Palán, Aleš; Šibík, Jan: Raději zešílet v divočině

Palán, Aleš; Šibík, Jan
Raději zešílet v divočině

recenze sociologie

Jaký je v dnešním Česku život mimo civilizaci? Radikálnost, s níž hrdinové knihy sledují své cíle, může být zvláště pro městské hledače optimálního duchovního směru pozoruhodná. Místo abstraktního vzývání přírodních principů se v osmi rozhovorech ukazuje skutečný a značně obtížný život na pokraji divočiny.

Bohatství i bída novodobých poustevníků
Aleš Palán
, Jan Šibík: Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři. Prostor, Praha, 2018, 368 s.

Jaký je život mimo civilizaci? Co se dá takovým životním stylem získat a co ztratit? A najdou se i v dnešním Česku autentičtí poustevníci? I na tyto otázky odpovídá publikace novináře a spisovatele Aleše Palána Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři, kterou fotografiemi doprovodil Jan Šibík. Autor, dříve například redaktor Katolického týdeníku a nyní ředitel nakladatelství Kalich, do ní zařadil rozhovory se šesti muži a dvěma ženami: „Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách.“ Další ze zařazených, básník a toho času pozorovatel počasí na meteorologické stanici Churáňov Roman Szpuk (nar. 1960), pak často přespává přímo pod stromy.

Palánovi „novodobí samotáři“ mají, jak autor obecně shrnuje, rozdílné důvody, proč se do svých azylů uchýlili. Někteří nedokázali ve společnosti obstát, a navíc za to neumějí přijmout zodpovědnost a vinu hledají výhradně u těch ostatních. Jiní v ní byli naopak velmi úspěšní, jako Dagmar Macháčková, zakladatelka firmy obchodující s racionální stravou, držitelka ocenění Podnikatelka roku 1999. Část z nich nalezla v lesích klid, ale „další si své démony vzali s sebou“. Někteří jsou otevření, druzí spíš podezřívaví, a najdeme mezi nimi zřejmě i skutečné paranoiky, kteří k šílenství, jež tematizuje i název knihy, nemají příliš daleko. Pár samotářů vůbec nemá úřední identitu. Několik z nich bere důchod, další chodí na melouchy a na brigády, jeden je zaměstnán na plný úvazek. U dalších pak Palán ani netuší, z vlastně čeho žijí. „Někteří ze zařazených vstávají, kdy chtějí, a usínají, až se jim zachce. Jiní jsou v zápřahu celý den – to zejména ti, kteří mají zvířata.“ Někteří uvěřili konspiračním teoriím a sní o všeslovanské vzájemnosti a ještě podivnějších fantasmagoriích, jiní jsou naopak „jasně prozápadní a prodemokratičtí“.

Část osamělců jsou lidé spíše racionální (zejména obě zpovídané ženy, i když i jedna z nich udělala rozhodující životní krok po konzultaci s kartářkou), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. „I ten má svou výpovědní hodnotu, v některých situacích dokonce sdělnější, než jakou by byl výčet ověřených faktů. Způsob, jakým v krajině pobývají, se dost možná mýtem brzy stane, pokud se jím už nestal,“ říká k tomu Palán.

Mezi pupíkem a klitorisem
Pokud podle autora mají jeho hrdinové něco společného, kromě potřeby samoty je to důraz na duchovní rovinu. „Že by osamění tyto struny v člověku probouzelo tak nějak automaticky? Že by k nám Bůh hovořil, a my ho v ulicích a před monitory jen neslyšíme?“ ptá se Palán v této souvislosti sugestivně, a nabízí tak, řekněme, teistickou interpretaci toho, co zaznamenal. Podle něj jsou všichni bez výjimky „nějak“ věřící, což ovšem v širším slova smyslu můžeme prohlásit o každém. Palánovi osamělci ovšem nevěří v příchod komunistického zlatého věku ani neuctívají sportovní superstar (nebo se o tom v knize nezmiňují). Nejčastější je u nich individuální víra v duchu new age či „přirozený šamanismus“. Za teisty se jich dá asi označit jen menšina: jen jeden z respondentů je katolík, jiný „prokřesťanský pohan“. A ještě další je fascinován židovskou mystikou, v jejímž rámci rozvíjí osobitý kult ženy (stojící „na úrovni bohů“), již však současně plně vnímá v její fyzičnosti: „Veškerý dění, kterým se žena řídí, sídlí někde tady – na tom místě mezi klitorisem a pupíkem.“ Daný muž se proto ženám intenzivně věnuje i na intimní, tělesné rovině, samy prý za ním nadále dojíždějí. Na jedné straně tvrdí, že jsou u něj „furt“, vzápětí si ale paradoxně stěžuje, že má období, kdy neprožívá nic jiného než strašnou, bolestivou osamocenost.

Téma partnerských vztahů je v knize v různých variacích přítomné v každé z kapitol. Od Szpuka, který přiznává, že se svým uměleckým založením není typ pro rodinný život, a proto částečně chápe, že se s ním manželka rozešla, až k člověku, který se svou dívkou přerušil kontakty po vážném a nevyléčitelném pracovním úrazu (způsobeném ovšem po propité noci) a později už žádný seriózní vztah nenavázal. Některé kapitoly vyprávějí příběhy o lidech, jejichž (sexuální) partneři s nimi byli schopni jejich styl života nějakou dobu sdílet, ale nikdy ne natrvalo. A dokonce i zmíněná podnikatelka, kterou Palán označuje za nejvyrovnanější a v porovnání s ostatními za nejsvětlejší, přiznává, že tato oblast jejího života není zcela harmonická: po posledním nevydařeném, zraňujícím vztahu se její srdce mužům uzavřelo a ona do budoucna na vyléčení oné rány bude muset „zapracovat“.

Přírodní mystika versus otravné muchničky
Jestliže druhové a družky Palánových hrdinů, jsou-li vůbec jací, s nimi vydrží jen přechodně a krátkodobě, existuje společník, který je v jejich životech všudypřítomný: příroda. Mnozí ze zastoupených k ní mají niterný vztah, nebo je pro ně alespoň prostor, kde je nikdo neruší. V každém případě jim při jejich životním stylu nezbývá než její proměny a nároky intenzivně vnímat, přizpůsobovat se jim, snažit se je poznávat. Jak napsal geolog Radek Mikuláš v článku Samota v Čechách. Letní průvodce po starodávných i moderních poustevnách – oknech do nitra i duše české krajiny (Lidové noviny, 15. 7. 2017), aby i novodobý poustevník v přírodní samotě přežil, musí pozorně naslouchat signálům přírody a vracet se k tomu, co před tisíci lety znali naši předkové.

Pro Palánovy samotáře je příroda zdrojem surovin, jako například „trávy v biokvalitě“, kterou si jeden z hrdinů suší a mele v mlýnku (výsledek je prý lehce nasládlý). Ale součástí říše přírody je i mnoho další hráčů s vlastními zájmy, například o tytéž plodiny, takže se pak lidští hrdinové „rvou“ se srnci či zajíci, kdo přijde dřív.

Jen někteří pragmaticky popisují, jak svým domácím zvířatům stanovují hranice a učí je respektu k člověku jako vůdci. U dalších je preferována příroda v té nejdivočejší podobě, její silně domestikovanou formu, psa, například jedna z respondentek odmítá s tím, že by se o něj musela starat jako o malé dítě a on by navíc štěkal „na každou blbost, která půjde okolo“, zatímco ona chce být nezávislá a nemít důvod stále se něčeho bát. (Dodejme, že daná hrdinka ovšem má zvíře, které si ponechává něco z původní divokosti: koně.) V mnoha kapitolách se pak obecně mluví o jakési přírodní mystice, o promlouvání se zvířaty, stromy, kameny, prameny či půdou, o tom, že je nutné se jí zcela „oddat“ a navázat k ní přátelství. I když někteří hned dodávají, že je to přátelství jen z jejich strany, nikoli ze strany ptáků či kamenů, a že mouchy muchničky jsou každopádně otravné…

Někteří pak dokonce hovoří až o jakémsi ztotožnění se: jeden ze samotářů si kupříkladu jako malý hrál na stromy, stál v parku a vlnil se ve větru, a to prý natolik autenticky, že si na něj vyběhla veverka. Další tvrdí, že žádný strom nedopustí, aby nějaký člověk zemřel pod ním nebo v jeho blízkosti. Co by na to asi řekla Viktorka z Babičky, se Palán nezeptal.

