Furet, François: Minulost jedné iluze

Furet, François
Minulost jedné iluze

recenze sociologie

Idea komunismu byla mimořádně svůdná. Oslovovala prosté dělníky i vzdělané vrstvy, její stoupenci horovali pro rovnost všech lidí, chtěli odstranit vykořisťování člověka člověkem, hlásali, že nastolí sociální rovnost a zamezí válkám. Mnozí zahraniční intelektuálové a umělci ji svým věhlasem zaštiťovali a dodávali jí zdání hodnověrnosti. Jen někteří však ze svého poblouznění procitli, tak jako autor knihy François Furet.

Jak se vyvíjela a zanikla iluze o všespasitelnosti komunismu
François Furet
: Minulost jedné iluze: Esej o ideji komunismu ve 20. století. Přel. Jana Lemmonier, Argo, Praha, 2018, 697 s.

Francouzský historik François Furet (1927–1997) patří mezi ty intelektuály, kteří v mládí – i pod vlivem válečných zážitků – podlehli vábení komunistické ideologie. Sám Furet ji vyznával až do přelomového roku 1956 (kdy na XX. sjezdu sovětských komunistů zaznělo odsouzení Stalinových zločinů) a jeho vírou otřásla hlavně brutální ruská invaze do Maďarska. Po zbytek života se pak vyrovnával se svým mladistvým poblouzněním; to ostatně vysvětluje, proč právě práce věnované tomuto tématu jsou daleko osobnější, niterně procítěnější nežli zkoumání odlehlejších kapitol francouzských dějin, při němž se snažil překonat nánosy marxistického vlivu.

V českém překladu je dostupná zejména monumentálně rozvržená, dvojsvazková Francouzská revoluce (Argo 2004 a 2007), zahrnující v širokém časovém vymezení události, které revolučnímu vření předcházely, i ty, které následovaly. Furet tak předkládá průzkum, který začíná rokem 1770 a je doveden k datu o více než století pozdějšímu. Nyní totéž nakladatelství přichystalo Furetovu knihu Minulost jedné iluze, napsanou v posledních letech jeho života a s vědomím selhání kdysi nosné i mocné ideologie, s vědomím rozpadu Sovětského svazu, který již předtím ztratil své satelity (francouzsky kniha vyšla roku 1995 pod názvem Le Passé d‘une illusion. Essai sur l‘idée communiste au XXe siècle). Ostatně Furetovu tezi o iluzivnosti revolucí vztáhl historik Petr Horák i k revolučnímu kvasu ve Francii, jak dokládá jeho příspěvek ve sborníku Interpretace francouzské revoluce (Brno 2004).

Zbývá v této souvislosti ještě doplnit, že pohotovější byli Slováci, kteří Minulost jedné iluze záhy přeložili a vydali (2000) – a navíc připojili i dovětek v podobě dopisů, které si po vydání této knihy vyměnil Furet s Ernstem Noltem, odborníkem na pravicové totalitní režimy. Oba autoři vášnivě diskutovali o shodných i rozdílných rysech různých totalitářských systémů a jejich korespondence byla shrnuta pod výstižným názvem Fašizmus a komunizmus (Agora, 2001). Jistě by si zasloužila i překlad do češtiny, protože rozšiřuje a upřesňuje výchozí Furetovy úvahy.

Jak se vypořádat sám se sebou
Minulost jedné iluze nezastírá, že ji Furet psal s vědomím osobního prožitku a tuto niternost prozrazuje už odkaz na žánr v podtitulu knihy: Esej o ideji komunismu ve 20. století. Hned v předmluvě pak autor určuje základní vývojový rys komunismu – zatímco Napoleonův či Hitlerův režim zanikl ve válečné vřavě, bolševismus jako by (zejména mocensky) vyvanul, zhroutil se sám od sebe, neschopen ustát reformní proměnu, která do něho měla vnést životadárné impulsy. A připojuje dovětek, že idea komunismu přežila déle na západě než na východě Evropy – nejspíše proto, že tam scházela trpká zkušenost s jejím uskutečňováním.

Furet své sedmisetstránkové pojednání rozvrhl do dvanácti kapitol, v nichž nezkoumá ani dějiny jedné doktríny jako takové, tím méně dějiny Sovětského svazu – jak název dokládá, zaměřuje se především na výskyt a přijímání iluzí, které komunismus kolem sebe a o sobě šířil. Nahlíží je v úzkém propojení s dějinným kontextem, který zpětně osvětluje, čím byly tak přitažlivé, že jim propadli i jinak soudní a přemýšlivé lidé.

