Mahlke, Inger-Maria

Mahlke, Inger-Maria

rozhovor beletrie zahraniční

Román Archipel (Souostroví) získal na podzim 2018 Německou knižní cenu a v prosinci ho spisovatelka Inger-Maria Mahlke přijela představit do Prahy. Kniha čtenáře přivádí na Kanárské ostrovy a ukazuje, že k objevování je tu mnohem víc než notoricky známé písečné pláže.

Němčinu ovládám já, španělština ovládá mě

Inger-Maria Mahlke (nar. 1977) vyrostla v Lübecku, velkou část dětství a mládí ale trávila také u příbuzných na ostrově Tenerife, kam zasadila děj svého čtvrtého románu. V něm vypráví o osudech tří různých rodin ze tří odlišných společenských vrstev. V rozhovoru prozradila, proč ji už nebaví vyprávět příběhy tradičním způsobem nebo jak na její román z Kanárských ostrovů zareagovalo ministerstvo turismu.

iLiteratura: Ve svém románu vyprávíte děj „pozpátku“, začínáte rokem 2015 a postupujete až k roku 1915. Označila byste Archipel za experiment?
Inger-Maria Mahlke: Z mého pohledu to experiment byl. Zkrátka proto, že jsem nevěděla, jestli to zvládnu, jestli tento postup vůbec může fungovat. Takže zprvu to byl takový pokus naslepo a své pochybnosti jsem samozřejmě měla.

iLiteratura: Věděla jste tedy od samého začátku, že svůj příběh chcete vyprávět tímto způsobem? A nahlížela jste k dalším autorům, kteří se o něco podobného pokusili?
Inger-Maria Mahlke: Ten plán jsem měla opravdu už od začátku. Další autory jsem příliš nestudovala. Ale existuje jeden film francouzského režiséra Françoise Ozona s názvem 5 × 2, který začíná v soudní síni scénou rozvodu a poté vypráví příběh manželů pozpátku až k okamžiku, kdy se poznali. Takže divák vlastně celou dobu ví víc než obě postavy. Sedí a jen si říká: utečte, utečte od sebe! Tenhle velmi dobrý film mě tak trochu inspiroval.

iLiteratura: Román se odehrává na Kanárských ostrovech, což je nejen pro Němce častý cíl dovolených. Šlo vám i o to, aby se turisté o své oblíbené destinaci něco dozvěděli, spatřili ji jinýma očima?
Inger-Maria Mahlke: Ano, rozhodně. Jezdí tam tolik lidí a vlastně je to pro ně jen bezvýrazná pláž s pár palmami, nic víc pro ně souostroví neznamená. To přitom má svou vlastní historii, svou svéráznou společnost – a právě to jsem chtěla ve své knize ukázat.

iLiteratura: Při čtení a debatě v pražském Goethe-Institutu jste se zmínila o dopisu ministra turismu, který vám z Kanárských ostrovů nedávno přišel…
Inger-Maria Mahlke: Dostala jsem od ministra turismu pro region Kanárských ostrovů dopis, kde mi v prvním odstavci gratuluje k Německé knižní ceně, všechno skvělé, a poté následuje dlouhatánské poučení na téma, proč je turismus pro Kanárské ostrovy skvělá věc. Můj román je totiž k masové turistice dost kritický.

iLiteratura: Jaké byly další reakce na román, překvapilo vás něco?
Inger-Maria Mahlke: Reakcí dostávám spoustu. Lidé, kteří na ostrovy pravidelně jezdí, říkají, že na ně teď pohlížejí úplně jinak. A to je fajn, mám z toho velkou radost.
Celkově jsem s odezvou a kritikami na knihu spokojená, jsou převážně pozitivní. Objevili se recenzenti, které moje rozhodnutí vyprávět od konce nenadchlo, přesto ale vyjadřovali k mému záměru určitý respekt. Až na pár vzácných výjimek se o knize všichni vyjadřovali s uznáním a ty výjimky k tomu zkrátka patří.