Okrajově se v knize mihnou i další témata, třeba politická včetně odporu proti komunismu (sám Palán patří k signatářům Charty 77): někteří z hrdinů například tvrdí, že se osobně znali s Václavem Havlem, jeden nevšedně líčí, jak probíhala sametová revoluce v Prachaticích. První prý tehdy veřejný protest proti komunistické moci vyjádřila místní galerka, která se nejméně bála, až pak se přidala většina ostatních. Existence lidí žijících jinak než majorita se v této perspektivě jeví jako výhoda: díky nim by totiž společnost mohla pružněji reagovat na nenadálé změny. V případě Palánových podivínů můžeme přitom mít na mysli posuny klimatické, i když je jasné, že deset milionů Čechů nemůže odejít na samotu jako oni a snažit se uživit samozásobitelstvím (což stoprocentně nedělají ani hrdinové knihy, kteří si například mouku také kupují).

Obecně Palán píše, že jeho záměrem není nějaká katalogizace podivínů, „ale ponor do tajuplného světa, který je nám vzdálený, a přitom – teritoriálně – nadosah. Je to svět, který člověka pobývajícího mimo něj může provokovat, zneklidňovat či fascinovat.“ Jeho poustevníci svým životem útočí na samé základy našich existencí. „Ustojíme jejich mírumilovný atak? Obhájíme si, kde je podstata a co je mámení?“ ptá se Palán. Někteří samotáři berou svůj život poněkud namyšleně jako zjevenou pravdu, jako jedinou smysluplnou odpověď na frustrace doby a údajně zcela zlého společenského systému. Druzí svou cestu nezobecňují, chápou, že je platná jen pro ně osobně: jsou „pokorní a pochybují“. Těm druhým zřejmě patří autorovy sympatie.

Přírodní řád a civilizační chaos
Kniha přináší řadu svědectví, jejichž otevřenost v líčení vlastích tragédií je až zarážející. I když autor v televizním rozhovoru řekl, že jeho hrdinové o sobě mluví jako o lidech šťastných, ze samotného textu jeho knihy to ne vždy vyplývá. Případně názorně ukazuje, jak moc je tento pojem relativní. Jestliže tradiční poutníci, ač také procházeli obdobími pokušení a temnoty, pevně věřili v osobního Boha a představovali si (či vnímali) ho jako svůj všudypřítomný protějšek, poustevníci dnešní, jejichž světonázor zdaleka není tak pevně ukotvený a jistý, hledají náhradu jen obtížně. A nepřítomnost pevné lidské komunity je pak pro ně o to víc traumatizující. K podstatě člověka i všech primátů totiž patří, že jde o společenské tvory. U mnoha z Palánových osamělců je ale zřejmé, že život ve většinové společnosti by pro ně možná byl ještě horší. Jeden z hrdinů přesvědčivě popisuje svůj strach z městského chaosu, v němž si připadá nicotný: naopak skutečný řád nachází v přírodě, pod hvězdnou oblohou: jen pod ní vnímá svoji hodnotu a chápe, že je něčeho podstatného účasten. Jestliže pro mnohé je řád stále ještě totožný s civilizací a příroda s chaosem, pak Palánovi hrdinové jako by obraceli perspektivu a s ní měnili i hodnotová znaménka. Mohli bychom knihu v tomto smyslu domýšlet dále a tvrdit, že být v souladu s velkým přírodním či univerzálním řádem lze jen za cenu onoho divokého šílenství, jak je konvenčně chápeme my civilizovaní: ovšem kdo by dospěl k takovému stanovisku, zřejmě by už o tom nepsal knihy (ani recenze), ale šel by hledat nejbližší divočinu.

Najde-li čtenář v knize nějaké příklady hodné následování, záleží na jeho osobních preferencích. Ovšem radikálnost, s jakou Palánovi hrdinové sledují své vnitřní poslání či cíle, může být zvláště pro městské hledače optimálního duchovního směru pozoruhodná, zahanbující, ale i odstrašující. Místo abstraktního vzývání přírodních principů, případně hledání „skupinového kočičího vědomí“ a „nadlidské moudrosti“ zvířat z pohodlí vytopeného bytu a měkké pohovky kniha znázorňuje skutečný, nepřikrášlený a někdy značně obtížný život na pokraji divočiny, který pro realizace podobných konceptů poskytuje teoreticky neomezené množství možností, ale zároveň je na praktické rovině drsně koriguje. Kniha rozhodně není barvotiskový návod, jak odejít do divočiny a prožívat tam nebe na zemi, ale poutavé a silné svědectví o tom, že cesta za autenticitou není snadná a stojí mnohé oběti. A také že typů různých životů v divočině je i u nás celá řada: některé mohou být i pro většinového českého čtenáře lákavé, jiné ani trochu.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.