Baume, Sara: Vyšlapaná čára

Baume, Sara
Vyšlapaná čára

recenze beletrie zahraniční

Autorka oceňovaného románu Jasno, lepo, podstín, zhyna ve své druhé knize zamířila žánrově jiným směrem a zvolila fragmentární autofikci, kterou prokládá fotografiemi mrtvých zvířat a popisy uměleckých děl. Ačkoli se může zdát, že se od prvotiny odklonila i tematicky, ve Vyšlapané čáře stejně poetickým jazykem rozvíjí další příběh o izolaci, depresi a jinakosti, se kterou se člověk nemůže vyrovnat jinak, než že uteče a vydá se na cestu, ať už reálnou, nebo duchovní.

Zápisky o depresi spojené s pozdním překročením prahu dospělosti
Sara Baume
: Vyšlapaná čára. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, Euromedia – Odeon, Praha, 2018, 320 s.

Mladá irská autorka Sara Baume (nar. 1984), která vystudovala výtvarné umění a poté tvůrčí psaní na dublinské Trinity College, se do povědomí českého čtenáře zapsala úspěšnou prvotinou Jasno, lepo, podstín, zhyna, za jejíž překlad do češtiny byla Alici Hyrmanové McElveen v roce 2017 udělena prestižní Magnesia Litera. V tomto románu Baume představila osamělého Raye, který žije v rozpadajícím se domku v irském pobřežním městečku a jednoho dne si pořídí stejně opuštěného psa, se kterým se spřátelí a konečně v sobě nalezne trochu vlídnosti a citu. Autorka se v příběhu inspiruje svým vlastním životem; po studiích se s přítelem přestěhovala do malého domku v hrabství Cork a pořídila si poněkud bláznivého psa. Ve Vyšlapané čáře (A Line Made by Walking, 2017) se Baume odvážila zajít s autobiografickým námětem ještě dále; popisuje v ní neveselé období, kdy dokončila studium tvůrčího psaní a plná ctižádosti beznadějně čekala, až se z ní stane slavná umělkyně, tak jak si to ve svých představách vysnila. Jak sama uvádí v rozhovoru pro irský The Journal, ve Vyšlapané čáře chce poukázat na to, že podobným strachem z nenaplněných ambic trpí velká část jejích vrstevníků: „Chtěla jsem mluvit o tom, co se dá pojmenovat jako moje generace, která vyrůstá v očekávání života podobného disneyovským příběhům.“

Hlavní postava knihy, pětadvacetiletá Frankie, vystudovala výtvarné umění na dublinské Trinity College a pracuje v místní galerii. V cizím prostředí bez rodiny, dobrých přátel a mnohdy výhodného statusu studenta se dívka začne utápět v osamělosti a ve vlastních dosud nenaplněných představách o dokonalém a úspěšném životě slavné umělkyně. Zkrátka prožívá nejisté období, které se dnes označuje jako „quarter-life crisis“, tedy dobu kolem pětadvacátého roku života, kdy člověk plně přebírá zodpovědnost za svou profesní kariéru, buduje partnerský vztah a upevňuje finanční nezávislost. Po zhroucení v pronajatém dublinském bytě se Frankie rozhodne hledat útěchu v náruči rodičů, ale po návratu domů u ní převáží pocit, že ani tam už tak úplně nepatří, a rozhodne se nastěhovat do venkovského domku po zesnulé babičce. Babiččin domek je na prodej a zůstal přesně v takové podobě, v jaké ho zanechala zesnulá žena, což ve Frankie, která v domě nachází své oblíbené předměty a vzpomínky z dětství, vzbudí dojem, že v něm třeba opětovně najde svou identitu a překlene období deprese. Stejně jako v dublinském činžáku však zůstává uzavřená v útrobách domu, odmítá sousedskou i lékařskou pomoc a až obsesivně se zabývá každým detailem, na který se během dne zaměří. Dívka nadále pokračuje i ve své oblíbené zálibě – fotografování mrtvolek drobných zvířat, např. ptáka, lišky nebo jezevce, které nachází na zahradě a cestou do města. Tyto fotografie tvoří obrazový doprovod knihy a představují reálnou sbírku samotné autorky. Hned od počátku je očividné, že Frankie v každém mrtvém tvorovi vidí znamení vlastního vnitřního rozpadu: „Nějak si mě vždycky najdou. Číhají v křoviskách u silnice, aby se mi vrhli pod kola fiesty. Padají z nebe schválně mně k nohám. A jak se můj malý svět čím dál víc rozpadá, připadá mi příhodné, že ti tvorové taky hynou. Umírají se mnou; umírají za mě.“ V podobně temném tónu se vyprávění nese až do vyvrcholení, kdy už hlavní hrdinka neví kudy kam a její chorobné představy ji zcela ochromí.