Tragický dopad první světové války zrodil dvě velká hnutí, bez nadsázky vskutku revoluční (protože se radikálně rozešla s předchozím stavem), která ovlivnila 20. století – komunismus a fašismus, respektive nacismus. Furet píše, že ruským bolševikům se podařilo vytvořit uvěřitelný výklad dějin: jednak se válka jakožto produkt imperialismu měla stát také jeho hrobařem, jednak nadnárodní vládnoucí moc mohl porazit jen stejně nadnárodní, sjednocený proletariát. Fašismus a nacismus povstaly jako reakce na tyto změny, jakoby ale z pozice protilehlého dvojčete. Jejich společným protivníkem totiž byla demokracie.

„Pohled se stáčí k Moskvě…“
Furet se „okamžikem zrodu“ fascinovaně zabývá hned v několika následných kapitolách, když probírá první světovou válku s jejím vzedmutým nacionalismem i okouzlení, jaké vyvolal říjnový (listopadový) bolševický převrat v Rusku. Srovnává dokonce – alespoň pro Francii prý příznačně – Říjnovou revoluci a následující události s jakobínstvím, které o necelého půldruhého století dříve po určitý čas určovalo směřování Velké francouzské revoluce. O těsně poválečném dění v Rusku píše: „Mírový prapor, pod nímž se odehrála Říjnová revoluce, nadále poskytoval ochranu, a to i v případě vojenských akcí, které Rudá armáda vedla proti bílým, ať již to byly síly domácí nebo zahraniční. Vítězné mocnosti svým vměšováním znovu ukázaly, že kapitalismus svádí k válce. Poskytly tím další důkaz pro Leninovu teorii imperialismu.“ (s.115)

Publikace čtenáře zasvěceně – a přitom srozumitelně – provází dalšími obdobími, kdy se koncept (celo)světové proletářské revoluce mění v budování socialismu v jedné zemi Bolševici se ocitají jak mezi odpůrci fašismu (Stalin označuje i Hitlerův režim za fašistický), tak se stávají jeho dočasným spojencem – a to i proto, že západní mocnosti Stalinovi nedůvěřovaly a jeho državu považovaly za anomálii větší a více nežádoucí nežli Hitlerovu Třetí říši. Furetovy deziluzivní postřehy jsou cenné zejména díky osobním zkušenostem, avšak možná ještě větší význam mají jeho glosy a životopisné komentáře o lidech kdysi spjatých s komunistickou ideologií, kteří se však od ní – podobně jako Furet – dokázali oprostit či o ní alespoň zapochybovat, aniž by se proměnili ve stejně zaslepené antikomunisty.

Rozptyl zvolených osobností je široký: z těch známějších upozorním aspoň na Rosu Luxemburgovou, Karla Kautského, Györgyho (Georga) Lukácse, Andrého Malrauxe, Andrého Gida. Jsou ale také připomenuti ti, kteří se ve Francii přiklonili k fašistickým idejím a posléze kolaborovali, třeba spisovatel Pierre Drieu La Rochelle (několik jeho románů vyšlo i česky), kolísající mezi nacismem a bolševismem. Furet cituje z jeho deníku, kam si tento spisovatel v červnu 1944 zapsal: „Pohled se stáčí k Moskvě. V okamžiku zhroucení fašismu spojuje mé poslední myšlenky s komunismem.“ O necelý rok později spáchal sebevraždu.

Pokusy reformovat komunismus selhávaly
Furet se převážně věnuje období stalinismu. (Je to snad i pochopitelné, když právě v něm prožil svoji komunistickou „periodu“). Teprve v závěrečné kapitole se obrací k časům poststalinským (přesněji řečeno především k Chruščovovu nástupu k moci) a ukazuje, jak snahy vylepšovat zevnějšek komunistické ideje, ať již podporované či potlačované, opakovaně selhávaly, i když nahlíženy zvenčí si stále udržovaly svou přitažlivost. V takovém rozvržení shledávám jistou neproporčnost: autor až mnohomluvně a květnatě, se sklonem opakovat se, líčí éru Lenina a Stalina, která se mu, podobně jako francouzské revoluce 18. a 19. století, neodvolatelně překuluje do sféry „mrtvé“ historie, místo aby se zaměřil na poststalinské časy (u nás zejména éru normalizace), které lze považovat za historii „živou“, protože jsou dosud vnímány – byť hlavně postaršími pamětníky – jako nedílná součást našeho vlastního osudu.

Zajímavé v této kapitole jsou pak postřehy o spisovateli Vasiliji Grossmanovi, jehož životní románový epos Život a osud, autorovi dokonce zabavený, byl v Sovětském svazu dlouhá desetiletí zakázaný a poprvé – podobně jako Pasternakův Doktor Živago – vyšel v zahraničí. Grossmanovy prózy zaujaly i filmaře. Podle jeho rané povídky Ve městě Berdičevě (česky v povídkové sbírce Cesty a osudy) vznikl v 60. letech snímek Komisařka, rovněž na dlouhou dobu odložený do trezoru. Uvolněn byl až za Gorbačovovy přestavby, kdy se také dostal do tuzemských kin. Ruský televizní seriál, před několika lety natočený podle Života a osudu, jsme bohužel dosud neviděli.

Ve Furetově knize nalezneme odkazů k uměleckému (literárnímu) ztvárnění stalinistického režimu vícero, ovšem Grossmanův životní opus zasazený do kulis stalingradské bitvy se podle Furetova tvrzení dotkl neřešitelného dilematu – totiž že ruský lid bude vždy zajatý, ať již v područí Stalinově nebo Hitlerově: „Avšak lid, který hájí svou ruskou zemi, utahuje uzel, který ho škrtí. Veškerou svou sílu obětuje diktatuře, kterou se navíc chystá vyvézt do celé Evropy. Správná volba tedy neexistuje, existuje jen volba méně špatná, která bez ohledu na odvahu, která ji provází, nenabízí dobré řešení.“ (s. 581)

Minulost jedné iluze přeložila Jana Lemmonier spolehlivě a výstižně, ostatně s Furetem má už své zkušenosti, překládala rovněž Francouzskou revoluci. Postihla autorův esejistický styl i v uvolněné větné skladbě, ruská jména a příjmení stejně jako názvy (měst, knih…) korektně převedla do české podoby. Určité námitky bych vznesl jedině k citačním poznámkám, kde sice je občas uvedeno české vydání děl, na něž Furet odkazuje nebo z nichž cituje, ale děje se tak v ojedinělých případech. Tuzemský přetisk citačních poznámek povětšinou přebírá původní znění, to znamená názvy knih zažité ve Francii, i když existují české překlady. Je pak dosti (tragi)komické, když se dočítáme o jakémsi Soljenitsyneovi a jeho L’Archipel de Goulag…

 

Na podobné téma:
Tony Jude
: Falešné ideje, cizí krev
Ralf Dahrendorf: Pokoušení nesvobody
Michael Burleigh: Pozemské mocnosti
André Gide: Návrat ze SSSR a Poopravení „Návratu ze SSSR“

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Stanislav Oborský, 15.02.2019 23:12
Furet, François: Minulost jedné iluze
Překlad bohužel není úplně spolehlivý a výstižný; vedle stylistických neobratností jde někdy i nepochopení textu (např. záměna Churchil - Stalin), neprozumění věci vede někdy i k drobným nesmyslům. Překlad budí dojem uspěchané práce, což vzhledem k tomu, že české vydání následuje až po 23 letech, je... překvapující. Stejně tak je překvapující - u jinak solidního nakladatelského domu Argo - zanedbaná redakční práce - mohla mnoha pochybením zabránit.
Vložil: Martin Pokorný, 02.02.2019 11:40
Furet, François: Minulost jedné iluze
Protiargument ovšem zní, že autor cituje daný pramen, kupříkladu Solženicyna, *prostřednictvím* určitého překladu, vydání apod. a úkolem českého překladatele je zprostředkovat tuto referenci k prameni, tj. adaptovat ji pro dané místo a čas, stejně jako to činí se všemi ostatními složkami textu a díla.... (Pokud se z nějakého důvodu referuje např. k překladu v jeho specifičnosti, zůstane odkaz zachován.) - Není to diskuse na iliteraturu, resp. pokud ano, tak ne do komentářů, ale základní nástin protistanoviska by tu informačně zaznít měl.
Vložil: Martin Nodl, 01.02.2019 11:24
Furet, François: Minulost jedné iluze
Jen doušku k poznámkám. V recenzi jde o nepochopení práce s textem. Poznamkový aparát nejde autorům předělávat, tzn. když pracuje Furet s francouzským překladem Solženycina, musí být i v českém překladu odkaz na francouzský překlad, protože přesně s touto knihou autor pracuje, ne s českým překladem.... Občas se v českém prostředí objevuje paskvil, kdy se poznámky mění, ale to je nekorektní způsob. Ja jsem před dvaceti lety zvolil pro své edice způsob, po mém soudu jediný správný, že se objeví znění českého překladu, vždy hranatých závorkách, jeli z něho v českém přeladu citováno, aby bylo zřejmé, že jde o převzatou českou citaci, ale před hranatými závorkami je vždy uveden originál, s nímž autor pracuje. Tudíž nikoli tragikomické, nýbrž úzus ctící autora. Pokud by se do aparátu zasahovalo, jak si recenzent přeje, výsledek by byl tragikomicky kovářovský-:)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.