iLiteratura: Očekáváte, že přibude kritiky, až vyjde kniha ve španělském překladu?
Inger-Maria Mahlke: Otevírám v knize mnohá témata, která jsou pro obyvatele Kanárských ostrovů citlivá, takže rozhodně ano.

iLiteratura: Španělština je vaší mateřštinou, je to tak?
Inger-Maria Mahlke: Vyrostla jsem v Německu, moje matka se mnou mluvila španělsky a otec německy. Mými prvními kamarády byly děti nejlepší přítelkyně mé matky, která pocházela z Peru, ty také mluvily španělsky. Pořádně německy jsem začala mluvit až ve školce.

iLiteratura: Literárním jazykem je ale pro vás jednoznačně němčina?
Inger-Maria Mahlke: Ano, s němčinou zacházím úplně jinak než se španělštinou. Řekla bych to tak, že v němčině ovládám já jazyk. Zatímco když mluvím španělsky, jazyk ovládá mě. Což při psaní nefunguje.

iLiteratura: Nicméně při diskusi jste se zmínila, že některé scény a hlavně dialogy jste si nejprve představovala právě ve španělštině.
Inger-Maria Mahlke: Ano, jazykový humor a vůbec způsob, jak spolu lidé na ostrovech mluví, ten se hodně odlišuje od způsobu, jak spolu mluví Němci. Ale například popisné pasáže bych se nikdy neodvážila psát španělsky. Dialogy ano, ale pasáže, kde jde o přesnost, kde je potřeba jasně chápat, jak které slovo ve větě zafunguje, v tom bych si ve španělštině nevěřila.

iLiteratura: Při diskusi také padlo, že s oblibou používáte neologismy, vytváříte vlastní pozoruhodná slova a slovní hříčky. Je i v tom nějaký vliv španělštiny?
Inger-Maria Mahlke: Trochu určitě, protože obzvlášť na Kanárských ostrovech je ta tendence hodně silná – vytvářet nová slova nebo je neobvykle používat. Možná i díky tomu mi to jde skoro samo od sebe.

iLiteratura: Nevíte, jestli se připravuje český překlad vašeho románu?
Inger-Maria Mahlke: Vím, že nějaká jednání probíhala, ale jak to aktuálně vypadá, bohužel nemůžu říct, smlouvu k podepsání jsem zatím nedostala. Měla bych samozřejmě velkou radost, kdyby kniha vyšla i česky.

iLiteratura: V Archipelu je hodně historického a sociologického materiálu; určitě jste musela dost času věnovat rešerším. Jak dlouho jste na knize pracovala?
Inger-Maria Mahlke: Část rešerší tvořil vlastně celý můj život. Dojmy, které člověk nasbírá, takové ty neurčité, podvědomě přijímané informace. Když jsem začala se psaním nebo když jsem začala své psaní brát vážně, můj první text pojednával také o Tenerife. Byl to úplně jiný text než Archipel, zjistila jsem, že ještě nejsem schopná ostrov zachytit tak, jak bych chtěla, ale už tam byly některé dojmy, obrazy a detaily, které jsem v románu použila. Konkrétní historické, sociologické, ale třeba i ekonomické rešerše trvaly spolu se psaním dva a půl roku. Psaním se živím, takže jsem takřka nic jiného nedělala.

iLiteratura: Živí se v Německu psaním hodně spisovatelů? V tom směru je Německo asi docela výjimečnou zemí?
Inger-Maria Mahlke: Ano. Spolu s Rakouskem, kde je to podobné.