Sara Baume dokáže čtenáře zcela vtáhnout do děje nejenom vyprávěním v první osobě, ale především tím, jak líčí každičký detail Frankiina dne, využívá narativní techniku podobnou proudu vědomí a stahuje čtenáře s sebou do melancholie, podobně jako to ze současných českých literátů dokáže Anna Bolavá. Téměř personifikovaný popis prostředí babiččina domku, kde před čtenářem živě vystupují všechny jeho barvy, je cítit pach zatuchlých peřin a záclon a slyšet každičký šelest, zase připomene román Domeček Terezy Límanové.

Po formálně sourodé a úspěšné prvotině Jasno, lepo, podstín, zhyna se autorka Vyšlapané čáry pouští na riskantní pole experimentální prózy, ve které kombinuje subjektivní vyprávění hlavní hrdinky a fotografie mrtvých ptáků a jiných drobných zvířat s popisy vybraných uměleckých děl, jejichž prostřednictvím si Frankie v hlavě udržuje znalosti, které nabyla během studia a na kterých si možná až úzkostlivě zakládá. Líčená umělecká díla svým námětem vždy nějak korespondují s duševním rozpoložením depresivní dívky anebo kompozičně přesahují svůj žánr, podobně jako Vyšlapaná čára. Autorka navíc čtenáři příliš neusnadňuje orientaci tím, že ve fragmentárních kapitolách věnovaných Frankiinu čtvrtstoletí, které jsou pojmenovány podle druhu nalezeného mrtvého zvířete, skáče ze současnosti do dětství, raného dospívání a zase zpět.

Jednoznačnou předností knihy, stejně jako autorčiny prvotiny, je barvitý poetický jazyk, kterým jsou líčeny nejen Frankiiny pohnutky, ale i prostředí, ve kterém se dívka nachází: „Venku na vzduchu, s tváří přitisknutou k zábradlí vidím, že přesně od bodu, kde stojím, vede přes vodu světelná cestička rovnou k měsíci. Měsíc modrý jako moře, noční obloha modrá jako mokrý havran. Skloním hlavu k mořské pěně dole, zatajím dech a čekám, že se vynoří něco úžasného.“ Obzvláště bravurně se Sara Baume dokáže vyjádřit při popisu přírody a irského venkovského prostředí, ke kterému má, jak sama v rozhovorech uvádí, velmi blízký vztah. Závěrem je také třeba vyzdvihnout, s jakou odvahou a přirozeností se Baume prostřednictvím autofikce pustila do tématu, na které, jak v doslovu podotýká spisovatel Jan Němec, je často pohlíženo skrz prsty a s posměchem. Spisovatelka otevřeně přibližuje úzkost spojenou s „krizí čtvrtiny života“, jež v současnosti postihuje převážně generaci narozenou v 80. a 90. letech minulého století, všem, kteří sem tam utrousí jízlivou poznámku typu „Mají tolik možností a vůbec si jich neváží.“

 

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 8 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 695x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce