století jako tragédii obyvatel zemí, jež se odklonily od liberální demokracie. Snyder nutně podněcuje ke kladení otázek nejen po vlastním vyrovnávání se s minulostí, ale konečně i po existenci obdobných temných kapitol v rámci demokratických režimů. Mnohé z těchto jevů tvoří stále ještě společenská tabu, jsou vytěsňovány, zapomínány, ovšem právě tento aspekt činí ze studií obsažených v této knize nanejvýš aktuální čtení.

Fenomén kolektivních monografií, respektive sborníků, se v poslední době stal spíše neduhem společenských věd, neboť kvalita jednotlivých článků často kolísá, stejně jako jejich tematická soudržnost vzhledem k průvodní myšlence publikace. Obdobně i zde čtenář narazí na obecné, ba spíše povrchní články, shrnující základní faktografické údaje z dějin Československa ve 20. století, většina studií však nabízí bezesporu originální náhled na problematiku marginalizovaných skupin obyvatelstva. Předně bych vyzdvihl příspěvek historičky Kateřiny Portmann Jednou Němec. Vždycky Němec. Ze soudobých společenských diskusí je více než zřetelné, jak silně téma odsunu německého obyvatelstva nadále rezonuje, přičemž vyvolávajíc staré zloby minulosti, tvoří nezřídka sugestivní argumentační prvek při politických střetech. Naštěstí článek nezůstal pouze u shrnutí základních faktů ohledně odsunu po staletí zde žijících německy mluvících občanů. Ostatně obrat „německy mluvící občané“ nezmiňuji náhodou, neboť klíčovou myšlenkou textu je právě úvaha nad otázkou ztotožnění se s poválečným označením „Němec“. Portmann tím dobře navázala na úvodní slovo klasika česko-slovenské historiografie Roberta Kvačka, jenž zde připomněl, jak chladně byli v poválečném Německu přijati Němci odsunutí ze zabraných východních regionů, jak rychle ztratili společenské uznání, prestiž.

Pokud se mluví o hrůzách 20. století, klene se vždy nad děsem všech válečných útrap holocaust jako symbol odvrácené strany moderní společnosti, a ani v tomto sborníku není tragický osud Židů ponechán bez reflexe. Jakub Mlynář, sociolog dlouhodobě se zabývající fenoménem času a paměti, se zaměřil na obtíže zaznamenávání a sběru vzpomínek lidí přeživších holocaust. Publikace ale neopomíjí ani další ze skupin obyvatelstva, jejichž společenské vnímání je do jisté míry předmětem stigmatizace událostí minulého století. Sem patří třeba citlivá otázka maďarské menšiny na Slovensku, již popisuje slovenský historik Štefan Šutaj. O svízelnosti maďarského příběhu na Slovensku svědčí často způsob, jakým je tato látka nejen ve slovenské historiografii popisována. Vpravdě i Šutajův text o maďarské menšině po druhé světové válce začíná tradičním zdůrazněním diskurzu „příčiny a následku“, resp. maďarizace Slovenska před rokem 1918 jako výchozího bodu vyprávění. V mnohém tím kopíruje linii narativu osudu Němců v Čechách. Bohužel s výjimkou krátké studie Jaroslava Pinkase o vývoji představ o „hrdinech“ a „padouších“ ve výuce dějepisu se obdobným narativním kontinuitám v soudobé společnosti žádná ze studií podrobněji nevěnuje. Nicméně kniha dobře akcentuje jiná z témat aktuální společenské diskuze, jež dlouho zůstávala stranou širšího historického zájmu. Romistka Helena Sadílková tak představila ve své stati (Ne)chtění spoluobčané? Romové v poválečném Československu jedno ze zvláště palčivých témat soudobé společenské diskuze, a to otázku perzekuce Romů v Československu. Vedle Romů a Sinthů jsou v rámci sborníku připomínány též pozapomenuté dějiny Rusínů, jimž se věnuje historik a archivář Dalibor Státník.

V možnostech publikace samozřejmě nebylo, aby obsáhla celé široké spektrum skupin vystavených ve 20. století útlaku – vedle národností a etnik jde o různé subkultury, osoby s jiným náboženským přesvědčením nebo jinou sexuální orientací. Nicméně právě tato problematika nezůstala v knize bez odezvy. Antropolog a historik Jan Seidl v krátké studii popsal diskriminaci homosexuálů v Československu po 2. světové válce: vyzdvihl nejen roli perzekuce těchto kriminalizovaných „nemocných“ v časech komunistické diktatury, ale i emancipační roli LGBT hnutí, jimž se dařilo hlavně v 80. letech narušovat korodující pravdy o ideálu socialistické společnosti. Závěrečná část nazvaná „Nechtění“ občané ve výuce a ve filmu pak nabízí hned tři studie ke způsobům vytváření obrazů vyloučených ve společnosti. Již zmíněný historik Jaroslav Pinkas ve své stručné, avšak o to vážnější úvaze představil rámec konstruování „hrdinů“ a „padouchů“ v českém školství od 19. století, nezapomínaje zdůraznit úskalí současného stavu, jenž taktéž nestojí vně ideologických mřížek. Zatímco se podle něj obraz „neoslavovaných“ jedinců od 19. století posouval od Němců přes politické soupeře KSČ až po komunisty, jako kontinuálně „neviditelní“ zůstávají ve stále značně etnocentrickém pojetí výuky českých dějin Romové a Židé. Poslední dva texty se pak týkají zobrazení marginalizovaných osob ve filmu. Petr Bednařík, odborník na dějiny médií a filmu, analyzoval normalizační filmy, jež zobrazovaly odvrácenou stranu pozdně socialistické společnosti, jako například drogovou závislost, alkoholismus, ústavní péči o mládež nebo Romy. Závěrečný příspěvek historika Jana Bárty se věnuje obdobnému fenoménu, a to prostituci ve filmu padesátých a šedesátých let 20. století. Obě studie ukázaly, že v průběhu komunistické diktatury se na veřejnost občas dostávaly i tabuizované aspekty jinak povětšinou idealizované socialistické společnosti.

Závěrem si nelze nepostesknout, že právě v dnešní době, kdy společnost čelí rostoucí xenofobii, autoritářství a rasismu, zůstávají nanejvýš ožehavá témata z minulosti předmětem spíše dílčích výzkumů, třebaže nadmíru podnětných, jako je tomu i v případě tohoto sborníku. Navíc některé probírané problémy, jako je vztah většiny k etnicky a nábožensky „jiným“, jsou dnes možná ještě palčivější a aktuálnější než před rokem 1989. Tématem pro jiné pojednání už by bylo, jestli dané fenomény vnímat jako Damoklův meč autoritářství nad demokratickými režimy, nebo jako přirozenou janusovskou podobu moderního světa. Kniha Nechtění spoluobčané si každopádně nezaslouží zapadnout mezi jiné sborníky a kolektivní monografie, jež nečtené plní antikvariáty a knižní výprodeje.

 

© Jiří Šabek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.