George, Stefan: Slovo / Das Wort

George, Stefan
Slovo / Das Wort

recenze beletrie zahraniční

Kdo jednou zahlédl fotografii s jeho portrétem, už tu tvář nezapomene. Ostře řezané rysy, pohled někam za obzor, vzezření evokující vědomí výlučného postavení. Stefan George začínal jako symbolista s ambicemi přetvořit německou lyriku. Povedlo se mu to? Soudě dle jeho tehdejší popularity a dodnes čilé recepce rozhodně ano. Ovšem českým čtenářům se poezie jednoho z nejvýznamnějších německých básníků představuje v reprezentativním výběru vůbec poprvé, a sice díky překladům Radka Malého.

První český výbor z díla Stefana Georga
Stefan George
: Slovo / Das Wort. Uspořádal a přeložil Radek Malý, ilustroval Vít Ondráček, Aleš Prstek, Olomouc, 2016, 112 s.

Básník Stefan George (1868–1933) vyrůstal v Porýní. Od malička ho údajně provázely sklony k podivínství a egoismu. Fakt, že se jako dítě sám učil italsky, hebrejsky, řecky, latinsky, dánsky, holandsky, polsky, anglicky, francouzsky a norsky, aby mohl číst cizí literatury v originále, nastiňuje odhodlání mířit vysoko a zároveň dost hluboko na to, aby se co nejvíce přiblížil pravdě. Učil se od těch nejlepších symbolistů své doby – Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine a jejich duchovní mentor Charles Beaudelaire jej nadchli koncepcí l’art pour l’art. George se inspiroval i u Hölderlina, Hauptmanna či Goetha, ale za každou cenu se chtěl odklonit od jemu protivného realismu a naturalismu, tehdy dominantních směrů v německé lyrice, a najít prostředky pro její obnovu. Po návratu z Paříže v roce 1890 inicioval vznik tvůrčí skupiny George-Kreis, v jejímž čele stál. Mottem umělecké tvorby Georgova kruhu byla neslučitelnost idey a skutečnosti.

Publicista a básník Franz Leschnitzer v časopise Die Wahrheit (13/1928) v článku věnovaném básníkovým šedesátým narozeninám vyzdvihuje svéráznost jeho dikce, spočívající v úsporné interpunkci, strojení zvláštních forem a vybraných rýmů. Leschnitzer považuje Georgovo estétství za poněkud akcidentální – ve své podstatě je však téměř opakem estéta. Jeho báseň Předehra (Vorspiel) z Koberce života (Der Teppich des Lebens, 1899), sbírky Sedmý prsten (Der siebente Ring, 1907) a Hvězda svazu (Der Stern des Bundes, 1914) nebo báseň Válka (Der Krieg, 1917) jsou podle Leschnitzera „prodchnuty étosem, byť aristokratickým, který není ani trochu vlastní takovým unaveným a únavným pěvcům, jakými byli Rilke nebo urození libretisté Hofmannsthalova kalibru“ (s. 5). George prý naplňuje představu, že „opravdové umělecké dílo ční v nadčasovosti a tkví v metafyzičnosti, ale přítomný čas a její fyzická naléhavost v něm jsou imanentní. Tvořit z nadčasového jazyka a bojovat v čase se nevylučuje […]. ‚Jednotlivec době nepomůže; může jen vyjádřit, že zaniká‘ – tento Kierkegaardův výrok platí tehdy, když se velký jednotlivec uzavře do sebe. Pokud se ale sjednotí do šiku se stejně smýšlejícími lidmi, […], může době pomoci.“ (s. 6, přel. red.)

Tato Leschnitzerova poznámka odkazuje zcela jistě na skutečnost, že George s šikem svých nejbližších učedníků zakládá v roce 1892, když už měl vydané dvě sbírky, významnou platformu pro reflexi současného umění, nazvanou Listy pro umění (Blätter für die Kunst). Nejvýznamnější sbírka jeho prvního tvůrčího období, z níž ve výboru Slovo / Das Wort nalezneme hned šest básní, je Rok duše (1897, Das Jahr der Seele). Jedná se o nejčtenější a nejčastěji interpretovanou sbírkou Stefana Georga vůbec. Básně, odrážející střídání ročních dob, vycházejí z přírodní lyriky. Lyrický subjekt se v nich ale s přírodou fyzicky nesetkává ani s ní nesplývá. Příroda je spíše symbolický ekvivalent nebo pozadí pro rozhovor duše se sebou samou. Mnohé z podzimních básní této sbírky jsou řazeny do antologií německé lyriky. Díky Roku duše se George stal jedním z nejdůležitějších německých básníků přelomu století. Básník Gottfried Benn například oceňoval jasnost a křehkost daleké bolestem, zmaru a stínům, na kterých stojí verše Hölderlinovy nebo Nietzschovy.