iLiteratura: A teď už pracujete na dalším románu?
Inger-Maria Mahlke: Ano, v této chvíli se věnuji rešerším, napsané mám jen čtyři věty. Můj otec pochází ze severoněmeckého Lübecku, kde jsem vyrostla. Látka chystaného románu se pojí s tímto městem a s rodinou bývalého starosty Lübecku Emila Fehlinga (1847–1927), který měl devět dětí a některé z nich měly velmi zajímavé, ale i složité osudy. Například Jürgen Fehling byl jeden z nejúspěšnějších německých divadelních režisérů 20. a 30. let, posléze se ocitl na Hitlerově seznamu „Bohem obdařených“ umělců, hodně sloužil nacistickému režimu. Po válce pak byl vyřízený. Jeho sestru Mariu jsem si vybrala jako hlavní postavu románu; ta vystudovala historii, pak pracovala v nakladatelství Cotta ve Stuttgartu a napojila se na okruh lidí okolo básníka Stefana Georga. Maria jej seznámila s Clausem Schenkem von Stauffenberg, kterého George silně ideově ovlivnil.
Můj román by měl mít podobu komentovaného vydání Mariiných dopisů. Budou to fiktivní dopisy doplněné poznámkami pod čarou, komentáři a podobně, tedy ve „vědecké“ formě. Maria ve svých devětatřiceti letech spáchala sebevraždu po jednom velkém skandálu, po kterém ji Georgeho kroužek zavrhl. Považuji ten příběh za svým způsobem velmi aktuální: jak důležité pro nás je, co si o nás myslí okolí. Když někoho lidé nevnímají tak, jak by si přál, může to pro něj znamenat, že jeho život ztroskotal.
Důležité ještě je, že pokud znáte Buddenbrookovy Thomase Manna, tam vystupuje zlá rodina Hagenströmových, což jsou konkurenti Buddenbrookových. A rodina Fehlingových byla pro Hagenströmovy předlohou. Pro německé publikum je tedy příběh zajímavý i z této stránky.

iLiteratura: Fiktivní, vědecky komentované dopisy – zdá se, že si ráda hrajete s formou vyprávění a že si psaní nijak neusnadňujete.
Inger-Maria Mahlke: Pro mě je to zajímavější. Mé první romány byly psané obvyklým způsobem. Ten třetí, Wie ihr wollt (Jak chcete), už tvořily deníkové záznamy a sbírka různých materiálů; moje postava chce napsat nějaký text a sbírá pro něj podklady, ale nakonec ho nikdy nenapíše. I tam je všechno fiktivní a je to také taková hra s formou.

iLiteratura: Nebylo vám při psaní Archipelu líto, že v románu své postavy tak rychle opouštíte a místo rozvíjení jejich příběhů se vracíte čím dál víc do historie? Nemáte chuť s nějakou z nich – například s mladou Rosou – třeba v jiné knize pokračovat dál?
Inger-Maria Mahlke: Samozřejmě by to šlo, mohla bych dál vyprávět, co se dělo v roce 2015, ale nelákalo mě to během psaní a neláká mě to ani teď. A aby člověk dokázal dva a půl roku pracovat na knize, musí ho to pořád bavit, musí mít motivaci, cítit zájem, výzvu, něco takového. Pro mě by pokračování, kde bych jednoduše odvyprávěla, jak to dopadlo s Aniným korupčním skandálem a podobně, byla zkrátka nuda.
Ráda bych k Archipelu napsala druhý díl, ale v něm bych se naopak vrátila ještě dál do minulosti, do 19. století. Snad na to někdy dojde.

 

© Marie Voslářová
foto © Dagmar Morath, Rowohlt

Diskuse

Vložil: Marie V., 15.02.2019 12:14
Mahlke, Inger-Maria
Každý člověk se od dětství seznamuje s vývojem věcí taky vlastně pozpátku: rozkoukává se po světě a dozvídá se o rodičích, prarodičích, zjišťuje, jak věci fungovaly dřív a proč jsou tak, jak jsou. Na postupu IMM mi připadá zajímavé, že tenhle přirozený proces poznávání vlastně napodobuje.
Vložil: Tomáš Januška, 14.02.2019 18:35
Mahlke, Inger-Maria
Román vyprávěný "pozpátku" opravdu není žádný originální vynález autorky. Navíc vůbec neozřejmuje, proč ve svém románu použila právě tento postup. Martin Amis vypráví děj svého románu "Šíp času" stejným způsobem, ale s ohledem na námět románu má tento postup velký význam. A pokud jde o filmy, připomínám... český film "Happy end" z roku 1967! Jinými slovy, autorka je do sebe zahleděná natolik, až to hraničí s ignoranstvím.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 542x

katalogy

Inzerce
Inzerce