Hejlskov, Andrea: Náš velký útěk

Hejlskov, Andrea
Náš velký útěk

recenze kultura

Dánsko není pro každého ideální místo k životu, jak ukazuje psycholožka Andrea Hejlskov, která se rozhodne spolu se svými čtyřmi dětmi odstěhovat mimo civilizaci. V otevřené zpovědi se svěřuje s mnoha bolestmi i malými vítězstvími, které jí nový začátek uprostřed lesů přinesl.

Pryč od dánského hygge
Andrea Hejlskov
: Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? Přel. Markéta Kliková, Portál, Praha, 2018, 295 s.

Lidé všech věkových kategorií z různých koutů světa stále častěji hledají alternativní cesty, jak se vymanit z kolotoče vydělávání a utrácení peněz. Čím více dostáváme na výplatní pásce, tím více vydáváme. Chybí nám čas na sebe, čas na děti se přetavil do hektického objíždění volnočasových aktivit. Planeta přestává toto tempo stíhat. Jak máme žít, aby i naši potomci, vnoučata či pravnoučata, měli před sebou budoucnost? Čeho se vzdát? Stačí, když přestaneme v supermarketu dávat zeleninu do igelitového pytlíku a pít kafe z kelímku? Nebo musíme přistoupit k radikálnější změně?

Právě z těchto důvodů se rozhodla dánská psycholožka Andrea Hejlskov spolu se svým mužem opustit tradiční západní způsob života a odstěhovat se doprostřed divoké švédské přírody. Předtím si ještě vyzkoušela klasičtější scénář – přesun z velkoměsta na venkov, ale poté, co trávila hodiny v autě dojížděním a finanční situace šestičlenné rodiny byla stejně napjatá jako v Kodani, udělala ostrý řez. Na rozdíl od trilogie norského humoristy Erlenda Loea o Dopplerovi, jenž uteče do lesů s malým losem, sledujeme reálný příběh. Ve Skandinávii nejde o ojedinělý případ, norská veřejnoprávní televize NRK odvysílala v roce 2016 šestidílnou docu-reality Tid til åleve (Čas žít), v níž pár se dvěma malými dětmi rok žil v horské chatě daleko od civilizace. Srovnání se nabízí i s českými šumavskými samotáři (Raději zešílet v divočině).

Publikace se rozhodně neřadí do série seberozvojových příruček, na jejichž konci stojí lepší a s divočinou v symbióze koexistující člověk. To je na ní vlastně sympatické a překvapivé, protože hollywoodský happyend podvědomě čekáme. Jeho absence v nás ale zároveň vyvolá jisté rozpaky a staví nás před otázku, proč příběh poměrně specifické rodiny číst a jak je přenositelný na naše životy. Odstěhovat se se čtyřmi dětmi do chaty o 16 metrech čtverečních, bez vody a elektřiny, žít ze čtyř tisíc dánských korun na měsíc a stavět vlastníma rukama přístřešek ve stylu sámských pastevců, je projekt eufemisticky shrnuto náročný, racionálně viděno nerealizovatelný.

Autorka si získává čtenáře upřímností, s jakou podává své prohry a pocity. Do knihy nás spíše než téma vtahuje pokušení nahlédnout pod pokličku cizího soužití, v němž to, jak Hejlskov přiznává, skřípe. Nebyla šťastná ve městě, na venkově, není šťastná ani v lese. Složitě komunikovala se svým mužem již dříve, ani v novém prostředí to není snazší. Nadále musí vařit, uklízet a prát, navíc v primitivních podmínkách, což je neuvěřitelně fyzicky náročné. Volných chvil je málo, záda ji bolí tak, že některé dny jenom proleží. Nedostatek financí i na základní potraviny ji trápí každodenně. Největším otazníkem zůstávají děti, kterým je sice dána částečná možnost volby – respektive vyjádření názoru, nakonec ale rozhodují rodiče. Teenageři, zvyklí být zalezlí v pokojích u svítících obrazovek, se na první pohled se situací vyrovnají lépe než matka, po roce ale touží chodit znovu do školy, poslouchat hudbu, sledovat filmy, mít soukromí. Hejlskov nepíše jenom o problémech, byť převažují, zmiňuje i pomalé sbližování s přírodou, radost ze společných výsledků práce, náhlé pocity svobody, volnosti i pospolitosti, jež přicházejí zejména ve slunečném létě.

Zpovědní charakter textu odpovídá i tomu, že Andrea Hejlskov po celou dobu prvního roku v lesích psala blog, který postupně četlo více a více lidí a který se také stal zdrojem jejích občasných příjmů. Hejlskov se dnes živí tím, že přednáší a jezdí na debaty. Nevýhodou českého překladu je fakt, že vychází s pochopitelným zpožděním a na autorčině webu, psaném v angličtině, si každý může najít, kam se osud rodiny od té doby posunul. To je bohužel slabina všech knih navazujících na původní blogový formát, za nímž zaostávají, chybí jim autenticita a sdílení právě prožívaného.

Andrea Hejlskov nepřináší odpověď na otázku, kterým směrem se máme ubírat, abychom byli šťastnější a méně zatěžovali naši planetu. Její řešení je extrémní, pro většinu z nás nesplnitelné, a i při své radikálnosti nesoběstačné. Na společnosti, ze které s mužem utíkají a v níž dle vlastních slov neobstáli, jsou stále existenčně závislí – jediný pravidelným příjmem jsou pro ně dávky. Rozhodně je však zajímavé si uvědomit, jak hluboko si člověk sáhne, když se zřekne základního pohodlí. Hejlskov nikomu nic nevnucuje, protože si není jistá výsledkem. Píše o sobě, hledá sebe, neradí ostatním. Právě zaměření na vlastní život způsobuje, že knihu vnímáme jako individuální experiment, a ne jako vizionářskou cestu.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.