V roce 1907 se v Georgově tvorbě, souběžně s proměnou okruhu přispěvatelů Listů pro umění, odehrál zlom – ideu umění pro umění přetavil v básně religiózního a prorockého charakteru. Jeho vize duchovní obrody na bázi nové aristokracie zaujala i národní socialisty, kteří ho chtěli získat ke svým záměrům. Joseph Goebbels mu dokonce nabídl předsednictví v nové německé akademii pro básnictví, Stefan George však spolupráci odmítl. Zemřel 4. prosince 1933 ve Švýcarsku.

Lyrika Stefana Georga se vyznačuje velkou formální a stylistickou přísností. Ve svých verších neimprovizoval. Zatímco v raném díle reflektuje ponejvíce přírodu, nenaplněnou lásku a smrt, jako zralému básníkovi mu šlo o stvoření nového člověka. Jeho básně byly často zhudebňovány a v tomto směru je zpracovali i Arnold Schönberg nebo Anton von Webern.

Česká recepce Stefana Georga
Překladatel Radek Malý ve své poznámce k výboru řadí Stefana Georga k nejvýznamnějším představitelům symbolismu v německém jazykovém prostoru spolu s Rainerem Maria Rilkem a Georgem Traklem. Současně poukazuje na fakt, že George je přitom v českém prostředí zastoupen o poznání méně než druzí dva, ať už jde o překlady, odbornou reflexi, nebo přímou básnickou odpověď. Výjimkou jsou například články, které uveřejnil Jiří Karásek ze Lvovic v jím vydávané Moderní revue. Za chatrností mostů mezi Georgem a českou literaturou stojí patrně básníkův důraz na formu, ideje a převaha symbolů nad city. První rozsáhlejší studie s názvem George, která v aktualizované a zkrácené podobě tvoří doslov knihy, vznikla teprve v roce 1994. Germanista a bohemista Václav Petrbok ji napsal pro časopis Souvislosti (4/1994, s. 56–71). Stefana Georga tehdy zvolil za klíčovou postavu čísla nazvaného Germáni, romantici, nacisté, které redigoval spolu s Petrem Borkovcem a Martinem C. Putnou.

„Kde slovo chybí není věc.“
V knize Slovo / Das Wort najdeme reprezentativní výběr básní z celé šíře Georgovy tvorby. Kromě hlediska kanoničnosti se Malý při výběru řídil hlavně tím, které básně v něm samotném nejvíce rezonovaly. První část tvoří české překlady, druhá část drobnějším písmem předkládá texty v obou jazycích. Básně nejsou seřazeny podle roku vzniku, ale v pořadí, v němž se prolínají různé datace, od Předehry (1899) až po závěrečné Slovo (1928), ze kterého je ostatně vypůjčen i výše uvedený verš. Z uspořádání výboru plasticky vyplouvá na povrch moc Georgovy poezie bez ohledu na její proměny (původ básní z té které sbírky je dohledatelný na zadních stránkách publikace). To se zdá být adekvátním a originálním řešením při prvním seznamování českého čtenáře s Georgovou poezií.

Při uvedení výboru v pražském Goethe-Institutu z úst překladatele a také oceňovaného básníka Radka Malého zaznělo, že pro práci na překladu je důležitý intimní vztah k básníkovi. Malý zpočátku ke Georgovi sice zvláštní city neměl, ale cítil, že je ho u nás potřeba vydat. Během překládání si pak cestu k němu postupně našel. Jak poznamenal, Georga je velmi těžké překládat: slova mají sice abstraktní, ale přesný význam. Při srovnání originálního znění každé básně a jejího překladu je zcela očividné, že Malý si uložil nesmírně obtížný úkol. Zhostil se ho mimořádně precizně, věrně původnímu rytmu a metru, obrazům a symbolům a přitom s bohatou výbavou českého jazyka. Lze se oprávněně domnívat, že jím přeložené básně Stefana Georga mají pro českého čtenáře stejný účinek, jaký si z četby originálu odnáší ten, pro něhož je němčina mateřštinou.

Díky pečlivé redakční práci, kterou odvedla Jitka Nešporová, zde máme možnost vidět i básníkův vlastní styl psaní, který se projevuje užíváním malých začátečních písmen u podstatných jmen, psaním velkých písmen na začátku veršů nebo originální interpunkcí, když místo čárek George vkládá do textu tečky posazené výše, než je obvyklé. Typografickou a vůbec estetickou kvalitu publikace umocňují ilustrace – nebo, jak je jejich autor Vít Ondráček nazývá, poetické kresby – na ocelově modrém papíře: tahy bílou tuší, připomínající linie vzniklé působením magnetu, pavoučí nohy, makové či slaměné panenky a zvláštní koincidencí i docela přítulné kyborgy. Všem, kdo na zprostředkování díla Stefana Georga českým čtenářům pracovali, patří velké uznání. George je vnímán jako chladný, jeho tvář spíše než poeticky působí na dochovaných fotografiích odtažitě a nekompromisně, ve skutečnosti jsou však jeho symboly a mystika srozumitelné a verše hýří barvami a zvuky. Básník v nich hledá protějšek, pojďme mu naproti.

 

© Jana Dušek Pražáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2005x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce